DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Další Black, no ovšem!
Ctižádost ti nechybí. Máš hlavu plnou nápadů a mohl bys vykonat velké věci.
Umíš být opravdu lstivý, to tedy ano. Ve Zmijozelu by si tě cenili...
"Ani za nic!"
Tak to je překvapení! Je mi jasné, co tvá rodina očekává. Nemáme v tomhle trochu svázané ruce?
"Nenechám si od nich nic diktovat!"
Nuže dobrá. Do Mrzimoru se opravdu nehodíš...
Havraspár možná? Ne, bystrý jsi, o tom není pochyb, ale také poněkud líný.
Jsi srdcem i duší rebel, to už je mi jasné. Opravdu to chceš? Bude z toho pěkný poprask!
"Chci!"
Ať je to tedy...
"...NEBELVÍR!"

Život nám nepřináší jen zábavné okamžiky. Život po nás chce i vážná rozhodnutí.
Život nám do cesty nastrčí prapodivné figurky, které nám je pěkně okoření.
Měli jsme ve škole jistou paní G.
Narazila jsem na ni, když jsem konečně mohla uskutečnit svůj sen jít studovat vysokou. Nejprve mi zakazovala jít na přijímačky, potom se rozhodla, že mne nebude uvolňovat.
Nakonec slavila své pomyslné vítězství, když mi prosadila zkrácený úvazek a tím pádem menší výplatu, ale práci jsem stejně musela vykázat v plném rozsahu.
Věřte, byla pro mne velkou motivací dostudovat s červeným.
Její snaha svázat mi nejen ruce vyšla naprázdno.

Podívejte, až budou natáčet film o životě nejslavnějšího agenta MI6, tahle scéna v něm NEBUDE.
Uvíznout v kobce byla banální chyba. Omlouvá ji leda, že mně zdrogovali. Vidíte? Dokonce i já se můžu cítit trapně.
Židle, k níž jsem připoutaný, výmluvně zavrže. Na zápěstí ucítím dech.
„Q? Nechcete ten provaz překousat, že ne?“
„Zmlkněte. Buďte rád, že jsem vás našel!“
Usilovné pižlání.
„Vidíte, jak se hodí, že vás má M pěkně na vodítku?“
Jistě, podkožní tracker.
„Než řeknete něco dalšího - ovládám osmdesát způsobů, jak zabít holýma rukama.“
„Svázanýma?“
Dobrá otázka. Stejně jako ta, co Q pohledával právě v tomhle klubu.

Jako dítě snil o tom, že se stane hrdinou, že poletí do vesmíru a uvidí všechny hvězdy. Předsevzal si, že vyroste v správného muže, bude čestný, spravedlivý, poctivý a dobrý.
Jako dospělý zachránil svět. Nikdo se nesměl dozvědět, jak přesně.
Cestoval do vesmíru. Jako živá konzerva pro příští časy. Neviděl hvězdy, neobjevil světy, hibernoval. A musel o tom mlčet.
A teď stojí na velitelském můstku a sleduje malé děti, jak vedou vojska do bitev. Jak se vyčerpávají až do krajnosti. Jak ztrácí svá dětství, nevinnosti, nervy, sebe. Má zacpaná ústa, svázané ruce a rty a klouby prstů rozkousané do krve.

„Nemyslíš to vážně, že ne?“ hlesl Maedhros.
V místnosti ještě leželo dusno předchozí hádky. Fingon mlčel. Po tváři mu stekla slza a skanula na zásnubní prsten.
„Otec na tom trvá,“ řekl pak. „Ani nevíš, jak je nadšený, že jsem dostal rozum. Jsem budoucí Velekrál, musím zplodit syna. A ty mi dítě nedáš, Maitimo.“
„Pro lásku Valar, zruš to zasnoubení!“ vykřikl Maedhros, pevně stiskl Fingonovo rameno a zoufale sklonil hlavu. Vlasy mu zakryly tvář.
„Nemůžu, prostě to nejde.“
„Tak mi jdi z očí!“
Stál v komnatě s rukou nataženou ke dveřím ještě v době, kdy Fingonův kůň cválal po Ard Galen.

"Paní učitelko, viděla jste, jak je dneska venku krásně? Jak tam svítí sluníčko?"
"Ano."
"A?"
"Je jaro."
"A nic to s Váma nedělá?"
"Ne."
"A co takhle, že bychom se šli učit ven?"
"Ne."
"A budeme koukat na video?"
"Ne."
"Paní učitelko, a nemohli bychom dneska..."
"Ne."
"A budeme končit dřív?"
"Ne."
"A já jsem si myslel, že..."
"Nestrašte mě, že jste myslel!"
"A co budeme dělat?"
"Učit se budete, holenkové, až do bezvědomí!"
"Ale když nám se nechce."
"Ale no to už by stačilo! Pravidla platí pro všechny! Copak jste nečetli školní řád, část druhou, počínaje stránkou šest?"
"NE!"

Už odedávna si připadal spoutaný. Chtěl být orlem, ale nemohl vzlétnout do oblak.
Proto unikal do svých snů. Stával se hrdinou, labutím rytířem, jindy zase dokonalým králem, jehož slovo je zákonem.
Ale okolní svět ho považoval za blázna.
Násilím ho odvezli z pohádkového hradu na zámeček u jezera.
Kdysi tam jezdíval rád. Potkával tam krásnou příbuznou, procházeli se spolu po ostrově růží.
Nyní je tu však uvězněný. Navždy?
Doktor se vychloubá, že získal pacientovu důvěru. Bere ho na procházku.
Sám! Nespoutaného!
Utéci? Nemožné.
Ale jezero je cesta na svobodu.
Doktor ho nezadrží. Končí ve vodě spolu s ním.
Je volný!

Hlouček zevlounů pozoroval opilce bijícího otrhanou ženu. Další lidé lhostejně procházeli kolem. Nikdo se jí nezastal.
„Nech ji být!“ vykročila jsem k nim.
„Neblázni!“ zastavila mě bezzubá stařena. „Co zmůžeš proti čtyřem chlapům?“
Teprve po jejích slovech jsem si všimla tří hromotluků povzbuzujících svého kumpána. Vypadali, že by se také rádi připojili k zábavě, jen najít vhodnou oběť. Mé spravedlivé rozhořčení se vytratilo, vystřídáno strachem.
„Navíc na to má jako manžel právo,“ pokračovala stařena. „Jediné, co pro ni můžeme udělat, je ošetřit ji a poskytnout útěchu, až odtáhnou.“
Nevydržela jsem čekat do konce. Zhnusena vlastní zbabělostí jsem se rozběhla pryč.

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

Ostruhy zarývající se do hebké srsti na bocích.
Ocelový stisk napnutých otěží, rozedřené koutky tlamy.
Hlava stažená nakrátko zapnutými řemínky až k hrudi.
Klisna kluše, zpocená, s křečovitě ztuhlou šíjí. Muž v sedle pobízí k nacválání. Neposlouchá. Zasviští bič.
,,No jasně, ještě jí mlať, kreténe!" Už to nevydržím.
Zastaví přímo přede mnou. Seskočí, šlehne po mě pohledem. ,,Si to zkus sama, když jsi tak chytrá!"
Hladím ji, rozepínám přezku po přezce. Vyhoupnu se na ni, bez sedla. Chodíme, klušeme, otěže držím prověšené. Klisna se pomalu uklidňuje, uvolňuje.
Pobídnu ji. Protáhne krk až k zemi, spokojeně odfrkne a s radostí nacválá.