Poezie

Šla se koupat
Smočit kotníky na březích Jordánu
A omýt ramena v řece Styx

Každá řeka proudí v zapomnění, každý je na konci sám.

Potom se stala vodou
Odnesena zachována odnesena
Přeměněna do bublinek

A až bude zas malá, nejmenší kapička v oceánu, voda ji obejme.

Stala se vodou vzduchem duchem
Neboť vzduch je vanoucí duch
(A čas taky říkal Augustin)

Ale každý čas utíká, pohledy na něj se mění a z oběti je najednou tvůrce.

A teď je tou holubicí ve vzduchu
A boží tváří v ohni
A krví v řece vyvoleného Krista

Odtéká pryč.
A nebo taky ne.

.........................................................Když
........................................................hodiny
......................................................probíráš
...............................................se úředními
............................................spisy, jsi sám.
..........................................Jediná věc nad
....................................hlavou ti visí, houpou
..............................se tam osamělé
..........................trsy šedých mraků.
........................Procházíš se po
....................přehlídce zrezivělých
.................vraků svých snů. Před
...........očima ztrácíš obraz
.......teplých krajů. Kolik zbývá
....propočítat příjmů a výdajů?
..Kolik minut poležíš si na
houpací síti, než tě krutá
realita rutinnosti chytí?.........................................................V
..představách už nespočíváš...............................................v klidném
.......stínu palem. Po zklamáních navykl sis uvažovat v malém.
..........Z vezdejšího chleba zůstala jen skýva. Co krom
...............trochy vína na dně kalichu teď zbývá? Zbytky
...................víry jako břitva beznaděj tvou krájí, když
.............................se všechno zdá být pěkně v
...................................(banánovém) háji.

Je večer
Večer jako každý jiný
A za okny se plouží stíny
Tam v temnotě to je
Nevzdáš se bez boje
Ale víš, že se to blíží
To něco, co tvou mysl tíží
To něco, co stravuje tvou duši
Je poblíž
A tak nespíš
A ani nemůžeš spát
Na hodinách jedenáct padesát
Je blízko ten, co tvou duši na kusy trhá
A cáry tvého vědomí kolem sebe vrhá
A ty jen sedíš
A nemůžeš dělat vůbec nic
Protože nevíš
Nevíš, jak na to
Tak to jen chceš přežít
A čekáš, až přijde ráno
Zoufale doufáš
Že to snad odejde samo

Vystřihni z papíru podlouhlou pásku,
po délce ji zkruť o dvakrát pí půl.
Slep její konce – stvoř kruhovou krásku.
Výsledek odlož na pracovní stůl.

Vznikl tak jedenkrát přehnutý kroužek,
který se nazývá Möbiův proužek,
Möbiův pásek či Möbiův list;
jedinou stranu má, tím jsem si jist.

Přeřízni pásek, kdož na to má vůli,
pamatuj však, že je nutné jak sůl,
podélně bys řezal, a přesně v půli.
Co potom uvidíš, je hrozně cool.

Pás totiž odmítá být na dva kusy,
kdo mi to nevěří, ať si to zkusí.
Navíc se přetáčí dvojnásob víc,
vznikl mu vnitřek (rub) a vnějšek (líc).

Pádí skopec do kopečka,
před medvědem utíká.
Mladá šelma – tlustá bečka
zadýchaně naříká.

„Počkej na mě, ovce milá,
nebudu tě žrát.
Teď si hlídám svoje kila,
chci si jenom hrát.“

„Nejsem žádná blbá ovce,
co s ní dělá kdo chce, co chce.
Byl jsem beran, budu skopec
jako děda i můj otec.

A jak děda nebo táta
neznám v šelmě kamaráda.
Kdo čeká, na konec sází:
medvědi jsou jenom vrazi!“

„Co to meleš, kopytníku,
jakýpak jsem vrah?
Vždyť mám výron na kotníku,
jak můžeš mít strach?“

***

Je-li toto vyprávění
nereálné pro Tebe,
svoje zraky po setmění
otoč vzhůru do nebe.

Milý si v pohovce pokojně hoví,
požívá kaiserku, máslo a med.
O tom, co prožívám, vůbec nic neví,
slepý jak krtek a chladný jak led.

Dřív jsme se hádali, ale i smáli;
škádlil mě, bavil mě, býval můj květ.
Teď na vše vzpomínám – a pěkně z dáli.
Ticho a klídeček jsou jako jed.

Co jednou zhasne se těžko zpět promění;
ze žhavé lávy teď zbylo jen kamení.

Hodiny na stěně pokojně visí,
koukají na zvláštní člověčí svět.
Koukají, koukají na naši krizi,
hlásají jedenáct, padesát pět.

Strojek jim tiká, sklon ruček se nemění.
Je to jen náhoda, nebo spíš znamení?

Člověk hříšný hrůzou trne
Na zádech si nese viny
V Jeho očích nepatrné
Smazaly je Jeho činy

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Jásej, smrt je poražena

Člověk smutní ze svých chyb
Už mu ale neškodí
Každý, kdo chce žíti líp
Křtem se znovu narodí

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Jásej, smrt je poražena

Člověk klesá tíhou hříchu
Čeká někde záchrana?
Třetího dne v mrtvém tichu
Zní radostné Hosanna!

Ježíš Kristus zachránil nás
Vysoká však byla cena
Zemřel a nyní je vzkříšen
Smrt je poražena

Každému maska kryje tvář
Na čele “Nikdy nezklamu!”
Jeden je jako druhý lhář
Na sobě nosí reklamu

Reklamu, jak mít na zemi nebe
Ta hlásá všem, co by se mělo
Reklamu na svůj život, sebe
Reklamní plocha - vlastní tělo

Ale čas tvaruje podle svého
V kůži máš obraz dobrého i zlého

A až vydechneš naposledy?
Tam na smetišti historie
Zanecháš své znavené údy
Tvoje tělo tě nepřežije

A až tu schránku odložíš
Skutečně zbydeš jen ty sám
Jen ty a tvého hříchu tíž
Už žádná lež a žádný klam

Až budeš stát před stvořitelem
Dokážeš postavit se k němu čelem?

Nad střešním oknem
slunce zapadá
Vína si loknem,
to bude paráda

Otevíráš láhev první,
na gauči tiše sedim
Srdce velí Ani se nehni!
Chci to? Sama nevim...

Jako sklepmistr zkušený
hodnotíš, že chutná trpce,
přitom nemáš ani tušení,
jak rychle mi buší srdce

Nad střešním oknem
svítí hvězdy
Lahev je prázdná
a je to nezvyk

mít tvojí ruku kolem ramen
mezi tvými prsty mých vlasů pramen

Otevíráš lahev druhou,
hvězdy se dívat mohou
na to, jak za chvíli
jsi jenom v košili

a já
v břiše mám motýly

Nad střešním oknem
pomalu svítá

...na stole zbylo trochu v láhvi vína

Galaxie, hvězdokupy, planety
Hvězdy po obloze rozsety
Malá hrouda kamení letí prostorem
Malý geoid s modrým dekorem
Na ostrůvku pevniny zemička
A vesnice docela maličká
A tam?
Jen nepatrná tečka, smítko prachu
To jsem já
Uzlíček nervů, obav a strachu
Jsem já
A nevím
Nevím, proč vlastně jsem tady
Nemám zdání
Smutky, radosti, lásky, zrady
Zbožné přání
Nevím, kdo vlastně jsem
Nevím, jaký je Boží plán
Spolu s ostatnímu, přitom proti všem
A využít ten čas, který nám byl dán
Nevím
Budu někdy vědět?
Sama sebe se vždy marně ptám
Možná, že ten smysl, který chceme znát
Je život sám

To je zmatek,
starších matek,
děti dělají si co chtějí,
vždyť už jsou sami dospělí,
neposlouchají své matky,
mají svoje vlastní chatky,
a také vlastní rodiny,
neposlouchají rady matčiny,
řídí se vlastním rozumem,
matka již není jim bohem,
již nenechají je řídit své životy,
pro matky to zmatek a novoty.

Byly zvyklé na chování jiné,
toto zdá se jim neobvyklé,
jaktože Jiříček, Jarmilka, již neposlouchají,
co chtějí to sami si dělají,
matička nemá již je u sebe v hrsti,
nemyslela by si, že ji kdy takhle opustí,
že začne žít svůj vlastní život,
kde ona již nebude mít hlavní slovo.

Je noc a já nemůžu spát
Ležím v posteli a začínám se bát
Že chvíli si postát u spíže
Je jediná věc, co mě uspí, že
Koukat do otevřené lednice
Mě uspokojí, ač je to proti logice
V břiše mi kručí, nezbývá než se vzdát
Musím vstát a něco si dát
Směje se na mě dort a zbytky od oběda
Když se tak zamyslím, není to žádná věda
Dám si jen kousek a pak si půjdu lehnout
Jinak se nebudu moct ani sehnout
Ale v hloubi duše vím, že to všechno sním
Že se někdy ovládnu, o tom jenom sním

Ano, je to tak
Jsem jiný
Jestli z toho mám splíny?
Přiznám se bez mučení
Lehké to fakt není
Občas jsem dost na dně
Lidi se umí chovat odtažitě a chladně
Vždycky proti proudu plavu
Jsem osamocen v davu
Jsem černá ovce v tomhle stádu
Jako ten známý král skrývám se vzadu
Pokřikují na mě bílá vráno
No jo, co je psáno, to je dáno
Ale necítíš se někdy stejně?
Tak trochu odlišně, neobyčejně?
Za to by ses neměl nikdy stydět
Co ti ještě chybí, abys to mohl vidět?
Každý jsme originál, každý je svůj
A na to vždycky pamatuj

Nejzářivější hvězda není ta, která svítí nejvíce. Dokonce ani ta, která svítí nejdéle. Když se to vezme kolem a kolem, nemusí vlastně zářit vůbec. Může jen docela obyčejně svítit. Nebo světélkovat. Doutnat a poblikávat. Tiše se třpytit.

Co z ní dělá tu nejzářivější ze všech je pozorovatel a jeho pocity. Takové, které v něm dovede vzbudit právě jen ona. Pocity, které v přítomnosti nejzářivější hvězdy nepřehluší ani výbuch supernovy. Můžou být tím nejzvučnějším tichem i oslepujícím přísvitem. Tónem, který odehraje v duši symfonii, aniž by změnil výšku.

Je krásné vědět, kde je vaše nejzářivější hvězda. Že je vaše nejzářivější hvězda...

Křičím, než mi dojde dech,
blažen v lehu na zádech.
Slyšíte to?! žiju.

Dělám výdech, nádech,
bez opory v zádech.
Ochutnávám, žiju.

V tichu, které tají dech,
prošlapávám měkký mech.
Ohmatávám svět v němž žiju.

Běžím, než mi dojde dech,
cítím vítr ve vlasech.
Cítím, že žiju.

Umím chvíli zklidnit dech
a zvednu se po pádech.
Vidíte to?! Žiju!

Chytám, zdá se, druhý dech,
utápím se ve svých snech.
Vím, že žiju.

Už brzy mi dojde dech,
sotva vyjdu po schodech.
Myslím ještě žiju.

Už mi zcela došel dech,
smutně ležím na zádech.
Nevím, jestli žiju,
brzy v hlíně shniju.