Hrabě Monte Christo

Prokletý dům zíral slepými okny. 
Jakoby se jeho temná minulost propsala do spár, nasytila cihly odžitými žaly, intrikami, záští a zlobou. 

Ale dar jejich konventu byl velkorysý a anonymní dárce ve svých pokynech velmi přesný. Pokřižovaly se, vstoupily a našly v zahradách posledního z živých v budově. Hrabal, ryl, převracel zem, v zoufalém, šíleném, nekonečném hledání.

Jemně, a přesto pevně jej uchopily a odvedly pryč, poslechl, jen když mu slíbily, že bude moci hledat dál – až se nají a vykoupe. 

Šel jako dítě, jen v bráně se otočil: „Já ho najdu, Edmonde Dantesi!“

Zmučený výkřik zněl ozvěnou v zmučeném domě.

PrinceD: Můžeme pokračovat v té poslední rozpravě? Jak jste to dokázal? Po tom všem příkoří odpustit.

SailorS: Nebylo to jednoduché, několikrát jsem zakolísal a pak se o svém údělu znovu a znovu utvrzoval, ale v jedné chvíli mi došlo, že můj otec měl pravdu. Pomsta člověka stráví zevnitř, a nakonec nezbude vůbec nic. A já zjistil, že přes to všechno při mně stojí někdo, pro koho chci z toho hrozného maelströmu zločinů a trestů vystoupit.

PrinceD: Maelström, ten mi nepřipomínejte, příteli. Jak Vám závidím, a teď vím, že pro mne je už pozdě. Mně už nezbylo nic než má loď.

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

Neměl přátele, když zradil poprvé – z vášně, z touhy – měl jen spoluviníky.
Neměl přátele, když zradil podruhé – ze strachu – měl jen druhy ve zbrani, které opustil.
Neměl přátele, když zradil potřetí – vlastní národ.
Neměl přátele, když zradil počtvrté – pro peníze. Společně s ním byli v janinské pevnosti jen vykonavatelé a popravčí.

Neměl přátele, když získal postavení, bohatství, ženu, po které toužil, a syna, kterého si přál, když ztratil strach, že bude odhalen, usvědčen.
Netušil, jak tvrdý úder umí uštědřit Prozřetelnost.

Je ráno. Kolportéři roznášejí výtisky Nestranných listů. Černočerně je na novinovém papíře vytištěno mene tekel.

Píše se nám z Janiny.

Maceruje, odpařuje, vaří, destiluje. Pleťová tonika a krémy připravuje stejně obratně jako… něco jiného. To ovšem na přítelkyních ani na sobě vyzkoušet nelze.
Zatoulaná kočka byla dojemná, škubala sebou a pacičky se jí třásly…
Tehdy přišla k večeři tak bledá, že se i prokurátor zeptal na její zdraví.
Tak tedy krysy, koneckonců jsou to škůdci.

Svědomí, tak jako chléb, velmi rychle okorá.

U starého sluhy už jí víc zaujal jeho tlustý krk.

A tak, když kapátkem odměřuje jed do sklenky s nočním pitím, nemíchá, aby lžička necinkla a neprobudila Valentinu, snad jen lehce protřepe, se jí nezachvěje ruka ani srdce.

Nejprve se vztekal, jako všichni, ale pak se smířil a zklidnil. Jako všichni. Možná dokonce o trochu dřív než všichni. Už s ním nebyly problémy. Kdykoliv ho dozorce kontroloval, s uspokojením pokýval hlavou. Ten trhan spal. Jídlo si vzal a snědl bez reptání, mlčky, s hlavou skloněnou. Do obličeje mu skoro vidět nebylo přes dlouhé husté vlasy a vousy. Stejně by to bylo k ničemu. Otupěl jako všichni. Tady otupí každý.

A pak najednou zmizel. Ta zdánlivě prázdná schránka si dokázala vyměnit místo s jiným vězněm a nechat se místo jeho mrtvoly hodit do moře.

A to byl teprve začátek.

Bertuccio vyždímal šátek a položil ho hraběti na čelo. Horečka neustupovala.
„To mi neříkejte,“ mumlal si spíš pro sebe, „že v té své zatracené laboratoři nemáte něco na snížení teploty. Máte, co? Ale neřeknete, protože to byste se musel probudit, a to byste mi to moc usnadnil. Radši mě necháte se tu nervovat. Protože vás baví mě trápit. Ale tohle jsme si nedomluvili. Vždyť já z toho strachu můžu zešedivět. A co když se vám pak nebudu líbit? Hmm, to mi taky neřeknete.“
„Vy Italové jste tak užvanění, že si ani nevšimnete, že se vám pacient probral,“ ozval se hrabě.

„Pozoruhodná volba oděvu na noční procházku.“
Bertuccio zaklel. Plán nepozorovaně se vytratit narazil na nejlepšího intrikána v okolí. Měl to předpokládat.
„Odcházím. A beru si jen to, s čím jsem přišel.“
„Moc toho nezbylo… Kam chceš takhle dojít?“
„Do toho vám už nic není. Rozhodně to bude co nejdál od Marseille. Tam se přece chystáte, ne? Dlouho očekávaný návrat Edmonda Dantese domů!“
Hrabě se jen pobaveně usmíval. Bertuccio polknul rozhořčení a měl se k odchodu.
Vtom ho Edmond chytil za ruku. Bertuccio se mu pokusil vykroutil a skončil na kolenou. Volnou rukou praštil o zem.
„Co si bez vás počnu?“

Zástupce královského prokurátora Villefort si mladíka prohlížel. Po tom všem, co si vyslechl, mu přišel sympatický. Obyčejný námořník, co plnil rozkaz. On by na jeho místě udělal totéž. Kromě toho anonymní dopisy z duše nesnášel.

"Nebudeme to protahovat, pane Dantèsi. Odevzdejte ten dopis, a můžete jít."

"Máte ho na stole, pane. Mezi věcmi, co mi zabavili."

"Ach, děkuji. Jen okamžik, přečtu si ho."

***

"U všech svatých! To je nevýslovně cenná informace. Uchvatitel je na útěku z Elby! Ale... žádná adresa. Komu byl dopis určen?"

"Žádné jméno neznám. Měl jsem dopis uložit na Père Lachaise, do vykotlaného dubu u západní zdi."