DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

"Tak teraz mi zisti, čo proti mne plánuje Ezik," nariadil Uriáš.
Démon sa po ňom načiahol, ale kruh ho zastavil.
"Cez kruh neprejdeš."
"Nezaškodí vyskúšať. Idem to teda vypátrať."
Uriáš si sadol pred kruh a čakal, než sa démon vráti.
O nejakú dobu mu démon vravel všetky tajné Ezikove plány a zase sa po ňom skúsil načiahnuť. Uriáš sa len pousmial.
"Smeješ sa naposledy, čarodej. Kruh ti síce porušiť nemôžem. Ale pokúšať..."
Uriáš, zabratý do rozhovoru, si nevšimol učeníka, ktorý prerušil kruh.
"Ty!"
Démon sa rozosmial a spálil Uriáša na prach.
"Výborne, ďakujem ti," povedal učeníkovi a spálil ho tiež.

Škráb, škráb, škráb.
„Himlhergot krucajselement, Tobiáši, nech toho! Neruš! Dej mi aspoň chvíli pokoj!“
Škrábity, škrábity, škrábušky.
„Rozárko, že ti není hanba! Okamžitě se sem přestaň dobývat!“
Skřéééék, skřéééék, škřéééék!
„Jájo! Ty jsi mi nerozuměl? Copak jsem vám to už kolikrát nevysvětlovala? Jsou chvíle, kdy lidi prostě nechtějí být rušení! Chtějí mít svůj klid! Potřebují svůj klid!“
Kňourýýýýýýýýý, kňááákýýýý, kňáááááááák!
„Čendo! Aspoň ty bys měl mít rozum! Takovej starej kocour a ječí za dveřma jak malý hloupý kotě!“
Domácí si povzdechla. Kdepak. Není úkrytu. Před těma raubířema se prostě nedá schovat. Vstala, vykonala potřebné úkony a otevřela dveře od záchodu.

Nebyl to asi dobrý nápad, ztrácí ostražitost a kdysi získané reflexy se nějak ne a ne probudit. Takhle jim nepomůže, musí mu být jasné, že nebýt jeho mateřštiny, bylo by rozumnější, kdyby se poohlédli jinde. Tady nelze postávat, fofrem pryč. Propletl se mezi kmeny bleskově, stále mu to ještě jde, je na sebe hrdý...zbytečně. Vrazil rovnou do kruhů číhající krajty. Školácká chyba. Omotala se mu kolem nohy a zakousla do paže. Himlhergotdonnerwetterkrucajselement...ta má sílu jak svěrák, který utahuje šílený truhlář. Popadl ji za krk. Puuusť bestie...donutil ji aspoň povolit zákus. Sláva...přátelé jsou tu včas. Uhájil remizu.

Vánoce, ty svátky klidu, pohody a lásky,
přidávaj mi každoročně v obličeji vrásky.
Každou zimu v tomhle čase vidím z hladu zlaté prase.
K tomu peču, vařím, smažím, po vysněných dárcích bažím.
V dětství jsem si přála štěně, dostal ho můj otec,
když rozléval první rundu, byl to "srandy kopec".
Předloni jsem chtěla trošku luxusního "puchu",
drahý parfém nahradil však osvěžovač vzduchu.
Vloni jsem to upřesnila - parfém, Chanell, pětku,
pod stromečkem našla jsem jen záchodovou štětku.
Letos opět pukám vzteky, všechny dárky byly měkký!
Až zas budem věšet baňky na barevné stuhy,
buď, Ježíšku, od té lásky, neruš moje kruhy!

„Malfoyi!“ zaječela Hermiona s přídechem hysterie. „Kolikrát jsem ti říkala, aby ses nedotýkal ničeho na mém pracovním stole!“
„Nechtěl jsem se ničeho dotýkat, Grangerová, jen mě zajímalo, co to pořád čmáráš.“
„Pokouším se ty povídky o nás nějak systematizovat. Červený kroužek patří těm, kde se milujeme až za hrob, v černých jeden z nás zemře, v modrých nám nepřejí rodiče a tenhle zelený kroužek znamená –“
„Grangerová, můžu mít malou technickou? Čistě teoreticky, kdys pojala úmysl se za mě provdat?“
„Nikdy, samozřejmě.“
„Skvělé. V tom případě se neobtěžuj tříděním. Klidně to naházej na jednu hromadu pod společným názvem.“
„Jakým?“
„Čiré utopie.“
***

Do lokálu vešel cotas, sedl si a objednal pivo.
"Hele, táhni tam odsud a mazej ke svýmu stolu!" houkla na něj Colleen. Cotas beze slov vyskočil a přesedl si.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se pobaveně Hora.
"Ale, mám je tu rozdělený podle takovej kroužků. Tenhle prcek spadá mezi kroužek poseroutků a chtěl si sednout k rádoby drsňáků," odpověděla Colleen.
"Zajímavé rozdělení," zasmál se Hora. "A jaké máš označení pro tamty tři?" zeptal se a ukázal na Poetu, Kruegeho a Mallera.
"S těma si nevím rady. A tři navíc nedělají kruh," odsekla.
"Jo, tenhle trojúhelník je velká záhada," souhlasil Hora

Chtěl napsat Karině, co již není živa, nemlčet, hlavně nemlčet, když už se netoužívá. Skončil právě jeho nebezpečný věk? Co as pochopím tam? Co se tam nerozpadá?
Rytmus tramvají a výkřiky lidských těl, už se sbíhají a hledí na model.
Drží ho v náručí a volá o život, pomozte, pomozte. Padala slova, on však vnímal jen řeč bez řeči. Vnímal pláč, jež padal s deštěm slov, její pláč jež padal na jeho nečekaný hrob.
Plakala při jeho uvadání. Z těch očích hlubokých, snad hlubších, než kdy miloval, plakala do jeho umírání. Smrt přišla ve verši.
Však on nevěděl, on spisoval.

Žádali rozsouzení. Dva mladí, urození bratři. V žalu z náhlé smrti otce, ve sporu o dědictví, s nastřádaným hněvem, s břemenem nesrovnaných křivd.
Vévoda je odvedl do zahrady. Patou kolem nich vyryl kruh.
"Smír je nad každý soud," řekl krátce a odešel.
Jen občas vyhlédl oknem.
V poledne křik, zarputilé tváře.
Zvečera zdvižená pěst staršího, před kterou mladší ustoupil, ale čáru nepřekročil.
O půlnoci tiché, znavené hlasy.
Za svítání se objali.
Sešel k nim.
"Smíme už opustit váš kruh, pane?" zeptal se starší.
"Je to přece jen rýha v písku," odpověděl vévoda. "Odejít jste mohli kdykoliv. Zůstat byla vaše volba."

Malý, velký. Dlouhý, krátký.
Každý den, jako podle hodinek. Malý, velký, dlouhý, krátký. Bylo to pohodlné. Rutina.
Dokud nepřijel ten šílený kapitán.
Týden pozoroval, jak to chodí v jejich jednotce. Jakoby tomu snad rozuměl. Cucák.
Pak si je všechny zavolal a byl konec příjemnému klídku.
Ranní nástupy? Každodenní výcvik? A co horší, rozbití hlídkových okruhů?
Kde je příjemná rutina, malý a velký, dlouhý a krátký? Malý, krátký, dlouhý a malý... nebo jak, kdo si to má pamatovat. Jak mají vědět, kudy a kde půjdou zítra?
Parchant.
Když pašeráci whisky nakráčeli do náručí právě procházející hlídce, divili se všichni.
Kromě Racka.

Jako studentka psychologie znala obvyklé chování lidí. Téma ročníkové práce: Prokrastinace. Sledovala několik objektů, vedla s nimi rozhovory. Odpovědi byly stále stejné. To jí nedalo spát, chtěla jim pomoci, naučit je postavit se výzvám, řešit problémy. Ale jak v nich nezabít poslední kapku naděje na zdárné vyřešení čehokoliv? Aby to v nich nezemřelo nadobro?
Při konzultační hodině, kdy odevzdávala svou práci, všichni očekávali nějaké rozuzlení, jak donutit lidi, aby neprokrastinovali. Rozhodla se přečíst jen závěr: „Ti lidé vlastně krouží okolo všeho důležitého jako čápi, dělají pomalu pravidelné obrovské kruhy - nerušte je u toho svými radami, mohlo by je to zničit.“