Válečný pilot

Létání je náročné na soustředění. Létání ve válce, kdy po vás neustále někdo střílí, kde kolem vás umírají vaši kamarádi, to už si vyžaduje koňské dávky sebeovládání a koncentrace. Důležitý je i klid. Pokud chcete dobře létat, musíte být v klidu. Umění zachovat si ve vzduchu chladnou hlavu vyžaduje praxi. Druhá možnost je, že se tak narodíte. Nesmíte v soubojích dát místo emocím, protože ty vás přivedou do věčných lovišť. Nesmíte myslet na životy, které berete a které ztrácíte, ani na to, že byste mohli i vy zemřít. Potom klid sice nalézt můžete, ale v kokpitu ho musíte mít vždy.

Pět sestřelů. Magická hranice, kterou jen málo pilotů překonalo. Zdá se to málo, ale to číslo je ve skutečnosti velmi vysoké, když si uvědomíte, kolik práce a jaké riziko se za tím skrývá.
Bylo to v létě 1943. V té době jsem měl na kontě pouhé čtyři sestřely. Jeden zbýval. Příležitost ale ne a ne přijít. Ta samozřejmě přišla až v nejméně vhodnou chvíli. Měl jsem poslední zbytky paliva a najednou jsem pod sebou uviděl nic netušící stodevadesátku. Byl jsem chvíli na vážkách, ale jak se říká, bez odvahy není vítěztví. S posledními zbývajícími náboji se mi ji podařilo sestřelit.

Vítejte u 352. letky. Mé jméno je Hughes, generál Hughes. Všichni, co tu teď přede mnou stojíte, jste sem byli přiděleni z jediného důvodu - jste dobří. To mi ale nestačí. Dobrý není dost. Dobrý není dost proti tomu, co vás čeká. Chci, abyste byli ti nejlepší stíhací piloti, co tahle země má. Nevím, na jaký přístup jste zvyklí, ale na ten můj rozhodně ne. Budete létat a bojovat. Na zemi budete trénovat a zlepšovat se. Potom budete zase létat, pořád budete létat. A budete sestřelovat. Nechci, abyste munici vozili zpět. Ta ať vám nezůstane. Ať si ji zpět odvezou Němci!

Všichni jeepy odjíždějí do města za zábavou. Dostali jsme dva dny zaslouženého volna. Já s nimi ale nejedu. Ne, že by se mi nechtělo, ale nikdo se mne tak nějak nezeptal, jestli nechci jet s nimi. Rozhodl jsem se proto pro procházku blízkým okolím. Všude je to samá lesní cestička. Lesy mám rád. Jsou tak klidné.
Přemýšlím. Už se to opět blíží. To období v roce, kdy se to všechno dělo. Ještě pořád se nemůžu zbavit pocitu viny. Mám ho v sobě tak hluboko a pomalu mne zevnitř rozkládá jako červy jablko. Kdo jednou ze Země sešel, znovu se nevrátí.

Každý měl asi někdy sen, ve kterém padal, a těsně před tím, než by se rostříštil o zem, se náhle probudil. Opravdová hrůza ale nastává, když to přestane být jenom sen.
Vraceli jsme se z doprovodné mise a cestou nás potkalo špatné počasí. Před námi vězely mraky vysoké jako hory a neméně hrozivé. Nešlo to obletět. V mracích mne turbolence a střih větru přivedly do nekontrolovatelného pádu. Točil jsem se ve vývrtce tak rychle, že mi zhasl i motor. Padal jsem jako kámen, zcela bezmocný a neschopný na situaci cokoli změnit. Až když jsem spadl pod oblačnost, motor zase chytl.

Přemýšlím o životě normálních lidí ve městech, která jsou daleko od války. Co asi řeší za problémy? Každé ráno vstanou, vyčistí si zuby, nasnídají se, ošatí se a pak cestují za prací. O čem přemýšlí? Co se jim líbí a co je trápí? Je pro ně stejně těžko představitelné, jaké starosti máme my?
Tak třeba dnes jsem si myl své letadlo. Je to sice práce mechaniků, ale já si ji užívám. Miluji ten pohled, jak můj Mustang dostává znovu svůj lesk. Jak vše získává zpět svou čistotu a novotu, jako když to bylo prvně smontované dohromady. Čisté letadlo, čistá duše.

Květen 1942
Další den výcviku. Co se porouchá teď? Písty? Turbokompresor? Ale jít tam musím. Třeba budu mít dnes štěstí.
Ne, neměl jsem štěstí. Při pojíždění mi blafnul pravý motor. Začínám si říkat, jestli to má stále cenu. Bude ze mne rychle létající mrtvola, až se dostanu do skutečné války.

Září 1942
Mám za sebou svou první bojovou misi. Byl to doprovod bombardérů. Asi 10 minut před cílem jsme narazili na formaci stodevítek. Čtyři se mi podařilo sestřelit! Když věci fungují, jak mají, člověk hned ocení, jak fantasticky Lighting létá, jak rychle stoupá a jak dobře se z něj střílí.

Byl jsem někde nad Bielefeldem a zrovna jsem se chystal otočit zpátky na Asch. Byl to nudný průzkumný let, při kterém se vůbec nic nedělo. Najednou, asi 2000 stop pod sebou, jsem něco zahlédl. Vypadalo to na čtyřmotorového Condora. Rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem žádný stíhací doprovod. Chvíli jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem se na něj střemhlav vrhl. Vypálil jsem krátkou dávku ze svých šesti kulometů a poslal jsem ho k zemi.

Když jsem pak doma přistál, generál si mne zavolal rovnou do kanceláře. Ptal se mě, jestli jsem věděl, že v tom letadle seděl Ernst Kaltenbrunner.

"Máš strach?" ptá se mě ustaraně Poe.
"No... Jo," odpovídám mu po pravdě.
"Já taky..."
"Nemusíš mit, už jsi to přece dělal," říkám mu, abych mu dodal trochu sebevědomí. Když ho nemám já, musí mít aspoň on.
"Já vím, že nemusím, ale pokaždé je to trochu něco jiného. Navíc, tohle bude tvoje první."
"To ti děkuju, teď si mě fakt uklidnil," odpovídám uraženě.
"Ale no tak, já to tak nemyslel," snaží se mě konejšit.
"Kolik máme ještě času?" ptám se při zoufalém pokusu změnit téma.
"Už moc ne, měli bychom si pospíšit."
"Dobře, dobře. Tak můžem. Snad to nebude bolet."

Jsou čtyři ráno a já opět ne a ne usnout, přestože jsem k smrti unavený. Moje hlava ale bohužel není. Nemůžu přestat myslet a čím více myslím, tím více mne to bolí. Nakonec to vzdávám, oblékám se a jdu ven. Procházím se po liduprázdné letištní ploše a rozhodnu se naskočit si do své Slightly Dangerous. Tady se cítím jako doma, v tomhle kokpitu, kde je vše přesně tam, kde má být. Pořád přemýšlím. V zoufalství startuju motor a vzlétám. Pomalu stoupám do tmy. Už je mi vše jedno. Letím, ale nevím kam. Jako stopař bez cíle. Jako vítr pustou krajinou.

Víte, co je na válce nejtěžší? Nesblížit se s někým. Protože sotva to uděláte, v tu chvíli o toho člověka přijdete. Nevrátí se. Nekonečný nával cizích tváří, cizích jmen. Bez duší, jen živá síla, která čeká na porážku. Každý den se někdo nevrátí. Další jméno do seznamu, další jméno bez významu. Kolik jich ještě bude, než si na to zvyknu? Nevím... Nesmíte nad tím přemýšlet, prostě nesmíte. Zničá vás to. Rozedere zevnitř. Nesmíte myslet na všechny ty kluky a přemýšlet, jestli to někdy nebudete vy, koho si napíšou do seznamu. Jen jméno, bez duše. Kolik jich ještě bude? Bůh ví.

Doprovody bombardérů většinou bývají velmi neoblíbenými činnostmi stíhacího pilota, ale po čtyřech dnech misí, kdy jste bojovali se stodevítkami o život, takový čtyřhodinový odpočinkový let uvítáte.
Stoupali jsme s mou skupinou až do výšky 34000 stop, asi 1000 stop nad formacemi několika desítek B-17. Bylo jich tolik, že i když bylo téměř bezoblačno, nebylo na zem skoro vidět. Vždy mne fascinovalo, že tak velký počet letadel dokáže letět těsně vedle sebe, aniž by se posrážela.
Rozstupy?
Jaké rozstupy!
Minimální výšková separace?
Hahaha, dobrý vtip!
Z rádia se ozvalo: "Hej, Stane! Víme, že se rád teplíš, ale bacha na naše křídlo!"

"Berry! Ke mne do kanceláře."
Co jsem provedl tentokrát? To bude určitě kvůli tomu rozbitému letadlu. Můžu ale za to, že mne pokaždé posadí do úplného šrotu? Vešel jsem do kanceláře velitele Hughese obrněn trpělivostí. Naznačil mi, abych se posadil. Přešel k oknu a nečitelně se zahleděl.
"Můžete mi, prosím vás, vysvětlit, jak je možné, že už jste zničil třetí letadlo, a to prosím za jediný týden?" ptal se klidným hlasem s dávkou posměchu.
"Ehm... No... Ono už rozbité bylo, když jsem do něj..."
"Ticho! Takové výmluvy nechci slyšet!"
"To není výmluva, pane."
"To není výmluva, pane..." opakoval po mne.