Naslouchej hlasu krajiny

Taky vás tak irituje ta všudypřítonmná žluť řepky po polích napříč i nadél naší zemí? Připadá mi vybledlá, jedovatá, pravý opak hřejivé sluníčkové žluté pampelišek, na kterou se letos moc těším. Jsem nesmírně rád když občas narazím na pole, kde nevládne tahle zpropadenost. Vím, kde má jedna pěstitelka pole máku. Když kvete, chodím se tam uklidňovat pohledem na světlé, nafialovělé květy, kývající se ve větru. Tu a tam mezi těmi květy vykukuje i jejich červená vlčí sestřička. Loni si mě jednou majitelka pole všimla a když makovice dozrály, několik mi jich s úsměvem donesla. Mám je doma ve váze stále.

Nebyl to asi dobrý nápad, ztrácí ostražitost a kdysi získané reflexy se nějak ne a ne probudit. Takhle jim nepomůže, musí mu být jasné, že nebýt jeho mateřštiny, bylo by rozumnější, kdyby se poohlédli jinde. Tady nelze postávat, fofrem pryč. Propletl se mezi kmeny bleskově, stále mu to ještě jde, je na sebe hrdý...zbytečně. Vrazil rovnou do kruhů číhající krajty. Školácká chyba. Omotala se mu kolem nohy a zakousla do paže. Himlhergotdonnerwetterkrucajselement...ta má sílu jak svěrák, který utahuje šílený truhlář. Popadl ji za krk. Puuusť bestie...donutil ji aspoň povolit zákus. Sláva...přátelé jsou tu včas. Uhájil remizu.

"Ne haverlanti, tady to nejde, půjdeme ještě dál. V chráněné zóně se tábořit nesmí."
"Ty můžeš!"
"Holoubku, já první musím jít příkladem."
Došli jsme na přírodní písečnou pláž.
"Strejdo, máš stan?"
"Na co stan? Pomoz mi!"
Sňal jsem pod batohem zavěšené stočené plátno nastříkané polyuretanem, s všitými háky a bodci. Za minutu se kolem stromu vypínal přístřešek. Pod ním se na igelitu uvelebily děti do svých spacáků. Pozdní letní slunce klesalo za les a rozlévalo tu a tam po zemi kaluže světla. I komáři dali pokoj. Miluji, když den usíná. Obě děti tvrdě usnuly. Ještě občas ze sna volají tatínka.

"Nemůžeš odjet, aniž bys viděl naši chloubu. Celou dobu nebyl čas sem zajít, ale vyřídili jsme ti povolení, tak půjdeme."
Okouzleně jsem hleděl do pěkně zařízeného terária. Gaviál! Opravdový gaviál! A jak tu rybu drapnul, člověk by to do těch tenkých čelistí ani neřekl.
"To není všechno, pojď se podívat."
"Vejce?"
"Obvykle je zahrabává do písku, tady jsme to nedovolili, potřebujeme je vidět. Vidíš, dneska se nějaká vylíhnou. Ten obal praskne a vylezou ven."
"Budete je tady vysazovat?"
Smutně zavrtěla hlavou.
"To by nepřežili, tady jsou řeky příliš znečištěné. Tihle jsou prý pro Dánsko."
Otočila se.
"Vrať se někdy, Alasdaire."

Byly 2 hodiny noční, naše hudební sezení se tentokrát protáhlo. Někdo odešel spát do hostinského pokoje, někdo odešel úplně. Zhasli jsme. Venku fičel vítr a rozkýval větve borovic na zahradě, skrze ně pak Měsíc kreslil po stěnách skákavé stíny. Bratr je chvilku pozoroval, pak začal něco vybrnkávat. Otočil se ke mně.
"C,D,E pauza D,D,E pauza E,C".
Položil jsem ruku na klaviaturu Oberheima.
"Tempo?"
Jen ukázal očima na tančící stíny.
Zkusil jsem akord C,Dis1,G1 a k tomu tu jednoduchou melodii na vypůjčený Nord lead. Improvizovali jsme kolem základní linky. Skladba se stala bratrovým requiem.

"Copak jsou, prosím vás, ty velké koule, které jsou k vidění v kamenolomech na Slovensku? Teď jsem zase četl nějaké třeštění záhadologů o novém nálezu v Polsku, myslím..."
Geolog se usmál.
"Na mimozemšťany nevěř, Alasdaire."
"V tomto případě nevěřím, Occamova břitva. Proto se ptám. Nejsou to sopečné pumy?"
"Ne, ty mají kapkovitý tvar, tohle jsou běžné konkrece, jen prostě větší. Když mě vezmeš do města do obchodu pro svačinu, vezmeme to přes lom."
Když jsme v lomu přeskákali pár hromad navršených balvanů, ukázal mi jich rovných osm. Ta poslední měla tvar protáhlý, ale jinak úhledné koule, asi metr v průměru.

Raghul ještě naposledy překontroloval svár a vylezl z velké klece.
"Můžeme. Na tohle jsem se netěšil."
To nikdo z nás. Cheetah Star je neskutečný mazel, ale umí být strašně tvrdohlavá a nám se nechtělo ji na půlhodinu uspávat, nedělá jí to moc dobře. Těžkou levhartici jsme zdvihli raději oba a nesli ji do přepravky. Holka si těžce povzdechla a složila mi tlapy kolem krku. Smrdělo jí z tlamy, že se mi málem podlomila kolena, ale Raghul, který nesl opačný konec, na tom nebyl lépe. Pak to mazlíkovi došlo. Vyškubla se, mávla tlapou a vyjevený Raghu seděl v kleci místo ní.

Byl to takový rázný otec rodiny. Během výletu poučoval děti i ženu o tom co je kde za květiny či stromy, pak je z toho přísně zkoušel a rozčiloval se, když odpověď nebyla dána včas, či byla dokonce chybná. Otrávené obličejíky dětí byly reakcí na jeho lamentaci, že on když byl malý tak to uměl, i kdyby ho o půlnoci vzbudili. Na dřevěném mostku se otočil, šel pozadu aby ratolestem četl levity za pochodu, uklouzl a skončil v chladném potoce.
"Tak mi přece pomozte, nebo se utopím!" Bylo tam vody sotva po kolena.
Žena vycedila: "Mlč a umři jako chlap!"

Robin stáhl brýle, zaklonil hlavu a prohlížel si věže Trosek. Pak se na mě
otočil.
"Viděl jsem zblízka syrské kraky. Vaše pevnosti nemají tu mohutnost, ale jsou ve své strohosti elegantnější."
Potěšil mě tón jakým to řekl. Zdánlivě lhostejně, ale znám ho a poznám, kdy je nadšený, jen to trochu skrývá. Becky se ale nezapřela, více než hrad ji zajímala zvířata v ohradě.
Minule u večeře ji kolega omylem obřadně oslovil "Rebecco". Ona, jmenujíc se Beckaran, mlčela, neb netušila ke komu se hovoří. Nejsem zkrátka dokonalý hostitel, zapomněl jsem je představit plnými jmény.
Ale bezpečné koupání v řece oba nadchlo.

Seděla sama v polostínu na skládací židli, před sebou měla stojan a na něm čtvrtku. Pastelky držela všechny v hrsti, v takovém špalíčku. Každou chvilku si z něho některou vytáhla a krátkými, rychlými a jistými tahy pokrývala čtvrtku zelenou barvou. Kreslila, co viděla před sebou. Mýtinku se skalkou a osamělou malou břízkou, rostoucí na jejím vršku. Kreslila jen zeleně, všechny pastelky, které držela, měly nějaký odstín zelené, pochopitelně každá jiný. Bylo jich asi pět nebo šest. Obrázek, který vznikal, jiné barvy tudíž neměl, přesto byl naprosto úžasný! Stál jsem za ní a okouzleně sledoval po papíře se míhající zelené pastelky.

Strašidelný zvuk, prásknutí jako když se zlomí větev, ale daleko silnější. Doprovodila ho příšená bolest v zadní tlapě.
"Co se mi to stalo? Auuuuuuu! Bojím se! Bolí to! Moc to bolí!"
Bolest byla stále stejně silná, ale pomalu přestala být ostrá a změnila se v tupé bolavé pulsování. Strach se transformoval ve vztek.
"Kdo mi to udělal?!"
"Nemohu skákat! Nemohu se pořádně odrazit!"
"Támhle ten nádherný axis se mi vysmívá!"
"Nechytím už ani toho koloucha, umřu hlady!!!"
"Hele, co to... utíká to nějak pomalu, bodejť ne, má jen dvě nohy...to doskáču po třech, hurá! Chramst!!!!!!"
Člověk je levná kořist.

67 tisíc tun ropy se hrne do vod u mělčin poblíž pákistánského Karáčí. Lidé jsou rádi, že z rozlomeného 24 let starého řeckého tankeru Tasman Spirit zachránili aspoň své holé životy. Obětavým záchranářům se podařilo včas odčerpat jen asi 20 tisíc tun této látky, která je tak cenná a přitom dokáže být tak smrtící, protože my lidé jsme se dodnes nenaučili s ní správně zacházet. 14 kilometrů pobřeží bylo naprosto zničeno, hnízdiště mořských želv se podařilo uchránit jen tak tak. A po těch nádherných, barevných krabech, se kterými si Becky hrála na pláži, když byla malá, nezůstaly už ani stopy.

Měl starosti zda vydržím plnit úkoly několik dní zcela sám, ale uklidnil jsem ho. Jenže ono to v samotě není jednoduché. Je večer a zas tu je. Brousí ve tmě kolem, hned tam, hned tady. Někdy zpívá, je-li to vůbec zpěv. Podivná modalita, nikdy jsem nic takového neslyšel. Tam na rozhraní džungle, odtamtud přichází. Jektají mi zuby, v šupleti je revolver a támhle puška, ale to přece nemohu. Tahám z bedny pumu na plašení medvědů, silou mocí potlačuji strach, jdu ven. Rozmach, hod, rachot a oslepující bílé a rudé světlo. V něm černé kontury pokřivené lidské postavy. Tma a ticho.

Sám to nezvládne, co naděláme." pravil Robin. "Zkusíš to? Mám chromou ruku."
"Neuspíme ho raději?"
Můj návrh se nesetkal s pochopením. "Máme jen ketamin, na něj je to málo a nedělá mu dobře."
Kývl jsem, ať mi podá klíčky.
"Tohle zvláštní auto si musíš spíš obléct, než do něj nastoupit, ale ochrání vás."
Nasoukal jsem se do obrněnce a pomalinku se blížil k místu, kde ležel pochroumaný kolega. Krokem...neuspěchej to...už jsem u něho. Otvírám boční dveře a Rajeev se těžce sápe dovnitř. Nosorožci to neušlo. Rozbíhá se.
"Couvej! Couvej!"
Dupu na plyn, křoví nekřoví ujíždím. Jsme rychlejší, sláva.

Strážce hledí na strženou výstražnou pásku a mozek mu pracuje na plné obrátky. Co dělat? Za nimi? Musíš! Támhle jsou, sláva. Formality stranou.
"Jste normální?! Jak jste se sem dostali?!"
"Proč řvete?!"
"Jste v zakázaném pásmu, copak to nevidíte?"
Rozhlíží se, ale podemleté kořeny a nalomené stromy neregistrují.
"To byla náhoda pane." Jistě, náhodou strhli pásku a odhodili ji stranou.
"Okamžitě zmizte, nebudu to řešit, ale tamtudy pryč! Je tu ještě někdo?"
Jeden mávne neurčitě kamsi do hlubin lesa.
"To nespadne, to by byla velká náhoda", odmlouvají, ale jdou.
Ošklivé vlhké křupnutí, pád těžké hmoty a zvířecký řev nešťastného strážce.