DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Musel ho zahlédnout v poslední vteřině a hloupě se rozhodnout postavit se kulce. Jen kvůli němu...
Nestíhal sledovat, co se vlastně děje, jen Alexandra držel v náručí. Všude byla krev. Pohlcovala ho, natahovala se po něm. Šokovaně hleděl na Alexandrovu tvář staženou bolestí a třásl se.
„Přiveďte doktora!“ „Chyťte ho!“ „Rychle!“ Všechny výkřiky se mísily v jediné hlučné nic. Kolem pobíhali lidé, během okamžiku se objevil i strážný. Celá ta scéna byla divoká, chaotická. A uprostřed byli oni dva. Zraněný a muž, který se nedokáže ani pohnout. Jako by byl svázaný řetězy.
Všude bylo tolik krve, která měla být jeho.

Hluk, co slyšel už po cestě po schodech, se s jeho příchodem do třídy nezmenší ani o decibel. V první chvíli zvažuje praštit o lavici kytarou, co leží na katedře; pak si všimne bílého prášku vevnitř jeho milovaného nástroje a chuť praštit kytarou se změní v chuť praštit něčí hlavou. Ideálně opakovaně.
Ale to nemůže.
Nemůže ty děcka ani pořádně profackovat nebo nakopat do zadnice.
Nemůže vlastně nic.
Tak po nich aspoň hodí klíči, protože ty se nerozbijí a nerozbijí ani ničí hlavu.
Když to však poslouží jenom k dalším výbuchům smíchu, zoufale si povzdechne a ztěžka dosedne na židli.

Bolest pominula. Odeznívala tak dlouho, že pořádně nevěděl, kdy k tomu došlo. Kdy se příval jedu, který mu leptal tvář, zastavil.
Najednou znovu vnímal a skoro toho litoval.
Trojice kamenů ho tlačila do ramen, kříže a pod koleny.
Pouta se mu zařezávala do těla. Jsou z toho nejvzácnějšího materiálu, vzpomněl si.
Mohl by se osvobodit, časem, ale poutala ho magií, krví a podivným strachem z toho, že ještě víc ublíží svému roztrhanému dítěti.
Když dokázal pootevřít oteklé oko, uviděl ji, jak v rukou drží misku a chytá do ní jed.
„Sigyn,“ hlesl, ale zmlkl, když se jí ruce nezvladatelně roztřásly.

„Mělo to vypadat jako nehoda. Rozsvítili si kouzlem pod kavernou, ta se zbortila. Kouzlo bylo vodní, takže v úvahu připadají Drapákův synovec nebo zástupce.“ Helga upije ze sklenice vína. „Otázka je, zda věděli o změně závěti. Někdy se hodí vidět lidem do hlavy.“
„Není to moc spolehlivé.“
„Pravda.“ Položí hlavu Erikovi na rameno. „Co se honí hlavou tobě?“
„Teď?“
„Pořád.“
„Proč?“
Protože jsi blízko a daleko, nepustíš mě k sobě a já s tím nemůžu nic dělat. „Chci být s tebou, ne vedle tebe.“
„Něco ti o sobě musím říct.“ Povzdech, poposednutí. „Ať se pak rozhodneš jakkoli, budu to respektovat.“

„Co psát?“ zoufal si autor.
„O kom?“ třískal hlavou do klávesnice.
Vypravil se za inspirací.
Na Divokém západě se Vinnetou právě osvobozoval od mučednického kůlu.
„Zmiz, bledá tváři, a neopovažuj se urážet plytkým příběhem Vinnetouovu čest, sic přiváže ke kůlu tebe!"
Na jiném místě v záři zapadajícího slunce hrdina s hrdinkou vycházeli z kostela.
„Nám už farář ruce svázal, náš příběh skončil,“ řekli autorovi a ani ho nepozvali ke svatebnímu stolu.
„Já nestojím o žádnou nehynoucí slávu, tak už mi konečně dejte všichni pokoj!“ vykřikl mladý muž s jizvou na čele a přemístil se pryč.
Autor měl dnes svázané ruce.

V komnatě dusný oheň hoří, v krbu kamenném.
Dveře zaskřípají.
Vhodí ji dovnitř.
Šaty cár brokátový, co perla, to slza dřívějších.
Košile cár hedvábný, co uzel, to sladká bolest.
Něžná není noc, nic.
Nemohou jinak.
Ústa a ruce zraňují ostré hladí krk krev dar.
Poslední šancí láska není. ¨
Aaaah...
Alas, my love.
****
Nádvoří dusné, oheň hoří, v srdci kamenném.
Vzpomíná...
Dveře zaskřípaly.
Vběhl dovnitř.
Lůžko cár krvavý, co kapka, to zbytek naděje.
Košile cár slzavý, co pohled, to opustil mě.
Nezná noc, nic.
Nemůže jinak.
Ostré hladí krk krev dar.
Poslední šancí láska není.
Hlava padá.
Aaaah...
Alas, my love.

„Nechci o tom mluvit,“ odsekne. Zase cizí. Rychle vstane a obléká se. Pečlivá linie knoflíčků.
Ona se posadí a snaží se rozvázat šátek, stále pevně utažený kolem jednoho zápěstí. Slzy za závojem vlasů. Ruce svázané i jinak.
Všechna rozepjatá rozechvělost předtím se rozptýlí na popel a nahořkle ji pálí.
Poprvé si připadá poníženě. Natáhne se po šatech.
„To ani nemusíš,“ ukročil do úsměvu.
„Snažím se tě poznat,“ řekne tiše.
Vzteklý záblesk strachu v jeho očích.
„Já o sobě nemluvím. S nikým.“
Tříští se v bolesti, kterou nikdy nechtěla.
„Možná na tohle opravdu nejsi, Ano...“
„Možná na to nejsi ty,“ zašeptá.

Myslela jsem, že tam nakonec umrzneme.
Byla jsem si jistá tím, že když neumrzneme, tak umřeme hlady.
Překvapilo mne, když na nás po pár hodinách čekání začal křičet, proč pořád stojíme v předsíni a nejdeme dál.
Jako bychom věděli, že nám neutrhne hlavu, jakmile překročíme práh další místnosti.
"Přemýšlel jsem, jak Vám pomoci ve Vaší situaci."
"V naší situaci?"
"Ano, jste to přeci Vy nebo ne?"
"Jak my?"
"No Vy... Ti, které loví ten velký zlý Lovec."
"No... ano. Jsme to my. Předpokládám..."
"To je vlastně jedno. Stejně jsem došel k závěru, že mám svázané ruce."
Je to blázen.
Zaručeně.