Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Spát!“ zachrula sebou do polštáře.
„Teď?!“ když krev vzbouřená, že by plakal mízu?
„Zpátky!“ zavelel pod tyčidlem. „Viděli jsme dost…“
„Nyní?“ tady?, před branami hradu, sotva si na nepohodlí výšlapu zvykla? „Zbláznil ses?!“
„Nechtěl bys už dospět?!“ zavrčela, když uprostřed polštářové bitvy i on.
„To už je zbytečný,“ plival peříčka, „vždyť to mám za pár!“
„Hodláš se zpít do němoty?!“ drtil mezi zuby k ránu.
„Jen sklííí-nku, jen oka-mžííí-ček,“ breptala.
Když muž a žena, Sovoskřivan a Medvěd, Lev a Býk.
„A teď spát!“ řekli současně, když vstoupili – každý jinými dveřmi – do dětského pokoje.
Podívali se na sebe, mrkli, usmáli se.
-Pán knihovník, hľadal som jednu knihu, no nenašiel som ju vo vašej knižnici. Máte niekde záznamy, čo majú iné knižnice?
-Sú dosť neaktuálne, ale mám.
-Ďakujem.
Hľadal, hľadal... a našiel. De Tribus Impostoribus vlastnila knižnica v Janove.
Vydal sa na cestu. Bez svojho mohamedánskeho kamaráta sa cítil zraniteľný, ten ale nechcel, že by ho šikanovali, tak zostal doma. Tá kniha by mohla pomôcť zbaviť sa nenávistnej nálepky. Vozom, peše a loďou prešiel pol Európy.
Janovská knižnica bola obrovská. Ale večer to našiel. Vtom ho niečo trafilo do ruky.
-A teraz spi, rúhač. Túto návnadu sme pripravili na takých, ako ty.
-De Tribus Impostoribus (O Troch Podvodníkoch/Traktát o třech podvodnících) je legendárny spis (ktorý bol možno iba konšpiračnou teóriou pre prisudzovanie jeho autorstva politickým oponentom), ktorého obsah bol údajne kritikou cirkvi ako veľkého manipulátora ľudu, spomínaný už na prelome tisícročí
Dnes naposledy, alespoň v tomto roce. Přežila jsem a bylo to super. :)
"Jupí, teď něco z hospodského prostředí a hned potom něco na Sherlocka. Pak něco na Harryho Pottera, to tě vzdycky baví a taky něco romantického. Jo a něco veršovaného, přece musíme mít alespoň jedno dílko veršované. Tohle je tak skvělé období," rozplývala se múza.
"Teď ještě uložit... Uf, tohle bylo poslední," oddechla si drabblistka.
"Co budeme dělat teď?"
"Teď půjdeme spát."
"Spát? Nemůžeš jít spat! Musíme tvořit. Musíme psát a vymýšlet."
"Mám měsíční spánkový deficit, takže jdu do postele a ty si dej na chvíli pohov."
Múza si sedla do kouta a objala si kolena.
"Už aby byl zase duben."
Druhé drabble.
Když jsem konečně mohla jít spát, nemohla jsem najednou zabrat. Manžel usnul dřív než já. A já měla potřebu si ten konec letošního DMD ještě aspoň trošku oddálit...
A pak se na mě vyčítavě upřel pár sametově hnědých očí, ve kterých byla jasná výčitka "Letos jsi toho o mně moc nenapsala..."
Hluboce jsem se zastyděla... a ještě si trošku zadrabblila
Bože, to je psí život! No co byste tomu řekli?
Dopoledne na zahradě. Celou ji posekat! A ještě výhrůžně vrčet na tu věc, když se ke mně přiblíží příliš. Vybájovat se v trávě a zvítězit nad klackem.
Přijdeme domů a prej „Blackie, schody!" A já musela závodit s výtahem, kdo bude dřív až ve třetím patře!
Pak luxování. To taky jednoho utahá. No, aspoň jsem si nechala vyluxovat kožich, to jediné je na té činnosti přijatelné.
A nechat se krásně vyčesat. No dobře, když mě při tom chválí…
Prostě rušný den.
Konečně pelíšek.
Zííív.
Několikrát se otočit.
Uvelebit se.
Chrníčkovat…
Nesoutěžní, ještě jedno spaní. Tentokrát bude velmi hluboké.
Nemohla usnout. On nespal už mnoho dní.
Tuto noc se vše rozhodne.
"Dítě, slyšíte mě?"
Byla vyděšená, nevěřila. Poradil jí, ať spánek předstírá a čeká.
Udeřila druhá hodina s půlnocí, dveře ložnice se otevřely, a dovnitř se vkradla temná postava. Přistoupila k lůžku, vlila něco do sklenky, chvíli poslouchala, a pak zmizela.
Její zděšení bylo ještě větší.
Dal se poznat. Slíbil jí pomoc a lásku toho, kterého milovala.
"Musíte mi věřit, Valentino. Teď budete spát. Dlouho. Ale i kdybyste spala sto let, i kdybyste se probudila v tom nejčernějším hrobě, pamatujte: jste pod ochranou mou, a lásky Vaší a Maximilienovy."
Děkuji všem zúčastněným za krásný měsíc. Minimálně další strávím čtením :-)
Navazuje na: http://sosaci.net/node/22789
Díky hodnotitelkám, všem pisálkům, čtenářům, kachnářům, komentátorům, sosačkám a mojí rodině (co by to bylo za proslov bez díků rodině?), včetně přítele, který prokazuje už šestým rokem neuvěřitelnou dubnovou trpělivost...
Pro mé věrné komentátorky: Aries, Eillen, neviathiel a Profesora. Bez vás bych to asi nevydržela psát celý měsíc. Takže díky.
Vteřina ničeho.
Karl na kolenou upírá oči na stříbrný amulet v Hermanově ruce. Obsidián se rozhoří temným ohněm. Duše Karlova otce a všechna jeho síla se do něj vsákne, rozžhaví ho. Střibro se vpaluje do prstů, ničí. Herman se zhrozeně podívá na svou stříbrnou dlaň. Už chápe. Křičí. Nelidský, zbytečný řev.
Zbytky amuletu už nevydrží přetížení. Zhroutí se do sebe, vzápětí explodují. Hlína a hrabanka vyletí v kulatém oblaku do korun stromů a brána pukne. Křik nahrazuje svistot třísek, bodají, zarážejí se do dvou těl na zemi.
Karl se dívá na Česťu. Naposledy? Pak zavírá oči.
Je čas jít spát...
Inu, je to tu. Musím říct, že to byl úžasný zážitek. :)
"Tatí, pohádku!"
"Dobře. To byl jednou jeden pán, usnul na přednášce a zdálo se mu o městě, kde byla omezená nepřekročitelná rychlost. Míjel ho cyklista, a jak se vzdaloval, pánovi se zdálo, že zčervenal až infrazčervenal."
"Tatí, jaká barva je infračervená?"
"To už není barva, ale záření, to nevidíš."
"Jak to, že ji viděl ten pán?"
"Asi měl hadí oči."
"A jak vidí hadí oči?"
"Spát! Oba!" rozehnala diskuzi maminka.
Syn objal plyšového hroznýše. Celou noc mu had šeptal, jak vlastně fungují jeho oči.
Otec usnul nad korekturami své knihy. Tu kapitolu musí přepsat, aby byla srozumitelná i čtyřletému děcku.
Osoby a obsazení:
George Gamow (1904 – 1968), původně sovětský, poté americký fyzik
Lyubov Vokhmintseva (vdala se 1931 ještě jako Ljubov Vochminceva za Georgije Antonoviče Gamova, zemřela 1985), zvaná Rho, sovětská fyzička, jeho žena
Rustem Igor Gamow (* 4.11.1935), jeho syn, profesor mikrobiologie na univerzitě v Coloradu
George Gamow je kromě své vědecké kariéry (teorie velkého třesku apod.) i autorem skvělé popularizační knihy Pan Tompkins v říši divů (poprvé vyšla v roce 1939, poslední příběhy napsal v roce 1967).
Pan Tompkins, hrdina jeho knih, vždycky usne na přednášce svého tchána fyzika, a pak se přenese do světa fyzikálních zážitků, kde prožívá let rychlostí blízkou rychlostí světla, poslouchá operu o kosmologii a podobně.
Jeho syn Igor je mikrobiolog a studoval i infračervené detektory hroznýše královského. Krom toho přepsal příběhy svého otce do podoby komiksu, který začal vycházet v nedávné době.
Původní knihu obohatil další nositel Nobelovy ceny, Russell Stannard, o nové kapitoly z moderní fyziky (například cyklotron) a vydává ji nyní pod názvem Pan Tompkins stále v říši divů.
Děkuji všem čtenářům za přízeň, přeji dobrou noc a geniální inspirativní sny.
Je večer. Chlapec i děvčátko sedí v postýlkách, očka jim září. Ve dveřích se zjeví otec.
"Jak to, že nespíte?"
"Bez pohádky?"
Otec se usmívá, usedá do křesla.
"Tak kterou dnes?"
"Dnes žádnou pohádku. Chceme vědět, jak to, že ty umíš čarovat a strýčkové ne," říká chlapec.
Otec pohlédne na matku. Ta přikývne.
"Dobře. Ona je to vlastně taky maminčina zásluha," začne vyprávět.
Vypráví a vypráví. Příběh je zhruba v polovině, když se dětem začnou klížit oči a najednou spí. Otec přikryje syna, dcerce vtiskne polibek do vlasů a odchází.
"V půlce usnuli. A ty bys měla taky."
"Rozkaz, veliteli."
Doufám, že osoby a obsazení jsou jasné... nebo jestli ne, tak já pak doplním bílou barvou. Doplnění:
Táta je Mimas, maminka je pochopitelně v tom případě Gwen. Těmi čáry se myslí schopnosti v Síle, které Mimas získal na tom dobrodružství, co jsem letos rozepsala v rámci DMD a nedopsala...
Ach jo... letošní duben uběhl nějak podezřele rychle...
Moc díky organizátorkám a hodnotitelkám a všem...
My kočky rády spíme. Klidně až dvacet hodin denně.
Proto musíme i hodně jíst, to dá rozum.
Zvlášť večer je potřeba se pořádně nacpat, abychom dožily rána. Tak se nedivte, že nastřádanou energii tak kolem třetí ráno vždycky musíme vybít. Nejlépe tryskem přes překážky (rozuměj postele) nebo bojem v ringu (rozuměj posteli). Před pátou zaléháme spravedlivě unaveny.
A co udělá domácí?
V šest spustí sirénu (rozuměj budík), dupe, heká a průběžně naříká, jak se zas nevyspala.
Koukáme na ni krhavým zrakem, až se zastydí a odejde do práce.
Když už nás tedy vzbudila, tak se dojdeme nacpat, abychom dožily odpoledne…
Všechny kočky z Hotelu zdraví své čtenáře, moc děkují za všechny ty tučné kachničky (mraznička praská ve švech) a krásné komentáře. Bylo nám tu s vámi všemi moc dobře. Duben ale utekl jako voda a tak všem přejeme krásné léto, barevný podzim, bílou jiskřivou zimu a pak... pak už se tu zas sejdeme.
A ještě jednou díky všem, kdo se podílejí na organizaci. Těm všem hejno velkých káč.
„Věřte mi, běžný kočičí den je poměrně prostý a má jasná pravidla. Jsou tu čtyři fáze: Odie, pošťák, lasagne a cestování časem.
Zaprvé Odie. Napůl bígl a napůl cihla. Prostě miláček k nakopnutí. Nejlepší začátek dne.
Zadruhé pošťák. Jako státní zaměstnanec si nezaslouží ani trochu respektu. Nejlépe na něj platí prosté baf!
Zatřetí lasagne. Tajemství úspěchu tkví v tom odhadnout přesně dobu mezi rizikem vážného popálení dutiny ústní a Johnovým obědem.
Začtvrté cestování časem. Zásadně je nutné přistoupit k němu těsně po dobrém obědě. Nutnými pomůckami jsou libovolné klidné místo a přikrývka. Začne to prakticky okamžitě a rázem je zítra.“
