Poezie

Já uchopil tužku, jež spadla mi pod nohy,
a všem okolo jsem začal kreslit úsměvy.
Smějte se, radujte se a buďte šťastní,
vyměňte starosti a všechno to trápení.

Já snil s volností, s hlavou v oblacích,
o tichu a o tom, jak hádky se vytrácí.
Iluzi tvořil jsem, svět lepší chtěl,
aby i ten mocný strach hned zmizel.

Já zadoufal, ať iluze skutečnou se stane,
temno a zlo, co jest, okolo ať přestane.
Přání jsem vyslal, v zázrak jsem čekal,
v co předtím jsem nevěřil, jsem doufal.
Avšak ty úsměvy zůstaly jen tmavě šedé,
vlepené ve stranách mého sešitu, ztracené.

Jednou jeden mraveneček
Co byl líný pracovat
Že se mění v zlatou sochu
Začal tedy předstírat

Připravil se přepečlivě
Z krovek umlel jemný prach
(Zlatohlávek byl už mrtev
Není přece žádný vrah!)

“Onemocněl mraveneček!”
Volá celá obora.
Nevěda, že simuluje
Zavolali doktora

Nehledě na konsekvence
Mraveneček “stůně” dál
Nejen vysokou teplotu
Celkem zdárně fingoval

Doktor klepe na srdíčko
Potom bije na poplach
“Máme tady novou nemoc!”
“Pomoc, pomoc, máme strach!”

Celý les už panikaří
Prý to všechny zabije
Kdo má nohy, ten pryč prchá
Od medvěda po zmije

Mravenci zlatou horečkou
Novou nemoc překřtili
Mravenečka pro jistotu
Již zaživa pohřbili

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!

Udeřila pandemie
Museli jsme rychle dospět
Radovat se z žití opět
Celá země roušky šije
Pomoc, síla, knížek čtení
Z balkonu hraní a pění
A zbytek je historie

Ve stínech ukryté zmije
Radši bořit nežli stavět
Nad hněvem se nechat zatmět
Tyran nevinného bije
Stíhaček zní temné hřmění
V srdci však nadějné chvění
A zbytek je historie

A naděje stále žije
Čistá láska přišla na svět
Musela však zase zmatnět
Ruka snadno druhou myje
Víra ale všechno mění
Tělo ráno v hrobu není
A zbytek je historie

Sama vzniká poezie
Pomáhá nám její znění
Prožít každodenní dění
Zbytek bude historie

Nad řekou divokou vrba se shýbá
po vlnách zpěněných vzpomínky plynou,
Blyštivé střípky všeho co bylo
jak vážky třpytivé nad hladinou.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho roznese po okolí.
Ať budoucnost přinese smích nebo zklamání
loučit se starým kolikrát bolí.

Točíš se zády, k tomu co bylo,
poslední pohled, než vykročíš vpřed.
Od dneška k zítřku, od bylo k bude,
však před tebou leží snad celý svět.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho rozfouká po strništi.
A pod křídly motýlů se budoucnost ukrývá
prchavá, tajemná, temná i blyštivá
nejistý příslib pro chvíle přístí.

Uprostřed zahrady jablko červené,
dáreček od hada, co skrývá se v ráji.
Stačí se zakousnout, i sousto se počítá,
svede nás cestu, co bývá trnitá.
A v úsměvu širokém, faleš se tají.

Ve víře naivní teď ruka se natáhne
vždyť úsměv falešný dnes plachetka skrývá.
Po soustu jediném jas v očích pohasne.
Zapomeň na zázrak nad nímž svět užasne,
takový konec jen v pohádkách bývá.

Jablko k jablku, pokaždé znova
marná jsou příběhů varovná slova.
Když vůně mámivá k soustu nás svádí
od hada jablko vezmeme rádi.
Toužíme uvěřit, po sté jak poprvé,
že snad do dnešní už nebude červivé.

Při plném vědomí ti odkazuji
měch, ve kterém vichry dují,
kartáč se zlatými vlasy,
klobouk nebývalé krásy,
kořen hory přidám taky,
vábničku na vlkodlaky,
skleněnou kouli, v níž mraky plují,
pěšiny šupin na dně slují,
vlídné sněhy, mírná léta,
lodní lístek na kraj světa,
sílu všitou do opasku,
poukaz na pravou lásku,
maringotku pro mantichoru,
léky proti hladomoru,
prsten od hadího krále,
nit od Ariadny v šále,
na akné i běsy z hor
korektor a Koraktor,
jednorožce na výpravy
do blízka i do dálavy,
sáně, které samy letí,
pro případné kupy dětí.

Nemusíš strach o mě mít.
Potřebuji jen uklidit.

Na nemocniční posteli leží to, co ze mě zbylo
Jsem tu třikrát déle, než by mi bylo milo
Průdušnice je celá bolavá z intubace
Jen další pokus o udržení cirkulace
Vím, co bych chtěl, kdybych byl při vědomí
Ne masáž srdce, co mi opět žebra zlomí
Chybím vám, jsem pryč a přesto stále tady
Doktoři, rodina, nikdo si neví rady
„Protokoly, dělejte vše, co se dá."
O klidné smrti se mi už jen zdá
Mozek nepracuje, navíc je zdrogovaný
Na mě však nezáleží, když je postup daný
Zas čára na monitoru
Nekončící píííííííp
Chci to
Nadešel čas
Nechte mě jít

Krčí se maličký uzlíček
Bolestně vzlyká v koutě
Už dostal výchovný políček
A nad ním stojí soutě-
živá postava
Je, přesto není živá
Uzlíček se jí poddává
Co mu jiného zbývá
Neváhá kopnout si do mrtvoly
Důstojný kontrolor kvality
Nevadí, že ho to bolí
Vítej do tvrdé reality
Je vůbec někdo, kdo by ho měl rád?
Rozbitý, nedostatečný, sám
Příliš či málo, nikdy akorát
Záblesk lásky byl vždy jenom klam
Snad jednou dívka nalezne laskavost
Umlčí vnitřního kritika
Své bolavé Já vezme za ruku
Přijetí vystřídá nenávist a zlost
(Násilí k sobě se jí už netýká)
Nitro se rozezní v souzvuku

Seznámily se na soutoku
A v stanech spolu sousedily
Souhlasně seděly bok po boku
V kánoích občas soupeřily
Spojovaly se do soulodí
Soukromě řešily políbení
Souběžné, teď už nezávodí
Soutěž tu byla a už není
Sdílely spolu nejsladší sousta
A často spolu soucítily
Mezi nimi souvislostí spousta
A v souhře společně jak jedna žily
U ohně zůstávaly dlouho po soumraku
Koukaly spolu na souhvězdí
Získaly souhlas a navzdor tlaku
Soutěskami života dodnes jezdí
V souladu ulehly na lože
Zapadly jako součástky do stroje
Pustily se do součinu
V soukromí svého pokoje
Můžeš je soudit? Jistě ne
Souzpěvem jsou teď spojené