DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Painter Crowe stál ve své kanceláři a přemýšlel jak dál. Od poslední mise bylo na velitelství Sigmy nezvyklé ticho. Kat Bryantová sice stále chodila do práce, ale odpovídala jen na přímé dotazy.
Painter se znovu dal do čtení hlášení z mise, kterou mu odevzdal Gray Pierce. Četl ji snad stokrát. Vedle složky ležel úmrtní list čekající na jeho podepsání. Ignoroval ho už dlouho. Dnešní telefonát mu připomněl, že je jen malý pán. Vzal do ruky pero a chtěl ten zatracený papír podepsat.
"Pane, právě volal Gray. Někdo před ním zastřelil bezdomovce," zahlásila Kat od dveří. Painter odložil pero. Tohle počká.

Víte, co je bezmoc, když vrah vašich rodičů používá vaši kůži jako malířský plátno a skalpel jako štětec.
Ten sadistickej parchant chce, abych křičela bolestí, ale takovou radost mu neudělám.
Další tah, ticho, štve ho to. Usměju se, udeří mě, spadnu na zem. Proklíná mě. Skloní se nade mnou, plivnu mu do ksichtu. Další rána. Jsem tak zjizvená a zkrvavená, že už nic necítím
Nebaví ho to, chce to skončit, napřáhne se, já ho vezmu po hlavě židlí.
Role se obrací, on sedí, já držím skalpel. Nechápavě čumí.
„Pomsta je bleskurychlá, svázané ruce ji nezastaví, hajzle,“ začínám malovat, on křičí.

Půl třetí ráno za vlažné noci a opět je tu ten pocit. Pohledem sjíždím přes nadýchanou hmotu rýsující se ve tmě - zimní kabát. Skončím na zapálené cigaretě a pozoruji její pohyb k hovořícím ústům. Takhle k ránu už moc nedáváme smysl. Možná proto mi nejde na jazyk formulace, kterou se za každou cenu snažím ze sebe vypravit netušíce, co to vlastně chci říct. Natahuji vpřed paži, abych spatřila provazy slov bránící mi se vyjádřit. Po chvíli zápasení s nimi vyletí ruka do vzduchu na pozdrav a nohy samy určí směr zpět k domovu. Je pozdě.
"Doubrou. Měj se."
"Hezký víkend!"

Modré oči. Nezvyk. Poslední oběť má podobné. Něco s tím pak udělá.
Vyšehradští jsou blízko. Musí urychlit plán. Dostat posledního z Budče.
Bere jeho fotografii a hledá.
Je venku.
Svázání mysli. Míří na ruce. Slabé místo.
Odraz.
Dává dohromady silnější kouzlo.
Krev v umyvadle. Zaříkání. Unikl.
Hlas posledního. „Jsi-li mladý muž, buď mi věrným bratrem.“ Pakt o neútočení. „Tato krev je tvá krev.“ Kouzlo svírá jako ostnatý drát.
Odrazí je zpátky.
Kopeš a koušeš, ale nemáš šanci. Najdu jinou oběť a přijdu tě potrestat.
Strčím ti ksicht do posvátného budečského ohniště všem na očích.
Nikdo nepohne prstem pro tvou záchranu.

Do ložnice už proudilo slunce, ale dnešní ráno bylo stvořené pro hříšné zahálení a sladkou únavu.
A Anninu hebkou hladkou kůži a tichý dech.
Aniččinu, opravil se Richard v duchu.
Svítání jí barvilo hnědé vlasy do zlata. Jeden pramen mu spočíval na ruce a jako úzký lesklý kovový kroužek poutal jejich zápěstí.
Řasy se jí zachvívaly v posledním vřetánku snu a v koutku úst skrývala pousmání, které přímo prosilo o polibek.
Můj otec a její děd se spolu střetli v bitvě a my tu teď ležíme, nazí, na začátku čehosi nového, říkal si.
Po noci rozpaků, doteků a plachých vzdechů.

Kolem klecí se zbožím jen proplula. Zastavila se až před nejnovější dodávkou.
"To jsou oni?"
"Ano. Nejčerstvější, nejnovější! Silní a zdraví!"
"Vážně? Tenhle je v bezvědomí a ti dva mají svázané ruce!"
Paní vrhla na Reema vysoce znechucený pohled.
"Nevíš, že se zbožím se má zacházet slušně?"
"Naneštěstí se tihle bránili. A tak jsem přirozeně musel..."
Paní se upřeně zahleděla na jednoho z nich. Na roztrhané tunice měl žluté velitelské označení.
"Rozvaž je! Už se vzpouzet nebudou."
Skutečně. Nechali si rozvázat ruce a chovali se klidně.
"A teď," zavrněla paní a přitiskla mu čepel lightsaberu ke krku, "kdes je vzal?"

Poklidnou noc přerušil najednou řev, rány a dupání.
Zvědaví hosté otvírali dveře, nakukovali do chodby a debatovali.
Nakonec se dveře na konci chodby otevřely a ven bylo vystrčeno děvče. Prakticky nahé. Vzlykalo a pokoušelo se zahalit do prostěradla. Vzápětí jí u nohou přistály všechny její svršky.
"Nebreč!" zavrčel Stein, "lekl jsem se a máš štěstí, že jsem tě nezabil. Co tě to napadlo, vlézt mi do postele? To mají všichni hosti společnost?"
Děvče přikývlo.
Stein došel k Barbaričovi a bez klepání rozrazil dveře.
"Myslel jsem si to!" zahřměl.
Matěj se pokusil pokrčit rameny, ale se svázanýma rukama to moc nešlo.

"Tak se podívejte, konstáble, tohle zvíře sice umí strhnout dobytek, ale sem ani nepáchlo! Posledně když jste jim uvěřil, tak jsem vás osobně dotáhl k překupníkovi a jakou krásnou kůži teď máte ve skladu! I ty jejich kozy jsem pro vás přepočítal!"
Policista hleděl na velký dřevěný sklopec a kousal se do rtů. Nebylo mu to vůbec jedno, to bylo sympatické. Ostatně i z něho dělali blbce, ale měl svázané ruce nařízením o maximálním ohledu na dělníky, co sázeli plantáž. Už tak jsou to ubožáci. Levhart obláčkový je zde ale naprosto ojedinělý!
Vzal jsem do ruky sekyru. Policista se odvrátil.

Prohledal laboratoř, ale nenašel hadřík ani leštidlo.
Samozřejmě. Kterýkoliv jiný student by nesměl používat kouzla. On musí.
Jakoby mu Vidor svázal ruce!
Nejdřív se mu podaří pokrýt kádinky zeleným slizem. Dvě rozbije. Zbylé se konečně blýskají čistotou.
Všimne si lístku na profesorově stole.
POZOR!
Na co? Na hroudu hlíny?
Píchne do ní. Otisk zazáří hněvivou červení.
Odloupne kousek, vytvaruje drobného motýla. Vztek mizí. Další je modrý, žlutý, zelený.
Mávne propletenými prsty. Motýli se vznesou, ale hned těžkopádně klesnou.
„Jemněji,“ ozve se za ním.
Neotočí se. Zopakuje pokus, motýli mu zakrouží kolem hlavy.
Matyášův úsměv Vidor nevidí.
Přesto o něm ví.

Zatímco ji koupaly a krášlily, snila s otevřenýma očima o výjimečnosti, obrovské moci, splnění každého rozmaru… Z průměrné čarodějnické učednice nadlidskou bytostí… Vznášela se v horké lázni neodolatelných představ. Kdykoliv narazila na ledovou krustu zděšeného odporu, kdykoliv se na okamžik probrala z oblouzení, sevřela ji hrůza.
Bránit se, uprchnout, dokud je čas.
Okovy cizí vůle ji strhly zpět. Jako by se drahocenné náramky na zápěstích změnily v těžká pouta, diadém ji proměnil v loutku…
Vyrušení.
Panika. Zuřivost.
Polapit vetřelce.
Martina kráčela za ženami jako svázaná.
Spatřila toho muže, poznala ho. Pouta ochromující její mysl praskla.
„Bože, co jsem to udělala?“