DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Profylaktika, hysterektomie, vasektomie, HA (ha!)... Všudypřítomná vystresovaná neplodnost neproduktivního samce ubitého údery deky všednosti. Vyšší, novější formy únavy, poruchy a rozrušená psýcha. Devadesát devět problémů na každé straně, a žádný z nich není fena.
Dříve zábava a východisko z nudy. Dnes mi čím dál tím více připadá, že se to u mnohých blíží ochutnávkám vína a směšně malým zákuskům jejichž hodnota nestojí za vynaložené úsilí.
Je to škoda, kazí to atmosféru ve společnosti a způsobuje rozkoly, ba až dvojsmyslné trhliny mezi lidmi. Aforisticky, někdo přemýšlí mozkem a někdo ne. Kde bylo špatně zahnuto že jde o mnoho pohybu pro nic?

Seděla na poslední židli, která jí zbyla. Plakala. Odpoledne má přijít exekutor...
Muži jsou svině!
Zamyslela se, jestli neudělala něco špatně ona. Neudělala. Byla ideální manželkou, ženou v domácnosti, matkou a posléze pracující ženou. Udělala všechno pro blaho rodiny.
Zabloudila do hlubších vzpomínek, do doby, kdy se seznámila se svým mužem. Ty měsíce a roky, kdy mu vždy pomáhala, jen aby ji měl rád.
Celý svůj život jen běhala. Vždy jen kvůli němu a kvůli nim. Tolikrát se nachladla, tolikrát jí to někdo rozmlouval, nedala si říct.
A všechno přišlo vniveč! Ze všeho mi nezbylo nic!
"Něco ano, mami. My."

Doktorův poslíček mě vytáhl z postele v jednu ráno. Drmolil o nějakým večírku na Ewingově farmě. O tom, jak se Praštěná Rózy rozháněla puškou tak dlouho, až vystřelila a zasáhla starou Liberty Lolu, která si teď úpěnlivě žádá moji přítomnost.
Nevím, jak jsem ve svým věku dokázal uběhnout takovou dálku. Běžel jsem, co mi nohy stačily, abych tam dorazil včas. Abych ji vyslechl. Abych jí třeba ještě stihnul říct, že se nemusí bát. Že ji Bůh neopustil.
Když jsem dochvátal ke smrtelnýmu loži, chytla mě za košili a posledním dechem zachrčela: „Tak jseš poslední, Barnaby. A poslední je co? Pukavec!“

Londrin o krok ustoupil a sklonil čepel. „Nebylo to špatné, jen…“ Jak to co nejlépe vysvětlit sedmiletému klukovi? „Děláš těch pohybů moc. A strašně okatě. To je na nic. Jestli chceš soupeře obelstít, musíš být přesvědčivější.“
„Jak?“ zamračil se chlapec.
„Řečí svého těla, Armine. Chceš-li ho přinutit, aby si kryl hlavu, a tys ho zatím mohl bodnout do břicha, musí věřit, že budeš doopravdy útočit na hlavu. Nebuď tak hr. Díval ses, jak tvůj otec a chlapi z družiny včera cvičili?“
Horlivě kývl. „Jednou bych to chtěl umět jako táta!“ špitl toužebně.
Londrin mu s úsměvem pocuchal vlasy. „Jednou budeš!“

Jak by to bylo, kdyby Fík nebyl takové dobračisko…
„Fíku, skoč pro noviny.“
„Fíku, skoč na poštu.“
„Fíku, skoč pro tetu na nádraží.“
„Fíku, skoč mi pro pivo.“
V reálu si Fík na skákání pořídil pružiny…
„Šetři lesy… A nauč se konečně laskavě používat Internet!“
„Pošťačka chodí každé ráno. Čekáš něco akutního?“
„Objednal jsem jí taxíka… Nastoupit do něj sama snad zvládne?“
„Alkohol je metla lidstva. Pokud ti vážně nestačí pět lahváčů, které máš na třetím schodu, a zároveň jsi tak líný, abys zašel do hospody, není to můj problém.“
Takže měl Fík spoustu času a páníčkové důvody k zamyšlení…

Obrovská fůra sena jede ve středu.
A k ní se blíží lidé, celé davy. Jsou mezi nimi ti nejmocnější, vládcové, hodnostáři, duchovní. Všichni si z ní chtějí něco urvat.
Pod vozem už vypuká vřava. Někteří se ho snaží zdolat se žebříky, jiní zvedají holé ruce. Někteří se rvou, další končí pod koly.
Jen málo lidí si ničeho nevšímá a žijí si v poklidu své životy.
Na vrchu vozu vidíme zdánlivé šťastlivce, kteří se jen oddávají radostem. Nevidí smějícího se démona ani anděla, který se za ně modlí.
Jeden jediný to celé plahočení a hamounění pozoruje shora. Kdoví, co si myslí.

Evžen se po gastronomickém fiasku rozhodl zapůsobit na Máňu alespoň povrchně. Ubere hmotu na nevhodných místech, přidá ji trochu na těch vhodnějších a stane se fešákem hospodským. Pro pivo přestal chodit dolů k Vietnamcům, ale začal běhat do nejvzdálenější sámošky. V improvizované domácí posilovně na gauči začal zvedat lahváče, až se dopracoval k soudkům a měl namířeno dál. Místo ležení a sezení u televize dělal sedy lehy. Když si chtěl dát cigárko, hodil krabičku na zem a zadřepoval si pro ní. Výsledky se dostavily brzy, ale nečekané. Máňa se mu nad rumem svěřila, že se jí líbí Viktorův pivní pupíček.

Byla to dlouhá plavba, ale loď ji zvládla bravurně. Urazila stovky námořních mil, posádka se prakticky nezastavila brzy stanuli tak daleko od domovského přístavu, že se pověrčivější mořeplavci obávali přepadnutí přes okraj světa. Jen Edwin, který se jakožto geniální čaroděj celou cestu věnoval pouze navigaci, měl ještě dost sil.
„Jděmež, náhodní pitomci, co jsem s nimi donucen spolupracovat, a zbavmež Tethyr proradného licha!“ zvolal a čekal, až někdo vyrazí napřed. Jeden námořník však zvedl unavenou ruku.
„Šéfe, tohle je Neverwinter, Tethyr byl na druhou stranu.“
„Hrome, že bych měl tu mapu obráceně?“
Geniální čaroděj dostal mečem naplocho a pluli zpátky.

Je krásná a slunečná středa. Procházím kolem mé oblíbené cukrárny. Dokonalá čokoládová zmrzlina. Nikde nemají lepší. A já si ji dnes... nedám! Slíbila jsem přeci, že zhubnu a udělám něco se svou fyzičkou. V ruce třímám tašku s plavkami a ručníkem. Ne, nesmím. Nejdřív si pořádně zaplavu a pak teprve sladká odměna.
Odjíždím směr bazén sice zklamaná, ale plná motivace. Dnes se mi díky tomu celkem dobře plave. Třičtvrtě hodiny intenzivního plavání uteče jako voda. Z chloru mě štípou oči. Opět jsem zapomněla brýle, ale mám to za sebou.
Nadšená přicházím do cukrárny. Čokoládová zmrzlina došla. Chce se mi brečet.

"Scapula, clavicula, kost stehenní..."
Vrz! Skříp! Prásk! Třísk!
"Patella, humerus, klouby ramenní!
Táh! Skříp! Vrz! Prsk!
Klouby hlezenní...
Os sacrum pod křížem se nalézá!
U souseda!
Vrz! Prásk! Třísk! Táh!
Raz, dva, tři. Klap...
Nemáš, proč se bát...
Vždyť byls chlap!"
Říkačka se rozléhala sbírkami doprovázená vrzáním, skřípáním a klapáním, ze kterého vstávaly návštěvníkům sbírek vlasy na hlavě. Správce sbírek zůstával v klidu. Dokud se neozvalo tříštění skla.
"A dost!" zařval a vběhl do mraku kostí. "Ty vitríny jsme leštili týden!"
Kosti ustrnuly uprostřed pohybu.
"Seskládáte se sami!" vrčel Daniel. "Běda, jestli nebude mít všechny kosti svoje! Zkontroluju si to!"