DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

Archimédés se zaposlouchal do zvuků rodného města. Zmlkly svištící balisty i pokřik posádek zápalných strojů. Městem se šířila panika jako kruhy po hladině.
S kruhy je potíž. Balisty, šroub, hydrostatické váhy vymyslel snadno, jen tak ve vaně.
Určit podíl obvodu kruhu k jeho průměru trvalo měsíce: musel zkonstruovat mnohoúhelníky uvnitř a vně kruhu a spočítat délku jejich hran.
Zamyšleně zakreslil do písku kouli, které opsal válec. Jaký bude poměr jejich objemů?
Zabral se do řešení tak, že po člověku, který jej po chvíli uchopil za rameno, se ohnal jako po dotěrné mouše. "Mohl bys mne laskavě nerušit, dokud to nedopočítám? "

„Neruš mé kruhy!“
Říman chvíli nechápavě zíral a pak se rozesmál.
„Nevymyslíš něco originálního, chytráku?“ Zvedl meč. Čepel se zaleskla, jak se lesknou jen obzvlášť ostré věci. „Tomu poslednímu to taky nepomohlo. Kruhy nekruhy.“
Muž se pousmál a svoje prohlášení zopakoval. Tentokrát znělo jako výhrůžka.
Říman udělal krok.
Ozvalo se zívnutí. Zamlaskání. Zavrčení.
Nohou mu projela bolest.
Podíval se na zem a vykřikl. Nic originálního dodat nestihl.
Doktor si shrnul rukáv svetru přes prsty a opatrně zvedl kruh ze země. Teď připomínal spíš vypasenou obruč.
„Říkal jsem, ať nerušíš,“ řekl spíš pro sebe: „Po probuzení mají největší chuť k jídlu.“

Sousedili spolu od nepaměti, dva staří mládenci, co se odjakživa slušně zdraví přes plot, ale chrání se jakéhokoli náznaku osobních hovorů. Jeden pro druhého nebyli nijak zajímaví, jeden druhému samozřejmí a nevtíraví jako známý strom u cesty. To se změnilo, když do modrého domku přibyla dvě uřvaná nemluvňata. Panu Havranovi to nešlo do hlavy. Jak se vůbec stane, že chlapík na pokraji padesátky ohřívá flašky mléka, skládá plíny a evidentně v noci téměř nespí? Samozřejmě se k němu donesla spousta klepů, ale on na klepy nebyl a Fida se ptát nechtěl. To tak, narušovat dlouholetou sousedskou lhostejnost kvůli dvěma usmrkancům!

Archimédés. Další nicneříkající jméno, nějaký Řek, asi. Učitel si něco spokojeně mele u tabule, místnost je plná nervózního šumu. Za chvíli bude zvonit.
Vyráběl prý zbraně...Bože, jak dlouho to ještě bude trvat?!
Zabili ho nájezdníci, Římani, zřejmě...Jak taky jinak.
Jeho poslední slova byla prý: Neruš mi mé kruhy. No a co? Hledím z okna, hlavu si podepírám rukou a spřádám plány na další povídku. Zvoní.
Jdeš na oběd? Ne, odpovídám kamarádce.
Tebe to nějak vzalo, ty kruhy, směje se. Možná, říkám, s úsměvem se dívám na siluetu kříže na špičce kostelní věže. Poslední paprsky vykukují zpoza zvonice.
Možná...

Kvak a Žbluňk seděli u rybníka.
„To je nuda,“ zívl Kvak. „Co budeme dělat?“
„Mám nápad,“ řekl Žbluňk. Sebral kamínek a hodil ho na hladinu.
„To jsou krásné žabky,“ obdivoval Kvak.
Žbluňkův placáček poskakoval po hladině. Tam, kde se odrazil, se rozvlnila kola.
„Úžasné! Kolik jich je? Rychle počítej!“ volal Žbluňk.
„Cože?“ Vystrčily hlavy žabky. „My se vám líbíme?“ nadšeně se radovaly a ze široka se usmívaly.
„Nééé, nerušte mé kruhy!“ dupnul nohou Žbluňk. „Rychle se zase ponořte! Ať už vás nevidím!“ rozzlobeně křičel.
„Jedna, dvě,“ dopočítal krasavice Kvak.
„Šidíš mě!“ řekl dotčeně Žbluňk. „Tak málo žabek hodíš leda ty.“

Svázána pravidly královských dcer
Utíkám od lakomců – tak nedávej, jen ber!
Les je mi milým otcem a vodu mám za matku
Před spaním přečte mi překrásnou pohádku
Ze zlosti na dna jezer kameny házím
Hladina čeří se navzdory frázím
O klidu a pokoji, pravdě, míru i lásce
Vždyť ona netuší, co vše je teď v sázce
Prosím vás srdečně, jen jednou za život
Nechte mě v klidu žít, v klidu a bez náhod
Nerušte mé kruhy na vodní hladině
Nechte mě v klidu jít vstříc pravdě hlubinné
Bublinky odplavou, i starosti snad zmizí
Já dcera deště, nechci být vodě cizí

Simbaccovi to uprostřed soustředných kruhů holografických displejů rozhodně neslušelo tak jako velkoadmirálu Thrawnovi, měl totiž nohy nahoře a chroupal broučí salát, ale pro parádu to nedělal. Nedělal to ani kvůli studiu umění nebo analýze bitevního pole, prostě jenom koukal, jak se daří ekosystému na palubě.
Bez jakéhokoliv varování se displej napravo divoce rozblikal a prostoupila jím přízračně modře nasvícená hlava jeho kaadu. Simbacca protočil panenky, natáhl nohu, něžně zvíře prostrčil zpátky ven, ať neotravuje, a pokračoval, ovšem byla to chytrá holka a příště přišla z druhé strany.
Pak pochopil, že některá zvířata prostě na můstek nepatří, a šel ji nakrmit.

Carcoolina Červená si zavázala tenisky. Sledujíc čas běžela vydřeným, "přirozeně lehkým" stylem. Mladý hrabě už brzy vyrazí na zdravotní běh.
Musí mu cestu zkřížit naprosto přesně. Bábovka a víno v rodinné chatě čekají, stejně jako babička s myslivcem, zavření ve skříni. Ještě tam dostat Wolfganga Kreisela a ve vhodné chvíli se mu přilípnout na tělo. Svědectví dvou nezávislých pozorovatelů ji protlačí do nejvyšších kruhů rakouské šlechty.
Pitomec Wolfgang! Proč odmítl její nabídku? Kdyby nekřičel, že aristokraté si nenechávají diktovat ziskuchtivou spodinou, koho si vezmou, nemusel skončit ve studni s kamením v břiše, oni tři před soudem a vesnice bez vody.

Černá štíhlá noha překročí zbytky dřevěného plotu a měkká tlapka dosedne do měkké trávy. Do starého domu už dlouho nikdo nevkročil. Mladá liška očichá starý zvětralý ochranný kruh opřený o jezírko u domu. Jezírko je životaprázdné a kouzlo zvětralé.
Liška projde vyraženými dveřmi a přehlédne pohledem stěnu. Spousta kreseb. Dvě podivné zhruba lidské postavy. Vybledlé obrázky labutí a kachen, zajíců a dalších zvířat. Jednoho člověka. Jeden blednoucí obrázek vlaštovky.
Dvojice podivných postav ji probodne pohledy. Liška ztuhne a její nohy se samy rozejdou ke zdi. Čenichem se dotkne stěny.
Vzápětí je dům prázdný.
Obrázek lišky na zdi ještě má barvy.

„Co je asi tohle?“ obracel v ruce kus slitiny s logem NATH. Holografický společník předmět oskenoval.
„Nulová výživová hodnota, nevhodný na náhradní…“
Nedlouho po probuzení zjistil, že příruční počítač kromě radiačně-detekčního modulu disponuje i holografickým projektorem. Jediný funkční profil měl podobu modrého kocoura. Pojmenoval ho Geiger. Průhledný čtvernožec pokaždé, když chtěl pána varovat před radiací, táhle zamňoukal.
Přemýšlel, co zkratka znamená. Stejné logo měl embosované na svém předloktí.
„...doporučuji vyhledat plodinu baccaque, pravděpodobnost výskytu…“
„Nemůžeš zmlknout a čistit si mezipaměť?“ Geiger se uraženě otočil. Pustil se do čištění elektronického kožíšku.
Vzpomínka tam nebyla, ale získal něco jiného. Své nové jméno.