DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Svět temněl. Nad dalšími a dalšími domy se objevovalo Znamení zla – zrůdná značka vraždy.
Děsilo ho to a současně fascinovalo.
Děsilo proto, že nikdy nebyl statečný. A oni jím trochu pohrdali a trochu se smáli shovívavým smíchem. Usmíval se zpět a v srdci mu klíčila nenávist.
Fascinovala ho vůně moci. A oni mu vložili do ruky příležitost, kterou musel a chtěl využít.
Polkl, v duši mu tančily stíny pochybností, zda zradu je možno odpustit. Pak se napřímil a udělal poslední krok.
Došel před Temného pána a hluboce se uklonil.
„Mám pro vás důležitou zprávu, pane. Potter mě učinil strážcem Fidelia.“

Seděl sám v pusté krajině. Okolo nebylo nic než les.
Všude ležela sněhová pokrývka. Jeho společníci již byli mrtví.
Umrzli.
Pomalu padala noc. Neměl čím rozdělat oheň. Jeho ruce na to byly moc zmrzlé.
Snažil se neusnout. Věděl, že když usne, už se nevzbudí.
Měsíční světlo zalévalo celou krajinu.
Kolem se začali mihotat stíny. Všelijaké stíny.
Stíny, které žily vlastním životem. Bál se jich.
Nikdy neměl rád tmu. A teď tu byl sám.
Stíny se blížili k němu, zdálo se, že se s nám pohrávají.
Vypadaly jako živé. Různě se měnily a zvětšovali se.
"Je to tu, zbláznil jsem se."

Mýtinu, kterou dávno pohltila tma, prosvítilo světlo plamenů.
Oheň tančící kolem lovcova těla však nebyl její.
Tam, kde ho viděla naposledy, stál její bratr.
Stíny tančily po jeho velké dračí hlavě.
Jeho oči ve tmě svítili jako dva majáky.
Věčné a vyčítavé.
Nejdříve nemohla uvěřit.
Vztek a bolest ze ztráty se jí držely pevně.
Dokud ze stínů nevystoupil džin.
Jeho postava jako by byla pouze ze stínu.
Stínů, které tančili kolem něj.
V tanci, který nikdo neznal.
Divokém a zlověstném.
"Říkal jsem, Že to vyjde."
Jeho úsměv byl prohnaný.
Jakoby věděl, že přijde.
Jakoby věděl, že by je nikdy neopustila.

Když poprvé vyšplhala na strom, v jejích očích hopsaly jiskřičky té nejčistší dětské radosti.
Když se procházela po střechách, bez jištění zdolávala skály a balancovala na okenních římsách, v jejích očích skotačily plamínky vzrušení.
Když usazená na povozu principála Paola odjížděla z města, v jejích očích se třásly hořící pochodně hněvu.
Když po třech letech poslala domů svou fotografii, ještě pořád v jejích očích tančily plameny vzdoru.
Když se na podzim roku 1939 vracela do města, na potemnělém parketu jejích očí se v neúsměvné parodii na tanec zmítaly stíny hrůzy a zoufalství.
Barnaby už se návratu své ztracené dcery nedočkal.

Oheň v krbu Malfoyova panství vesele plápolal.
„Nikdy jsem neublížil žádnému dítěti!“
Zatnul zuby, aby ho neopravil.
„Pečuji o budoucí generace!“
Bolestivě skousl spodní ret, aby se nerozesmál.
„Tak proč odmítají jezdit do Bradavic?“
Málem si překousl jazyk, aby nepromluvil.
„Vždyť si tam mohou užít tolik zábavy!“
„No jistě. Mňam mňam, Voldík, roztančí tě s kamarády...“
Rudé oči Severuse probodly jako dva připínáčky.
Ztuhl v očekávání nejhoršího.
„Ten nápěvek se mi zamlouvá. Máš hotový celý text? Bellatrix to může nazpívat, Yaxley to dostane do rádia, ty to naučíš Moudrý klobouk a Bradavice prasknou ve švech!“
Měl si ten jazyk ukousnout.

Krok sun krok,
poklona,
výskok,
v divokém víru zběsile tančím
to je ta chvíle,
kdy naplno žiju život stínový.
Chvěju se extází,
rozkoší se zalykám,
tančete se mnou
tanec zakázaný,
vykašlete se na předsudky,
které vás svazují.
Přitulím se,
tváře stud rozzáří,
vaše rozpaky mě ještě víc rozrajcují.
Zběsilost,
se šílenstvím stává.
Rozkoš,
chtíči podléhá.
Strach,
zvídavost nahradí.
Pevné objetí,
signalizuje souhlas mlčenlivý.
Oči tvé,
stínový tanec hladově pohltí,
neboj,
my nepřestaneme tančit.
Ty vidíš, já ne.
Já vidím, ty ne.
Tak to má být.
Tak je to správné.
Konečně slyšíš,
jak temnota nás volá.
Pojď,
přeci ji nenecháme čekat.

Ztraceny doby, kdy píseň se nesla,
co světlo v temnotě, paprsek v stínu.
Stříbrnou hladinu pohladí vesla,
když lodě připlují. Hleď na mělčinu!
Ztraceny doby, kdy sladký hlas pěvce
v ruinách se rozléhal kdys slavných domů,
harfa i píšťala zvučely lehce
v prázdnotě, v rumištích, v korunách stromů.
Zpíval jsem v hluboké noci. Vzpomínky znovu ožily. Pobřeží tonulo v plamenech. Zčernalá ráhna se s praskotem řítila do bílého písku. Kolem se prohnaly stíny. Křepčily okolo mě v děsivém tanci mrtvých. Fëanor neopustí síně Mandosu, dokud potrvá Slunce. A co mí bratři?
Pes zběsile štěká. I on je vidí. Nejsem blázen.

Oheň rudě plápolal, jeho jazyky se obtáčely kolem špalků, jejichž dřevo tiše praskalo... Kouř z ohně stoupal k nebi a jemný vánek si s ním pohrával. Skoro to vypadalo, jako když se v kouři ukrývá dívka. Krátké šaty i prameny dlouhých vlasů jí plály ve větru.
Vypadalo to, jakoby tančily do rytmu s ní. Kolem se procházeli dva vlci. Jejich krok byl pevný a jistý, tyčili se v celé své majestátnosti a síle.
Noc byla tichá a obloha čistě temná, všichni seděli okolo ohně a mlčky pozorovali tento stínový tanec. Co se přísedícím honilo hlavou, ví jen o oni sami...

Lampa jasně svítila.
Stínová silueta dívky na zdi, skloněná hlava a sepjaté ruce. Vroucí modlitba zní téměř neslyšně.
Lampa poblikávala.
Stín se rozdvojí, tančí v bláznivém crescendu radosti ze shledání, smíchu a slz štěstí. Jásavý výkřik jako předzvěst společné budoucnosti.
Lampa zhasla.
Měsíc kreslí dlouhé stíny. Je čas jít, následovat muže tak, jak milující žena má, a ona miluje, miluje z hloubi srdce, které tak hlasitě, tak živě buší v hrudi.
Je letní noc. Vánek se nepohne, lístek nezašeptá, jen v dáli se ozve pes a přidává se další a další. Temnou nocí zní jejich vytí jako píseň na rozloučenou.

Za svůj život jsem snad neviděl smutnější stíny. Byly beztvaré, jako nakreslené tápající rukou nevidomého malíře. Temně modrá tančila s jasně zelenou v tak nečekaných kreacích, že se mi až tajil dech. Bohužel nikoliv v dobrém slova smyslu. Dokonce jsem zahlédl i zašlé stopy růžové. Korunu tomu nasadily černé šmouhy neidentifikovatelného původu, které se táhly ze strany na stranu.
„Sluší ti to, kotě,“ zalhal jsem.
V duchu jsem už ovšem spřádal plány, jak se s Bellou rozejdu. Věděl jsem, že se jako upírka neuvidí v zrcadle, ale že její oční stíny dopadnou až tak špatně, to by mě opravdu nenapadlo.