DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

Boj byl od začátku vyrovnaný. Oba soupeři kroužili okolo sebe, čekajíce na nejmenší chybu toho druhého. Trvalo to dlouho, a Vlk nakonec nevydržel a udeřil.
Minul.
A on se rozhodl být šlechetný. To je krásná věc, ale může se vymstít. Což se potvrdilo vzápětí. Vlk mu obratně přehodil smyčku okolo krku a složil ho na zem.
Přetahovali se o nůž, snažili se jeden druhého znehybnit.
Nakonec se vyprostil ze sevření a udeřil svou nejstrašnější zbraní. Vlk se zhroutil k zemi. Ostatní znervózněli a sevřeli zbraně. Musí je uklidnit.
"Velký vlk bojoval statečně. Nebojte se. Náčelník Utahů není mrtev, jenom spí."

Drahoš sedí u kapličky.
Sám.
Vyšetřování skončilo. Martina se v září do Budče nevrátí. Její mysl zůstává zatemněná. Prý ji léčí. Časem snad…
Drahoš teskně vzpomíná.
Co jí chybělo? Proč nic neviděl?
Měl by se vrátit, doma bude potřeba pomoct. Táta už konečně chodí, jen je ještě malátný a podrážděný. Pracovat zatím nemůže, vyčerpal se přespříliš.
Máma nestíhá. Určitě zas chystá uspávací lektvar.
Noci jsou nejhorší. Pro všechny tři.
Ale Drahošovi nic nevyčítali. Zamilovat se není zločin, říkal táta.
Měl by na Martinu čekat? Jenže… ten dlouhý stín zůstává.
Drahoš setře slzu, kulhavě odchází.
Některé jizvy se nezahojí, říkala máma.

Evžen se schovával pod peřinou a červenal se, až se mu pleška leskla. Z přemíry štěstí zase ztratil slova. Máňa si naklepala polštář pod zády a slastně přivírala oči s každým potažením ze startky.
„A teď spát.“ řekla a típla cigaretu. Pokoj potemněl, svět ztratil kontury reálného a získal nejasné obrysy možného. Záhy se ozvalo spokojené chrápání.
Ona ještě nespala. Přemýšlela, jestli si opravdu nechá vstoupit do života chlapa a nebo ho ráno vyprovodí. Bála se závazků i samoty, lhostejnosti i lásky. Ale taky tušila, že od zítřka to bude jenom na nich. Nikdo už jim to nepředepíše. Duben skončil.

Bože, to byl zas den!
Dopoledne důležitá schůzka. Vyjíždím pozdě. Stošedesát po dálnici. Snad neměřili. Dorazím tak tak.
Chci si vypnout mobil. V kapse není. Není ani v té druhé. Kde jsem ho vytrousila? Rozbolela mě hlava. Jednání vnímám jen napůl.
Odpoledne vygruntovat. Zítra má táta pětasedmdesátiny a u nás bude spát teta z Moravy.
Hlava bolí jako střep.
Chce se mi spát.
„Jdi si lehnout,“ říká manžel.
„Nemůžu, čekám na poslední téma. Zítra přece nebudu mít čas psát.“
Téma stále nikde.
Hlava se chce rozskočit.
Dejte mi téma, prosím!
Konečně! Díky!
Píšu. Vkládám.
„Tak a teď spát!“ nakáže manžel.

Nic není, co si nezaslouží. Nechť mají všechno, po čem touží! (Día día dam dam dam!)
I nebe modř a záři hvězd
Fial vůni, jasmínu běl,
Růže rudé i kontryhel
Eukalyptových listů chuť
Démantů lesk a hořců žluť.
I myrty zeleň k ozdobení
Lilií bělost, nad niž není.
A hudba nechť hraje neustále, tiše ku spánku, hlučně k chvále!
Kytar strun tóny chvějivé
A fléten pár ať něžně zpívá
Trylky jak slavík po ránu
Už dirigent taktovku zdvihá
Žesťů chór ať se rychle přidá
Cimbálů cink, břink tympánu
Eufónia též troubení, když taktovka dá znamení. (Día día dam dam dam!)

Netušil kolik dní utíkal od své bývalé vesnice. Nechtěl vzpomínat. Po týdnu, nebo snad dvou, narazil na vesnici. Schovával se v lesích a pozoroval obyvatele z dálky. Rodiče hlídali svá dítka, která se s radostí vracela každý večer domů.
Po dvou dnech si všiml muže, který žil sám. A on si všiml jeho. Na noc nechal otevřené dveře do svého domova. První večer zůstal v lese. Druhý se odvážil vejít. Čekala jej večeře a vzkaz, kde najde ložnici.
Opatrně vešel dovnitř místnosti. Stačilo si jen lehnout a usnout. Přesto několik prvních nocí probděl v rohu místnosti. Strach jej pozvolna opouštěl.