DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Jem nespal. Přes stěnu jsem slyšela, jak se převaluje, občas přitom zavadil dlahou o zeď. Snad mu stejně jako mně nedaly spát události včerejšího večera, snad ho bolela zlomená ruka.
Kolem jedenácté na chodbě zavrzaly Attikovy kroky.
Attikus nahlédl do mého pokoje, a když viděl, že ležím, zamířil k Jemovi. Nechal pootevřené dveře.
Ozvaly se další kroky. Úzký proužek světla proťal stín. Teta Alexandra.
Měla jsem pocit, že se na Attika zlobí.
„Jen se přesvědčuji, že jsou v pořádku.“
Zvuky domu jsem znala nazpaměť, ale ve stínech jsem se nevyznala. Teď třeba to vypadalo, jako kdyby se ti dva objali.

Na zdech komnaty se ve světle svic komíhaly stíny. Tančily po kameni s plápoláním plamenů, natahovaly po ní své ruce, jako by ji chtěly zardousit.
Sansa nemohla úzkostí dýchat. Z chodby se ozvaly kroky a ona se zajíkla.
Ale to jen někdo prošel okolo, za chvíli se kročeje ztratily v tichu studeného hradu.
Ramsay si své urozené ženy příliš nevážil. Sázel na její strach, na své nohsledy, které jí zabrání v útěku.
Ale Sansa přes všechen strach v sobě měla ještě krůpěj odvahy.
Pokud se nepokusí utéct, dřív nebo později tu zemře.
Když bude mít smůlu, její tělesná schránka přetrvá.

Pohádali se. Pro chyby, které dělali odjakživa a doteď je tolerovali. Navzájem se ujišťovali, že se nenávidí. V pauzách při líbání. Říkali, že nechápou, proč žijí s takovým magorem.
Vzpomínky na horké letní dny, kdy leželi v parku pod stromem. Slunce hřálo na víčkách a stíny přelétávaly přes obličej. Mlčeli, nebylo třeba mluvit.
První večer v klubu. Fingon si s ním užíval tanec, přestože se jindy styděl. Mlčeli, neslyšeli by se.
Stíny zvířat vytvářené na zdi večer. Jen tak pro radost.
Teď už nebyli bláznivě zamilovaní, ale byli si oporou. Slova zášti zamrzí. Vzájemná důvěra a soulad se nenajde snadno.

Maminka si div nevykroutí hlavu. Snaží se dohlédnout na stíny míhající se na monitoru. Doktorka taky soustředěně sleduje hru šedivých odstínů, občas problikne modrou a červenou, občas se zastaví a proměřuje. Všechny naměřené hodnoty se srovnávají s hodnotami tabulkovými, každou drobnost je třeba správně prohlédnout a interpretovat. Neobvyklosti se nahrávají nebo se ukládají alespoň ve formě jednotlivých obrázků. Jak tam může něco vidět? Říká si maminka a pak se obraz změní a najednou taky vidí. Paní doktorka se usměje a natáčí jí monitor. A ona vidí, vidí obličej, ručičku a co je jen tohle? No jasně, bude to zase kluk.

Potkala jsem po cestě domů pod pouliční lampou stín. Tančil se stínem lampy a poskakoval do neexistujícího rytmu. V noční tmě si pozorovatele nevšiml. Teprve nakřáplý hlas jej vylekal.
"Příjemný večer přeji."
Překvapeně se stáhl do temnoty.
Dobrý večer... Jdete domů?
"Knihovna zavřela, tak se musím učit jinde."
Studentka?
"Už to tak bude. Mohu se vás na něco zeptat?"
Prosím.
"Nebývají stíny připojené k tělu?"
Bývají. Moje se ale moc nenávidělo a život ho přestal bavit.
"To znám..."
Mě se nezeptalo... Zatančíte si se mnou? Povím vám jeden příběh.
Pod bzukotem veřejného osvětlení našel si život zpět ke mě cestu.

Stín zakryl modř jejích očí jako se bezmračná obloha zatahuje před blížící se bouří. Dech se zrychloval, zatímco mozek naopak přestával fungovat - každý zvuk, každý dotek, každé uklidňující slovo k ní doléhalo jako by z dálky, zamlžené a nejasné.
Mysl se topila ve stínech.
Pochybnosti, strach, nejistota.
Bojovaly ve tvaru neprůhledných temných figur; ladné pohyby tanečníků v rytmu neslyšitelné hudby - anebo hudbou bylo to hučení v uších? - se doplňovaly s ostrými výpady, které cítila v podobě palčivé bolesti po celém těle.
Chtěla pryč.
Potřebovala světlo, které by zahnalo stíny.
Místo toho však přišel jenom další výpad následovaný jejím zlomeným vzlykem.

Kosmonaut měl rád hudbu.
Nemusel se soustředit na nic jinýho
a jen poslouchal.
Neslyšel svoje destruktivní myšlenky.
Zapnul gramofon
a přiložil jehlu k desce.
Byla rozbitá.
Ticho.
Snažil se to spravit,
nešlo to.
Zbyl tam sám
se svýma stinnýma myšlenkama.
Ty myšlenky mu sílily v hlavě
a našeptávaly.
Chtěly vyjít na povrch.
A tančit.
Tančily.
„Není brzo?” zeptala se Hvězda.
„Obvykle jste tu později.”
„Slunce zapadá všude v jiný čas,” řekl.
U nich zapadalo až za hodinu.
„Rozbil se mi gramofon.”
„Ach tak,” vzdychla. „kupte si nový.”
„Dnes už ne. Dnes jsem zjistil,
že některé věci nepotřebují hudbu k tanci.”

Už se setmělo a v ulicích bylo prázdno. Běželi společně, ruku v ruce. Pršelo. Nalezli úkryt pod stříškou jednoho z šedivých domů. Přitiskli se až ke zdi, aby na ně déšť nemohl, ale i přesto už byli úplně promočení. Jediné světlo, které osvětlovalo jejich těla a tváře, byla osamělá pouliční lampa. Stíny se prolínaly a chvílemi je pohlcovaly. Chvěly se a tančily.
Nevšímali si toho. V očích jim zářila radost a ještě něco dalšího. Něco, co nesměli pojmenovat. Jejich prsty se stále ještě dotýkaly. Tajně. Ve tmě.
Obezřetně se rozhlédl, než se k němu naklonil. Tenhle polibek chutnal po dešti.

Jeden z nich svedl souboj s obočím. Druhý se nořil do úst a třetí nesměle stepoval před nosní dírkou. A bylo jich tam víc. Každý závan větru dával jejich dotírání novou, nečekanou podobu. Útoky se nápaditě střídaly od nesměle lechtivých po agresivně přímočaré. Konečně kapituloval, zvedl padací mosty svých očních víček a vpustil stíny trávy na sítnice. Stébla tančila v rytmu větru, vanoucího už od počátku světa.
Těžko se dá slovy vyjádřit to prosté klidné spočinutí, které cítím pokaždé, když si lehnu do trávy a dívám se na oblohu.
Jako bych najednou věděl, kam patřím a kde je můj domov.

Říkali: „Dívej se dopředu!“ A on se snažil pootočit hlavu.
Říkali: „Dívej se a uč se!“ A on se snažil zaostřit na tvary před sebou.
Přál si to, z celého srdce, a nedával si pozor na to, co si přeje. Protože taková přání se plní.
Říkali: „Tohle jsou jen makety.“ A jeho fascinovala jejich pevnost.
Říkali: „Doopravdy je uvidíš venku!“ A jeho fascinoval další krok k poznání.
Říkali: „Pohleď na hvězdy, měsíc, stromy, slunce!“ A on oslepený lapal po dechu.
Říkali: „Jsi jediný, jsi volný, uteč!“ Ale on se vrátil, aby ostatním o všem pověděl.
A oni neříkali nic. Kopali.