Poezie

Zvláštní čas nám teď nastává, na tom dalekém severu,

teď Slunce záře zlatavá jen zvolna klesá k obzoru.

Den měl skončit už před časem, proč světla dost je na nebi,

Když půlnoc zvonů ohlasem právě svou vládu velebí?

Říká se totiž, že Noci paní od vlády své si teď oddech dává.

Daleko, prý až do jižních plání na cesty dlouhé se vydává.

V ten čas tu vládne pouze Den, hodiny všechny teple hřejí,

když Slunce na obloze jen putuje od severu na jih.

Od jihu potom zamířit k severu musí zase zpátky

o slunovratu políbit severní obzor na čas krátký.

Osmého dne vystoupal, tak jako obvykle, třešňovou alejí na vyhlídku. Po včerejším deštíku byl vzduch plný vláhy, ale vysvitlo slunce a v bělostných korunách hučely včely.

Nahoře se otvíral pohled na vlnící se řeku mezi skalami, porostlými křovím, v němž svítily trnky, nad ním zelená pole a les omládlý jarem. 

Slunce však už zapadalo. Tu vystoupila z třešňoví, sama tak svěží, věčně mladá.

„Nastal čas,“ usmál se.

„Je tak krásně tady na zemi. Ale co se děje mezi lidmi… faleš opět vítězí, nenávist a lakota opanovala nesčetná srdce... Raději odejít.“

Přijal od Vesny pohár medoviny a vrátil se do podsvětí.

Brzy ráno tam, večer zase zpátky 
Hnána jsem - a čí vlastně vůlí? 
Den, týden, měsíce, nejhorší jsou pátky
Stres, pláč, úsilí, a to všechno kvůli…

Svázaná do lanek nemůžu tam či zpět
Cítím se jen jako postava bez tváře
Co všechno je ještě nutné si vytrpět
Ve stínu krutého temného loutkáře?

Sama jsem splétala všechny ty provazy
Stvořila toho, kdo za nitky tahá
Z volnosti zbyly jen ubohé odrazy
Každičká půjčka je nakonec drahá

Mění se sen v hroznou noční můru?
Každým dnem ztrácí se víc moje jistota
Kde ještě sním a kde už jsem vzhůru
Klopýtám jevištěm vlastního života

Tančíš v mé síni,
myslíš si, že máš moc,
ale věz, že nemáš nic.

Já jsem tvým králem,
tichým tvým pánem,
přání mé je rozkazem!

Celý tvůj život, vše, co je tvé,
zařízeno bylo mou rukou,
protože já jsem tvým bohem!

Bez přestávky, pořád a navždy,
pobavením pro nás, smrtelníku,
v životě i v následující smrti.

Tak bojuj dál, vzpouzej se,
avšak neunikneš, neutečeš,
smrt novým začátkem bude.

Dokola a znovu, smrt se životem,
zrození a život, jenž neustává,
vše, co se jen opakuje.

Tak se toč dál, má loutko,
a až se tvá duše rozpadne,
opona na zem dopadne.

představ si
jací bychom byli
kdybychom méně měli strach
a víc odvahu ptát se, riskovat a milovat

tančili bychom všem na očích
na střeše divadla
hráli na schovávanou
v třešňovém sadu
líbali se
na nádvoří Hradu
pod Petřínskou rozhlednou
i na Letné u kyvadla

zpívali bychom na ulici
i když nám to zrovna neladí
častěji říkali promiň
mrzí mě to
odpustíš mi?

postavili bychom se bezpráví
udělali víc, než jen šli volit
začali konečně žít bez odpadu
zeptali se té paní v tramvaji
jestli je v pořádku

a tak o tom sníme
čekáme na správný okamžik
život zatím utíká
promarněný

Rozladěný pavouk spřádá svoje sítě

Krokodýl se žárovkou tváří se rozpačitě

Do pavučiny chytil se medvěd polární

Medvěd nic nesněd a krávy nahání

Medvěd medvědovi do pavučiny

Osobně doručuje včerejší noviny

Pavouk sežral růži, sedmikrásku

Na ocásku povozil trošku hrášku

Ryba rybě darovala vodu v prášku

Na Vánoce humor s blbcem srážku

Na oblaku anděl s bruslí přiletěl

Do rybníka smutně se zahleděl

Sladěný smysl pro nesmysl

Zaútočil krysám na výmysl

Jednoduchým strojem páku sladil

Přesto hlodavce dobře nenaladil

Tragické vskutku bylo vloček ladění

Do týden trvajícího letního sněžení

Ten den Slunce šlo do tulipánu spát

Gravitační nastal proto nesoulad

Chřadnout, chřadnout ve stínu
Trpět přehřátý bez vody
Zažívat samé podvody
Smutnit ve spárech splínu
Zlé bude rozebráno
Můžeš se zahřát u plamene
Napiješ se z pramene
Po noci přijde ráno

Padat, padat stále níž
Vzdálit se svému účelu
Světlo na konci tunelu
Brzy, slibuju, uvidíš
Cenné bude ti dáno
Bude si odkud sílu brát
Myš a kočka si budou hrát
Po noci přijde ráno

Bojovat v bouři na moři
Netušit směr ani cíl
Dosáhnout na dno vlastních sil
Promoklé dřevo nehoří
Stačí říct pouhé Ano
Bude to dobré, neměj strach
Rozbřesk už je na dosah
Po noci přijde ráno

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

NIC
NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC

Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil
Možná to děláš tak trochu ze vzdoru
A nebo aby ses cítil, žes’ žil

Či marně biješ o skleněnou závoru
Vzdávat se, to nikdy nebyl tvůj styl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

Smrt s kosou v pařátech podobných sochoru
I když žít plně je, o čem jsi snil
Tělo a duše, ač nerady, ve sporu
Jen pozor, ať v tom všem nemineš cíl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil