Poezie

Neboj se rozkvést sněženko bílá
ať není třeba jít pro růže
ať na svůj svátek je šťastná má víla
kytička chybět nemůže

Loni jsem nakoupil florální klišé
přijelo odněkud od Keni
kouklo se na mě a řeklo mi tiše
že po něm zbylo jen trápení

Že rostlo na polích v Africe
namísto lesů či pšenice
že vypilo všechnu vodu
místnímu lidskému rodu
že má stále na paměti,
jak o něj pečují děti
a matky těch ratolestí
chtě nechtě prožívaj „štěstí“

Neboj se rozkvést sněženko bledá
ať není třeba jít pro růže
svědomí moje totiž mi nedá
kupovat kytky už nemůže

Jsi jako tečka hledající větu
Jiskra nezažehnutých svící
Víc než samoty bojíš se květu
Tak ze spánku vytrháváš spící

A po nocích voláš Bohu do oken
Že láska už ztratila svou cenu
Rozkoš ve slevě bereš útokem
A víru podpultově, neproclenu

Jsi jako obraz bez malíře
Svlečená čekáš na fotografa
Jen slzy vína kapou do talíře
Jsi nikdy nenapsaná strofa

Jak stará růže, jejíž prioritou
Nebyly květy, ale trní
Víš, že v pekle tě neodmítnou
A nebe stejně není

Tak po nocích bez nejmenšího váhání
Sázíš se o vlastní čas
Vždyť stejně jsme všichni ztracení
A peklo žije v nás

U ohně pod dekou
Společně jsme se chvěly
V lese za pasekou
Do svítání jsme bděly
Kam nás dny zavlekou?
Došlo to dál, než jsme chtěly

Dvě tichá Miluji tě
Mezi dvěma nahými těly
Spolu upřímně, navenek skrytě
Kéž bychom nedospěly
Smála ses neurčitě
Došlo to dál, než jsme chtěly

Probíraly jsme spolu
Démony a též anděly
Co nás však táhne dolů
Tehdy jsme neviděly
Z duetu zase v sólu
Došlo to dál, než jsme chtěly

Zoufale rychle stydnou
Naše důlky na posteli
Uvařím kávu bídnou
Snad jsme si zevšedněly
Zase mám masku vlídnou
Došlo to dál, než jsme chtěly

Sedí tu přede mnou,
tváří se nevinně,
přestože je oděnná,
jen v rouše Evině.

Nevím, zda pokárat,
či poklonou ji poctít,
v rozpacích přemítám,
co bude se po mně chtít.

Ona v klidu si sedí,
avšak téže mě pozoruje,
zpříma na mě hledí,
a já stále nevím, o co tu jde.

Mám ji snad zahalit,
či před její krásou se sklonit?
Přišla mě omámit,
já nevím, zda mám si to dovolit.

Jak siréna volá mě,
Její tělo nahé,
její vlasy plavé,
pohled upřenný do mě.

Toužím se dotknout,
zahodit ostych, rozum,
musím se rozhodnout,
doma dnes mám být v osm.

Dnes je den přízraků,
pitvorných náznaků.
Lasic a sýčků pestrý vír
krade tvé křehké duši mír.
Až vínem si tě usmíří
v zapadlém baru upíři.
Vesmír se zlehka pohupuje
– loďka u kyklopské sluje.
Provazochodec na ostnatém drátě
má jistou naději, že skočí v blátě.
V zahradě k čaji o páté
usedá trojaká Hekaté.
Rozpouští slunce v Darjeelingu
a s ním příčetnou děje linku,
v níž starý louh je vycezen
do střevíců princezen,
jež prchají bosé do setmění,
které je ve vlaštovky změní.
Srdce jim dávno upadlo
za nekonečné zrcadlo,
kde ho potají kouše
vlk v rouše beránčím
v Evině rouše.

Další ráno, další den
Vzhůru zas prožíváš zlý sen
Zas probouzíš se ve svém těle
A cítíš se tak osaměle
Než vzbudit se v něm radši nevzbudit se vůbec
Před svojí schránkou však nemůžeš utéct
Tak přes den biješ o mříže vlastního těla
Které je tvoje nedobrovolná cela
Nějak se snažíš dožít se večera
Všechnu tvou sílu spolkne ta mezera
V duši a nenávist a boj vnějšku a nitra
Jdeš spát s nadějí, že to bude lepší zítra
Doufáš
Spíš
Sníš

Další ráno, další den, další probuzení
V těle, které by mělo být to správné a v pořádku
A není

Časně ráno, nachystáno,
na náměstí lešení,
černě tkáno, Ferdou dáno,
budí řádné zděšení.

Ruce dvě mé, vymydlené,
budou se dnes ohánět,
hlavy padlé, vystavené,
šířit strach a zavánět.

Nebojím se chopit práce, však jsem za ni placený,
na tu dnešní mám mít ale čtyři meče připravený.
Jak jsem řekl, jsem muž činu, žádná slabá povaha,
přec v koutku duše cítím vinu, opouští mě odvaha.

Tak konečně dvacet sedm, dílo dokonáno jest,
ničeho už nelituji, pravím na katovskou čest.
Na památku těmhle pánům,
přesvědčeným luteránům,
čtyři strofy - moje strofy,
smolím tu teď při svíci,
poučení z katastrofy,
do morku kostí mrazící.

Ach, stala se u nás katastrofa,
z Kytice zmizela strofa.
Kdo to asi udělal?
Nevím, postihu se bál.
On se totiž schoval,
obrazy maloval.
Potom si boty obouval.

Nešel vlastně do lesa?
Zatáhla se nebesa.
Do lesa šel, to já vím,
proto vám to vyprávím.

Co když ho zasáhne blesk?
Andulče udělalo plesk.
Katastrofa to zas není,
možná jen hospody plení.

Bojím se o něj, píplo andulče,
bálo se, že se cestou potluče.
On je sice šílený, ale to není pravděpodobné,
jen když ho včela do ruky bodne.

Byl to bratr, věděl jsem,
nebyl nikde, jen se schoval za lesem.

Já a ty
Dva lidi
Co to tak nějak stejně vidí
A navzájem si nezávidí
Náš malý svět, kousíček ráje
Postel a na stole dva hrnky čaje
Společné snídaně, rozespalé pusy
Občas jít najisto a občas něco zkusit
Bezpečná náruč, bezesné noci
Nebeské zámky, v srdci ten pocit

Co až to sklo jednou praskne?
Až naše duhová bublina splaskne?
Budem’ se řítit skrz vrstvu mraků
Lehce se padá bez padáků
Zase se vzbudím na zemi
A na umření bude mi
Zase na kousky rozbitá
Těžké je ze snu procitat
Není to ale žádné drama
Jen na to zase
Budu sama

Za Tvých mladých let
Příteli
Je Ti sotva dvacet pět
Starče

V ústech slova těch
Co svět
Křížků osmdesát jim
Naložil

Nech mne se Ti smát
Do syta
Příliš málo radosti
Teď mám

Když mládě odrostlé
Počítá
Roky jako babička má
Stařičká

Drahý příteli pořád ještě
Na řasách dětské sny máš
I když svět chce je vzít
A Ty rád mu s tím pomáháš

Příteli ještě nejsi stoletý
Snad čeká Tě ještě dlouhý věk
Kdy to Tvoje myšlení dost času
A příležitostí stárnout bude mít

Můj nejdražší příteli
Není Ti ještě ani dvacet pět
Doufám, že jednou mi
Krásně zestárneš