DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

Lucius vzhlédl od partie šachů, zatvářil se nevyzpytatelně a utrousil:
„Už jste tu zase?“
„Vloni se vám to líbilo, tak jsem si říkala, že bychom mohli v naší spolupráci pokračovat,“ usmála jsem se nevinně.
„Jaké děsivé plány máte pro letošní rok?“ zeptal se přesto nedůvěřivě.
„Sama nevím…“ rozhodila jsem ruce.
„Prosím?“ zamračil se.
„Jako bys ji neznal,“ vložil se do věci Severus. „Prostě bude improvizovat.“
„To se mi nezdá. Měli bychom chtít nějaké záruky.“
„Já bych jí do toho nezasahoval…“
„Správně, nerušte moje kruhy,“ řekla jsem nadšeně.
„Pravda,“ přikývl Lucius. „Nerušit, pozorovat. Zabít ji za to, co spáchá, můžeme vždycky…“

Evropa objevila Japonsko v době jeho vnitřního rozkladu. Zemi chyběl císař, soupeřily mezi sebou jednotlivé klany i různá náboženství - šintoismus, taoismus, buddhismus, konfucianismus. Není divu, že křesťanství, přicházející spolu s Evropany, se šířilo jako kruhy na vodě. Císařský vazal Oda jej využil jako klacek na buddhistické mnichy. Kjúšský kníže Ómura přijal křest v roce 1562 - za podpory jezuitů založil prosperující přístav Nagasaki.
Budhističtí mniši se ale nevzdali. Tokugawa, nový faktický vládce Japonska, v roce 1587 udělal ostrý střih. Zakázal kostely. Od roku 1589 i křesťanství. Do roku 1614 zemřelo v Japonsku 200 tisíc křesťanů mučednickou smrtí. Nová víra byla smetena.

Durga měla těžký život.
Manžel, velmistr magie, se neustále zavíral ve své pracovně, a místo aby vydělával, prováděl nějaké pochybné pokusy.
Jednou nahlédla do neupravené a místy očazené laboratoře.
"No tady to tedy vypadá! Tohle že je výzkum gastromagie? Spíš to vypadá jako by ses tu pral s démonem. A ten smrad! A včera ty rány!"
Takhle to pokračovalo týdny, měsíce, a nakonec to byly dva roky. Až jednoho dne manžel s úsměvem na rtech zamkl pracovnu a někam odešel.
Týden na to přišly rozvodové papíry.
Do měsíce bylo manželství rozvedeno.
Dorns Schanfernauer představil Odrii svůj výtvor a vydělal majlant.

Temnotou noci se rozléhal tygří řev a všichni obyvatelé džungle se raději skryli ve svých doupatech. Jen luňák Číl, který je s každým zadobře, se odvážil přilétnout blíž, aby zjistil, co se děje.
Tygřice křičela bolestí a vzteky. Jak mohla ona - nejsilnější v celé Séónijské džungli - porodit jedno mrtvé a jedno chromé mládě.
"Nikdy tě nepřijmou mezi sebe," pošeptala svému jedinému přeživšímu synovi a starostlivě ho olizovala. "Ale to nic, můj ubohý mrzáčku. To nevadí. Nepotřebuješ smečku jako oni. Jejich pohrdání tě naučí krutosti. Nenávist tě udrží na živu. Jednou se tě všichni budou bát. Jednou budeš pánem téhle džungle."

Byla to návštěva bez ohlášení a sluhové ho poslali do zahrady, kde právě probíhala hodina. Dostalo se mu vzácného okamžiku, kdy mohl pozorovat záhadného pana Su bez jeho vědomí.
Připadal si, že překračuje jakousi nepsanou hranici, vidí věci, které by vidět neměl. Pan Su se usmíval, zatímco jeho žák ze sebe soukal odpovědi. Byl to jiný úsměv, než který nosíval, když byli spolu. Upřímnější. Vyvolával vzpomínky, které byly dávno zapomenuté.
"Měl by Buvolovi říct," zašeptal žák.
"Nemůže to vědět. Neumí skrývat své pocity a to by narušilo všechny naše plány," odpověděl pan Su. "Jeho nevědomost je otázkou života a smrti..."

Pan Bruce dělal Alfredovi starosti.
Poslední dobou se choval podivně. Trávil celé noci venku a neustále si pro sebe mumlal: “Protože jsem Batman!”
Alfred se rozhodl, že to musí zastavit, a proto ho na jedné výpravě sledoval.
Pan Bruce po parcích vyrýval do země kruhy.
Když se ho na to Alfred ráno zeptal, Bruce vykřikl: “Nenarušil jsi moje kruhy, že ne?”
“Ne. Ale proč to děláte?”
“Už nechci být Batman. Jen ničím a nic nevytvářím. Místo toho se stanu zahradním architektem. Tohle je trénink.”
Alfred to zvážil, chápavě přikývl… a rozhodl se, že je nejvyšší čas na další šálek čaje.

Během třinácti týdnů se jejich počet postupně snižoval, ale nejednalo se o nic, co by bylo třeba vyhodnotit jako tragédii. Prváci jen nenásilně zjišťovali, že asi šlápli vedle, že tohle nebude to pravé a v průběhu podzimu se nenápadně vytráceli z přednášek i cvičení.
Pak nastalo zkouškové.
Byli mladí, plní ideálů a naděje a netušili, že se skutečně mohou dít takové hrůzy, které téměř zaváněly genocidou.
Třeba že někdo vyhodí celý termín. Několikrát.
Děkan to věděl. Marně se snažil dotyčného profesora přesvědčit.
"Vždyť oni jsou vážně blbí...," hájil se profesor.
"Ale to neznamená, že mi musíš rušit celé moje kruhy!"

„Doufám, že mne poctíte svou přítomností u snídaně.“
„Zajisté, madam.“
V odpovědi nezněla jen prázdná povinnost. Za ty roky, co spolu sloužili, se společné stolování změnilo z trpěné nutnosti ve chvíle, kdy mohou na chvíli odložit masky. Zažili toho příliš mnoho, než aby se i v okamžicích zdánlivého soukromí tvářili, že nejsou přátelé.
Okny na zádi se do kajuty dralo slunce. Jídlo z talířů téměř zmizelo, ale ještě seděli v zaujatém rozhovoru. Slovo měl Sullivan. Frances míchala šálek čaje, až se hladina vířila. Zamyšleně ho zvedla, když se z paluby ozvalo halekání. Plachty na obzoru!
Čaj zůstal nedopitý. Věta nedokončena.

To je ono! Elipsa!
To vysvětluje všechno!
Protože kruh je vlastně speciální elipsa. Nemůžou obíhat po kruzích, rovnice mají příliš odchylek, ale… elipsa vysvětluje vše!
Do Musaea vbíhá rozlícený dav s klacky a kameny, řítí se schodištěm amfiteátru jako záplava.
Ani nevzhlédne od písku, ve kterém právě opsala téměř dokonalou kružnici. A zjistila, že země může obíhat kolem slunce.
Místností uvyklou na poznání a rozjímání se rozléhá křik „Čarodějka!!“
První letící kámen uvrhá křesťanskou víru a celý směr světa na dlouhá staletí do doby temna.
Stále ani nevzhlédla.
Psal se rok 415 našeho letopočtu, dvanáct set let před narozením Koperníka.

"Věži, tady Yellow leader, dráha na dohled, žádám o povolení k přistání."
"Yellow leadře, tady Věž, před vámi přistávají čtyři šestadvacítky, stoupejte na tři tisíce a vyčkávejte."
"Yellow leader, rozumím."
No, paráda. Ještě, že mám dost paliva na všechny ty okruhy, které mám před sebou. Kde by tak mohl být Poe? Nemůžu před ním mít veliký náskok.
Dokončoval jsem třetí zatáčku druhého okruhu, když v tom najednou proletěl Poe na plný plyn, asi tak třicet stop nade mnou! Tak tady je, darebák!
"Ty blázne!" povídám mu.
"Copak, lekl ses?" odpovídá rošťáckým tónem.
"A nejen já! Slightly Dangerous sebou taky trhla."