DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Zaparkoval motorku před Petrovým úkrytem.
Proběhl všechny místnosti.
Ledová dlaň hrůzy mu stiskla srdce.
Prázdný.
Nastartoval, rozjel se. Vzlétl.
Nikdy nebyl rychlejší.
Stihne to.
Musí...
Věděl, že je pozdě, když viděl trosky domu.
Přesto nezpomalil.
Vstupní hala.
Tělo.
Klesl na kolena.
Příteli...
Nechci žít ve světě, ve kterém nejsi.
Zoufale zavyl.
A seshora mu odpověděl dětský pláč.
Hnal se za ním, oslepený slzami.
Ložnice.
Tělo.
Ach, Lily...
Harry!
Hagrid ho odvezl na jeho motorce.
Proměnil se.
Běžel.
Stopoval.
Petr!!! Zrádná krysa!
Červ, který byl tentokrát chytřejší.
Odvést se nechal v klidu.
Pomalu.
Už není, za čím by spěchal.
Není nic.

Nad trati řvou motory a po ní se ženou malé vozy. Za jejich volanty sedí muži, kteří počítají s tím, že nemusejí dojet živí. Přesto touha po stupních vítězů přebijí všechny pudy sebezáchovy a nutí je jet na hranici možností.
Zvláště jeden z nich touží po výhře více, než ostatní. Žene svoji červenou formuli po trati ve snaze dohnat čas, který ho stála zastávka v boxech.
Na klikaté trati předjíždí jeden vůz za druhým, využívá každou výhodu, kterou může získat. Ještě chvíli a bude v čele!
Pak sebou cukne volant.
Náraz.
Plameny!
A Niki Lauda zůstává ve svém autě zaklíněný...

Než jsme začali koukat, stěhovali jsme se k jiné mámě. Samí kluci. Poznávací pokus.
Už nás nepotřebují, co s námi bude? Mámu oddělili.
Přendali nás do přepravky, lezeme ven všemi směry, oni nás sotva chytají, ale klap, víko zavřené. Rachotící autobus, metro, houpavé kroky.
Šup do většího bydlení. Průzkum! Honíme její ruku a ona nás, Drahoš se všema čtyřma chytá za zápěstí.
Ráno jí Drahoš skáče do dlaně.
Mámě přibyla spolubydlící. Nazítří obě odjíždí.
Kamera jede, nová hračka, šplháme po dvířkách, ocásky chytáme všechno!
Odjíždíme. Tři. Pak pět. Pak ostatní. Drahoš prý taky. Nakonec ne.
Stěhuje se k místním.
Vtěrka.

„Takže, strečing, desetkrát kolem rybníka, třicet sklapovaček, činky, boxovací pytel, strečing, pauza! To musí zabrat! A rybí tuk, aspoň decku. Potřebuju rybí tuk! Pepíku? Máš ještě?“
Princezna se vážně snažila. Jedla výživnou stravu. Posilovala několikrát denně. Chodila na masáže. Vzdělávala se a meditovala, aby byla silná duchem jako tělem, třeba to podpoří růst svalové hmoty; ale nic nefungovalo. Nakonec bude jediná princezna v historii, která na svatební oslavě neunese svého manžela. Někde bylo něco špatně.
Jelikož královský otec měl jiné starosti, neměl jí kdo říci, že síla i hmotnost jsou relativní. Totiž že jednodušší bude najít si dost hubeného ženicha.

Jako vždycky je už tma, když se vracím domů. Jedna pouliční lampa zabzučí a zabliká, když kolem ní procházím. Projdu naschvál velkou louží u zatáčky. Trochu kalné vody si naberu do bot. Rozhlédnu se, jestli mě někdo ze sousedů neviděl.
Sousedku ale potkám u vrátek až ráno. Vyměníme si několik přátelských větiček. Počasí, jarní únava. Co děti?
Za rohem s chutí projdu velkou louží.
Vyfotím si bzučivou lampu, v noci ji někdo posprejoval.
Přenesu větvičkou žížalu z chodníku do trávy.
Až na zastávku autobusu si kopu borovou šiškou.
Cesta z práce a do práce není jen mnoho pohybu pro nic.

Pipla se oddával napůl snění s otevřenýma očima, napůl snění se zavřenýma očima a obojí pravidelně střídal. Jenomže, jak zjistil mezi pomalým mžouráním, někdo mu unesl klobouk, zavázal mu tkaničky od bot do útvaru, který připomínal mořské řasy, načež mu klobouk vrátil s vykousanými dírami a sebral mu tabák z dýmky.
„Na nikoho nebo nic to rozhodně nevypadá,“ usoudil.
„To si piš,“ odpověděl mu pronikavý hlásek z vršku jeho kolena. „Jsem malá Mia. Jsem Šňupálkova sestra. Takže jsi možná můj tatínek.“
Pipla jí rozvážně podal ruku, tedy prst.
„Proč ne?“ řekl. V někom se jeho rodinou nastřádaná energie musela vybít.

Čvacht, čvacht, čvacht
Jdeš co noha nohu mine. Brodíš se, čvachtáš, ploužíš se. Ořeš za sebou brázdu. Cesta neubývá.
Cesta.
Kdyby tu tak byla.
Hledat cestu je naprosto zbytečné. Po jejích zbytcích se chodí často ještě hůř, a když se ti ztratí pod nánosy bahna, upadneš do ještě větší deprese.
Chmury.
Zápolíš s bahnem, spíš v bahně, jíš bahno.
Někdy... pozoruješ. Tvé tělo bojuje o další krok a mezitím se v hlavě točí kolečka...
Ruiny. Zbytky. K ničemu.
Dva placaté kusy dřeva. Řemínky?
Večerní práce s nožem, krade spánek.
Přišlo ráno.
Racek obul šlapačky.
Plesk, plesk, plesk.
A rozběhl se.

Základna na Měsíci byla fajn. Sice jsem několikrát proběhl schody nahoru dolů, jak mne Protivníci překvapovali ve dveřích, pak jsem si ale řekl, že na to kašlu. Prostě je zničím.
Počítač mi před nedávnem řekl větu: "Nová doba si žádá nového člověka."
Na druhou stranu...
Otevřel jsem dveře ven a v ksicht mi zíralo asi pětadvacet Protivníků. S úlekem jsem dveře kopem zavřel a rozběhl se zpět. První dveře vpravo, odjistit několik granátů, hodit do vstupních dveří přesně ve chvíli, kdy se otevíraly.
"Teda..., takového pohybu jen tak pro nic za nic," okomentoval rozlet jejich orgánů široko daleko Ten druhý.

Když otevřeli těžké dveře trezoru nespatřili nic.
Lady Helena okamžitě upadla do mdlob. Její manžel sir Alfons si ošklivě narazil koleno při pokusu ji zachytit. Z doktora Felicia se rázem stal samaritán.
Slečna Tamara s úpěnlivým vzlykotem zabořila tvář do hrudi mladého sira Frederika, který by si to za jiných okolností užíval.
Lord Radoslav jen sepjal ruce a jal se přímo na místě modlitbou odčinit budoucí nedostatečné příspěvky na činnost církve.
Vévoda Felix se domáhal stráží, které se brzy dozvěděli, že se jim opozdí výplata a tak se stali náležitě laxní.
No a Igor stál na palubě těžce naloženého trojstěžníku.

"Jak to tam vůbec je? t se rovná... Nevíš co se rovná t? Je to pohyb, že jo?" mračila se Houba nad sešitem. "Proč ten týpek šel 30 kilometrů? To by neušel...trapák. A kdo by za ním dobrovolně vyběhl se svačinou? Ať chcípne hlady. Já bych za ním běžela jenom kdyby... No, já bych neběžela vůbec. Jak je ten vzorec?" zoufala.
"t se rovná s lomeno v. Jakože čas je dráha děleno rychlostí."
"Co myslíš, že mu za to jído přinesl? A proč mu nezavolal, ať jde zpátky? Bé. A stejně je to k ničemu. Měli jet na rekole. "