Poezie

Tisíce střípků, pozůstatky prastarého boha,

cestují skrz světy, hledají, hledají život...

A cesta zavede je sem, zkáza přijde s nimi,

v správných rukou obnoví svého boha.

Spolu s nimi přijde i velká moc,

pro každého, kdo bude jejich host.

dej pozor však, ať nespadneš do pasti,

každý pár “Feathers” sobecké je mysli. 

A „Singlets“, části, jež ztratily svou vůli,

chaos a smrt rozpoutají po zemi.

Bez rozdílu slabé, své zvolené hosty,

v krvežíznivá monstra promění jejich osudy.

Pozůstatek, jenž odmítl zemřít,

směřuje sem, utíká pryč od mrtvoly.

Křídla, jež zbyla, na pírka rozpadla se,

tělo hledají, aby obnovila původního boha.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Práce je to věru těžká,

paradox je horší než-li veška.

Všude skáče, kde co hledá,

disciplíně pranic nedá.

Pravda proň jen hříčka,

Amazonka potok, říčka.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Na provázku, na řetěze,

paradox ten všude vleze.

Tetě tečou z toho nervy,

bolí strýčka srdce, ledví.

Paradoxy milují svět tuze moc,

život pospíchá jim na pomoc.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Dětí mají hodně moc,

nové rodí každá noc.

U piva v jedné hospodě,

díky podivné náhodě

zrodila se paradoxů kupa,

po lokále hostinskému dupá.

Jen vítr
A ocelově šedé nebe
A sasanky a petrklíče, co se smutně chvějí 
Snad beznadějí
A já jen vyhlížím Tebe
Co je člověk, že na něho pamatuješ? 
Někdy má tak strašně málo síly
A nebo příliš mnoho? 
Neopírá se o nikoho
Vyhlížím trhlinu v mracích
Je mi zas do breku
Prosím, jen okamžik tvého doteku
Naděje už se mi ztrácí
Pamatuješ? 
Jen jeden polibek na tvář
Nebo mě pohlaď svou mocnou silnou dlaní 
Jsme odhodlaní? 
Kde je tvá zář? 
Mrzne mi srdce v hrudi 
Snad odletím s listy od podzimu
Snad…
Nebo to neprominu? 
Vzpomeň...
Někdy se člověk neprobudí. 

Jen střípek v tiché noci,

jen zlomek jeho moci.

Dárek, co darován nám byl,

ať zbytek temnoty jde pryč.

Protože věz, že v jednu chvíli

byl čas, kdy temno bylo vše,

smrt vládla a život nebyl zde.

Než přišlo světlo a život přineslo,

absolutně nic na světě nebylo.

Jenže pak nastal ten zrod,

kdy mocné Slunce vzniklo,

rovnováhu ve světě nastolilo,

první život na Zemi vytvořilo.

Avšak temno tímto činem nezmizelo,

část dne pro sebe si vzalo, Slunci ukradlo,

temnou, zlou nocí na půl dne Zemi zakrylo.

A proto Slunce lidem polibek svůj dalo,

světlo v noci nastavilo, měsíc vytvořilo.

Zvláštní čas nám teď nastává, na tom dalekém severu,

teď Slunce záře zlatavá jen zvolna klesá k obzoru.

Den měl skončit už před časem, proč světla dost je na nebi,

Když půlnoc zvonů ohlasem právě svou vládu velebí?

Říká se totiž, že Noci paní od vlády své si teď oddech dává.

Daleko, prý až do jižních plání na cesty dlouhé se vydává.

V ten čas tu vládne pouze Den, hodiny všechny teple hřejí,

když Slunce na obloze jen putuje od severu na jih.

Od jihu potom zamířit k severu musí zase zpátky

o slunovratu políbit severní obzor na čas krátký.

Osmého dne vystoupal, tak jako obvykle, třešňovou alejí na vyhlídku. Po včerejším deštíku byl vzduch plný vláhy, ale vysvitlo slunce a v bělostných korunách hučely včely.

Nahoře se otvíral pohled na vlnící se řeku mezi skalami, porostlými křovím, v němž svítily trnky, nad ním zelená pole a les omládlý jarem. 

Slunce však už zapadalo. Tu vystoupila z třešňoví, sama tak svěží, věčně mladá.

„Nastal čas,“ usmál se.

„Je tak krásně tady na zemi. Ale co se děje mezi lidmi… faleš opět vítězí, nenávist a lakota opanovala nesčetná srdce... Raději odejít.“

Přijal od Vesny pohár medoviny a vrátil se do podsvětí.

Brzy ráno tam, večer zase zpátky 
Hnána jsem - a čí vlastně vůlí? 
Den, týden, měsíce, nejhorší jsou pátky
Stres, pláč, úsilí, a to všechno kvůli…

Svázaná do lanek nemůžu tam či zpět
Cítím se jen jako postava bez tváře
Co všechno je ještě nutné si vytrpět
Ve stínu krutého temného loutkáře?

Sama jsem splétala všechny ty provazy
Stvořila toho, kdo za nitky tahá
Z volnosti zbyly jen ubohé odrazy
Každičká půjčka je nakonec drahá

Mění se sen v hroznou noční můru?
Každým dnem ztrácí se víc moje jistota
Kde ještě sním a kde už jsem vzhůru
Klopýtám jevištěm vlastního života

Tančíš v mé síni,
myslíš si, že máš moc,
ale věz, že nemáš nic.

Já jsem tvým králem,
tichým tvým pánem,
přání mé je rozkazem!

Celý tvůj život, vše, co je tvé,
zařízeno bylo mou rukou,
protože já jsem tvým bohem!

Bez přestávky, pořád a navždy,
pobavením pro nás, smrtelníku,
v životě i v následující smrti.

Tak bojuj dál, vzpouzej se,
avšak neunikneš, neutečeš,
smrt novým začátkem bude.

Dokola a znovu, smrt se životem,
zrození a život, jenž neustává,
vše, co se jen opakuje.

Tak se toč dál, má loutko,
a až se tvá duše rozpadne,
opona na zem dopadne.

představ si
jací bychom byli
kdybychom méně měli strach
a víc odvahu ptát se, riskovat a milovat

tančili bychom všem na očích
na střeše divadla
hráli na schovávanou
v třešňovém sadu
líbali se
na nádvoří Hradu
pod Petřínskou rozhlednou
i na Letné u kyvadla

zpívali bychom na ulici
i když nám to zrovna neladí
častěji říkali promiň
mrzí mě to
odpustíš mi?

postavili bychom se bezpráví
udělali víc, než jen šli volit
začali konečně žít bez odpadu
zeptali se té paní v tramvaji
jestli je v pořádku

a tak o tom sníme
čekáme na správný okamžik
život zatím utíká
promarněný

Rozladěný pavouk spřádá svoje sítě

Krokodýl se žárovkou tváří se rozpačitě

Do pavučiny chytil se medvěd polární

Medvěd nic nesněd a krávy nahání

Medvěd medvědovi do pavučiny

Osobně doručuje včerejší noviny

Pavouk sežral růži, sedmikrásku

Na ocásku povozil trošku hrášku

Ryba rybě darovala vodu v prášku

Na Vánoce humor s blbcem srážku

Na oblaku anděl s bruslí přiletěl

Do rybníka smutně se zahleděl

Sladěný smysl pro nesmysl

Zaútočil krysám na výmysl

Jednoduchým strojem páku sladil

Přesto hlodavce dobře nenaladil

Tragické vskutku bylo vloček ladění

Do týden trvajícího letního sněžení

Ten den Slunce šlo do tulipánu spát

Gravitační nastal proto nesoulad