Poezie

Chtěla jsem spálit všechna svá trápení v plameni svíčky
Vysušit slzy pod svými víčky
Skrýt se před vztekem plískanic
Oheň však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem utopit všechny své výčitky v kapce vody
Navždy se vymanit z nesvobody
Držet se správných souřadnic
Moře však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem pohřbít všechny své hříchy hluboko v hlíně
Zbavit se proher, utéct své vině
Chtít méně a přitom mít víc
Země však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem vykřičet všechny své otázky na oblohu
Pohlédnout do očí, rozumět Bohu
Jehož láska je bez hranic
Nebe však mlčí a neříká nic

První slůvka táta, máma,
první cesty do neznáma
po čtyřech pod nízkou seslí.
První dílo umělecké,
které prsty do talíře
rozmáchlými gesty kreslíš.

Svět je plátno sotva naplé,
barvy pro něj teprv mícháš,
jeho taje zatím prvně
vidíš, slyšíš, chutnáš, dýcháš.

Tvrdost skály, měkkost mechu,
rachot bouře, tichost dechu,
světlo dne a temno noci,
bolest touhy, sladkost moci,
konejšivou náruč snění
než tě vzbudí rozednění.

Do obrazu barvy skládáš,
někdy víš a někdy hádáš,
někdy ke tvé malbě jiný
přidá barvy nebo stíny.

Každý má svůj obraz světa,
měníme ho jak jdou léta.
Neskončíme s tímhle dílem,
dokud nedojdeme cíle.

Až jednou budu dospělá
Až mě zas rozpálíš do běla
Až mi zas někdy bude lépe
Až zase uslyším, že někdo klepe
Až do té hrůzy spadnu znova
Až vyčerpám všechna slova
Až se mi bude lámat hlas
Až budu mít nový alias
Až zase budu pochybovat
Až nebudu mít kam se schovat
Až mi zas slzy promáčí tváře
Až jako pokrytec odsoudím lháře
Až tě třeba trochu pochopím
Až se ve vlnách dnů potopím
Až usnu o pauze polední
Až se naposled rozední
Až jednou zhasne den poslední
Až bude konec, Pane můj
Až bude konec, při mně stůj

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Tmu pohladím
Do šátku svážu ji
Poklad svůj
Nejdražší

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Jako stín tichý
Kytice pohladím
Němé svědky štěstí
Po lístcích okvětních

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Pak svíce dohoří
A motýli v tmách
K spánku se uloží
Sny sklouznou k nim

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Vděčná projdu nocí
Do duše si uschovám
Úsměv, dotek, srdce tep
I tanec náš poslední

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Žila byla princezna
nade všechny líbezná
a o tu se, je to tak
zajímati začal drak.

Pravda je že nejen o ni,
v celé zemi stvůra honí
každou pannu co už svět
vídá víc jak šestnáct let.

V zemi vládne panika,
kdekdo hořce naříká,
jen princezna hloubavá
v klidu stále zůstává.

Žere panny? Rada snadná,
prostě nezůstane žádná!
Myšlenka je skvělá vskutku,
jen ji přetvořit do skutku.

Povolal král rytíře,
ale je to k nevíře,
namísto do boje směle
zamířili do postele.

Že dali na její rady,
žravý ještěr chcípl hlady.
Zpráva však jiná přišla trůnu:
Obětí jsme baby boomu!

Bude a je už zítra se změní
ve slůvka strohá, bylo a není.
Včera jsi s nadějí vyhlížel k cíli,
dneska bys klidně posečkal chvíli.

Poslední sbohem než světlo zhasne,
dokud to trvalo, bylo to krásné.
Poslední sbohem bývá na slova skoupé,
však ve vlnách vzpomínek rádo se koupe.

Až ráno vstane, vyrazíš dál
v ústrety chvílím, jež zítřkem jsi zval.
I když jsi zvědavý, co dál život spíská,
po tom co bylo, už teď se ti stýská.

V úsměvu slza, co chutná sladce,
poslední řádku poskládáš k řádce.
Poslední sbohem, než světlo zhasne,
dokud to trvalo, bylo to krásné.

V zákrutách života,
v bludišti stezek vedlejších,
kroky mé cestou provází
jednou pláč a jindy zase smích.

Jednou mi míle za mílí
lehce jak vánek jarní běží,
jindy se ze sil posledních
za krokem krůček vleču stěží.

Kdo ví, kolik že do cíle
zbývá mi projít ještě
za slunce prašných cest,
či blátivých za deště?

V zákrutách života
bez mapy, bez kompasu,
po správných odbočkách
na slepo stále pasu.

A kraje cesty lemují
sta nutností a svodů,
labyrint z voleb spletený,
labyrint bez návodu.

Za každou chybu v úsudku
blouděním dalším platím,
po ruce tápu pomocné,
než docela se ztratím.

Ticho, které v dálce zpívá,
hraje svými vlastními tóny.
To ticho mocné, hlasité a tiché,
vůči všem nespočetně čistě kruté.

Píseň jež v záhybech se skrývá,
těsně před příchodem ticha zní.
Zní hlasitě, však stále tak tiše,
v duši své v ní musíš uvěřit.

Čím více hlasité, tím více ho vnímáš,
tím ticho nenápadněji k tobě dorazí.
Objetí své daruje ti v osamělých chvílích,
vždy přítomné, vždy jen krok od tebe.

Až veškeré kameny obrátí se v prach,
jen ono jediné zůstane beze změn.
Až poslední dech, slova splynou z tvých úst,
jen ticho mocné, hlasité a tiché zde zůstane.

Život je houpačka, dolů a nahoru,
do temné hlubiny, do zářivých výšin.
Život je vítr v korunách kaštanů,
nežli se večer znaveně ztiší.

Srdce mi sevřely ledové obruče,
z pod víček sevřených vytryskly cizí slzy.
V rozkvetlé aleji zas jsme se minuli
a já ani nevím, zda mě vůbec to mrzí.

Hlasitý ticha křik v rozbité vteřině,
bezdechý nářek co drásá moje uši.
Zamyká poslední cesty zpět,
ze střepů nutí mě, poskládat svoji duši.

Překročím dětskou kresbu na chodníku
jak bránu do světa, co ještě se nenarodil.
Za sebou nechávám ztracené nebylo,
na novém bude teď chci mít svůj podíl.

Hluk ticha (the noise of the silence)
hluk davů (the noise of the crowds)
hluk prázdnoty (the noise of the void)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk náměstí (the noise of the square)
hluk stýskání (the noise of the squeezing)
hluk těla (the noise of the body)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk města (the noise of the city)
hluk bezmoci (the noise of helplessness)
hluk vody (the noise of water)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk ticha
hluk bez zvuku
hluk ticha
hluk bez zvuku
(the noise without sound,
the noise without sound).