Komentíci s ocáskem

Byla to dobrodružná cesta. 

Packami jsem obratně nadzvedla storpní dvířka klece, která člověk zase zapomněla zamknout. Po stěně jsem seběhla dolů; popoběhla pár metrů po podlaze a nastala složitá část. Sokl pod linkou má otvor pouze pod myčkou. Tím jsem se protáhla, a šla prachem a skrytými poklady ku truhle. 

Ještě se protáhnout zadem dovnitř skříňky, vyskočit do šuplíku a vyšplhat do vysoké nádoby. 

Poklady! 

Tolik vůní! Barev! 

Člověk se vrací domů a koukne do klece a počítá do... čtyř. Kouká pod nábytek, ale poměrně rychle jde najisto do kuchyně a otevírá šuplík. 

"Ty už zase spíš v odpadkovém koši?"

Nejvyšší čas na zasloužený odpočinek!
Lauri a Filip spinkají v kotoulu. Hlavu schovají pod tělo, vyhrbí hřbet a spořádaně omotají ocásek kolem sebe.
Mirek ve spirále. Vypadá jako klubíčko, kolem kterého je omotaný ocásek.
Pavel stočený okolo spirály. Vnitřní spirála je Mirek.
Evžen v balíčku. Na zádech, všechny čtyři složené u těla.
Prostorově výrazný Veli symetricky vyplňuje dno domečku zvaného sputnik.
Ťufík spí polovinou těla v tomtéž sputniku. Druhá polovina tam nevešla.
Drahoš na boku. Složené nožičky, packy v pěstičkách.
Ester, Ludmila, Strakatá a Gigi spinkají na velké strakaté hromadě ve sputniku.
Béďa je zalezlý v domečku. Rušit ho nebudu.

Byla jednou jedna velká klec a v ní bydlelo deset potkanek. Měly se dobře, ale toužily po celonoční procházce.
Jednoho krásného dne člověk zapomněla zavřít klec na zámek.
Tolik pokladů v odpadkových koších! Tolik míst, kam potkanky nesměly!
Hamaka je hamaka, prohlásily ráno tři holky a vrátily se do klece.
Hnízdo je hnízdo, oponovaly jiné tři, rozcupovaly tašku z Gangy a postavily hnízdo z kvalitního materiálu.
Úkryt je úkryt, řekla béžovka, protáhla se pod linku a tam zůstala, dokud člověk nesundala lištu.
Kuku, udělaly dvě na člověka a byly odchyceny.
Mě nechytí, řekla Divoká. Člověk musela zavolat na pomoc kamarádku.

Pach čerstvého masa. Stíny se začnou hýbat. Desítky ostrých zubů a drápů připravených k akci. Hlad. Vůně je lákává i pro ty, kdo dosud neochutnali.
Zuby trhají maso od kostí, do kterých se nedávno zaseklo ostří sekery.
Zvuky zápasu.
Přidušený skřek.
Rudooká striga utrhne kus masa, popadne jej do pracek a zakousne se do něj.
Morek. Sladká odměna.
Mlaskání. Olizování se. Frenetické šmejdění temných stínů.
Tupé nárazy kosti o zem.
Člověk se potácí tmou, zakopne o práh. Bezmocně zalomcuje mřížemi.
Kýžený klid. Na moment. Boj se rozhoří znovu.
Bouchne do mříží. Podruhé.
Krucinál!
Příště dostanou kosti s masem až ráno.

Uhnízdil jsem se v krabici od kapesníků. Kolem spousta sněhu, dvě popelnice a zima.
Přicházeli lidé s mláďaty. Dávají mi piškoty. Beru, děkuji. Odnesu si do domečku. Když vykouknu, jsou pryč.
Spím stočený v krabici. Ani nevím, kolikátou noc. Můj člověk se pro mě nevrací. Vždyť ví, kde mě nechal!
Spousta lidí. Piškoty. Kousky mrkve. Nemám hlad, ale je mi zima. Chci domů.
Jeden přijde sám. Zbystřím. Můj člověk to není. Zalezu zpátky do domečku.
Domeček se zvedne i se mnou. Houpání, bouchnutí.
Jsem v teráriu. Kolem chodí Líná mňoukavá a Línější mňoukavá.
Ale prý se budu stěhovat mezi své.

Než jsme začali koukat, stěhovali jsme se k jiné mámě. Samí kluci. Poznávací pokus.
Už nás nepotřebují, co s námi bude? Mámu oddělili.
Přendali nás do přepravky, lezeme ven všemi směry, oni nás sotva chytají, ale klap, víko zavřené. Rachotící autobus, metro, houpavé kroky.
Šup do většího bydlení. Průzkum! Honíme její ruku a ona nás, Drahoš se všema čtyřma chytá za zápěstí.
Ráno jí Drahoš skáče do dlaně.
Mámě přibyla spolubydlící. Nazítří obě odjíždí.
Kamera jede, nová hračka, šplháme po dvířkách, ocásky chytáme všechno!
Odjíždíme. Tři. Pak pět. Pak ostatní. Drahoš prý taky. Nakonec ne.
Stěhuje se k místním.
Vtěrka.

My, originální série komentíků, jsme vyrostli v chovu výzkumné laboratoře. Slýchali jsme něco o pokusech, nefunkční aparatuře, že jsme přebytky, rosteme, hrozí nám utracení, možná odjedeme pryč. Život v nejistotě je nepříjemný.
Pak, že máme už jen dva dny. Poslední den přijela člověk s autem a odvezla nás. Vysypala nás do prostorných terárek, všude bezpečí, jídlo a hračky.
Jednoho dne nás popadla, strčila k nám ZjE(v)žena (děkujeme pěkně!) a odvezla nás do současného domova.
Velká klec, bezpečí, hračky, hamaky a MASO!
Oslavili jsme kolaudaci. Člověk se nevyspala.
Pak jsme zjistili, že s námi Evžen bude bydlet.
Pavel, Mirek a Filip