DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Neboj se rozkvést sněženko bílá
ať není třeba jít pro růže
ať na svůj svátek je šťastná má víla
kytička chybět nemůže

Loni jsem nakoupil florální klišé
přijelo odněkud od Keni
kouklo se na mě a řeklo mi tiše
že po něm zbylo jen trápení

Že rostlo na polích v Africe
namísto lesů či pšenice
že vypilo všechnu vodu
místnímu lidskému rodu
že má stále na paměti,
jak o něj pečují děti
a matky těch ratolestí
chtě nechtě prožívaj „štěstí“

Neboj se rozkvést sněženko bledá
ať není třeba jít pro růže
svědomí moje totiž mi nedá
kupovat kytky už nemůže

"Další prosím! Dobrý den, půjčte mi Vaši etiketu, děkuji. Jak vám mohu pomoci, slečno Zlatice?"

"No, jak bych to,... ona je to taková choulostivá věc," ošívá se návštěvnice.

"Žádné obavy slečno, od toho jsem právě tady."

"Když já nevím..."

"Tak ven s tím, ať mi tady neuschnete."

"Už týden mám strašnou chuť - totiž hrozně by se mi chtělo - víte co myslím? Ale on je teprve březen a já jsem ještě celá holá..."

"Ale to je úplně normální! Nebyla byste vůbec sama, je tu třeba pan Dřín, slečny Zmarlika, Sakura a mnozí další. Věřte mi, když Vám říkám, nebojte se rozkvést!"

Celý svůj život trávíme tím, že po světě ukrýváme semínka vzácných rostlin. Obalujeme je kapkami letního deště, které dopadají na chodník a voní, oplétáme je růžovějícími slunečními paprsky, trousíme je do prachu zapomenutých schodišť, utápíme v poslední kapce vína ve sklenici. Semínka jsou různá, jako jsou rozdílné i typy půd; zároveň však z téhož semínka v různých druzích půdy vzejde pokaždé jiná rostlina.
Lidé nám říkají všelijak. Někdy múzy, jindy zdroj inspirace.
Až některé z našich semínek najdeš, zasaď ho a nechej se prorůst šlahouny slov, rozezvuč buňky svého těla novou melodií, pokryj svou kůži pestrobarevným listovím.
Neboj se rozkvést.

Bylo nebylo, jednoho dne mladík zachránil postaršího pána před jedoucím vozem. Ten se mu odvděčil: “Vidím že jsi odvážný. Tu máš, to jsou kouzelná semena. Rozkvetou-li, zlomíš mé zakletí a já se ti odměním. Ale dej si pozor, biřicové to nemají rádi.”
Mladík, poučený četbou Pána prstenů a Zaklínače dědečkovi rád uvěřil a jen co přišel domů rostlinky zasadil.
O měsíc později u něj zazvonila policie a jen co konopnou zahrádku spatřili, už ho brali.
“Počkejte, já za nic nemůžu, já ty semena dostal od kouzelného dědečka.”
“Jó mladej, kolikrát já už takovou pohádku slyšel. Tu můžeš povídat u soudu.”

Olda seděl vyvalený na gauči. Z televize před ním řvaly výbuchy z akčního filmu.

Olda je nevnímal. Stejně jako nevnímal květinu na parapetu či hvězdy za oknem.

Práce ho ubíjela. Osamění ještě víc. Byl z toho všeho unavený.

Najednou byla tma. Vypadl proud. To Oldu překvapilo. Změna.

Chvíli jen seděl. Pohlédnul z okna.

Hvězdy tam byly i nadále. A díky absenci světelného smogu z okolí byly vidět jetě víc.

Oblékl se a vyšel ven. Překvapila ho čerstvost vzduchu.

Obloha byla plná hvězd. Olda pocítíl radost jakou už léta necítíl.

Od té doby pravidelně cestuje po světě a užívá si hvězd.

Lister pustil vodu v umyvadle a naklonil se k ostatním.
„Nezdá se vám, že kdykoliv tady mluvíme o Ackermanovi, dostaneme vždycky druhej den službu na úklid záchodů?“ zeptal se šeptem Lister.
„Myslíš, že máme v cele štěnici?“ rovněž zašeptal Rimmer.
„Štěnici?“ ozval se Kocour tak nahlas, že musel být slyšet až na chodbu. „A zkoušel jsi Biolit?“
Ostatní na něj vrhli zděšený pohled.
„To vás nenapadlo? Máte štěstí, že jsem stejně chytrej, jako jsem hezkej."
„Kdyby blbost kvetla, tak se kolem tebe budou včely jenom rojit,“ zavrčel Rimmer.
„Tak hele, včely bych ještě snes, ale květy? Nejsme v šedesátých letech!“

„Hezky Ti to kvete!“
Tak přesně tuhle větu slyším od lidí, kteří poprvé uvidí můj jakostní 30 let starý Japonský vůz.
Bohužel inženýři v Japonsku se rozhodli nepoužít žádnou z možností ochrany železa před korozí a tak jsou atomy železa vydány na pospas prostředí plnému vody a kyslíku. To jsou totiž prvky, které okradou atomy železa o elektrony a přemění ho na hydroxid železnatý, který se pak rozpadne na oxid železitý známý jako rez a trochu vody.

Tahle reakce je však ještě horší v zimě kdy se do vody přidá trochu soli, která vytvoří elektrolytický roztok, který celý proces urychluje.

V každém z nás je toho tolik, co může kvést.
Ale i ten nejkrásnější květ je v konečném důsledku jen první fází.
Pokud zůstaneme jen u té prvotní "krásy" může se nám stát, že se změníme ve zlatý kroužek na rypáku vepře.
Na čem nakonec záleží, je to, co přichází po květu - ovoce.
Skutky jsou to, co nám dává identitu, co našemu okolí ohlašuje, hlasitěji než slova, kým jsme a čemu věříme.
Někdy se nám zdá, že nám nezbývají živiny, že vysycháme na poušti...
Ale Hospodin říká, že i na poušti můžou být vytvořeny řeky, aby mohlo vyrašit něco nového.

"That was nice," Ed said as they were corralled toward the line of fellow soon to be reformed pirates.

"Hm?" Not many nice things came to Stede's mind all that easily.

"Your booty."

Stede blinked, momentarily walking out of step. "Beg pardon?"

"The plant." Ed shrugged. "It was quite lush; you must have taken good care of it."

"Yes, well." Stede tried to find something other than Ed to focus his eyes on. "It's not very manly, but I'm rather good with plants. Making things grow."

Ed fell silent. Then, as they got in line, he muttered. "Yeah. You are."