DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

"Dejte mi hůlku," zahlásil nad apokalypsou Voldemort.
"Jako že zrovna ty to tady postavíš znovu, jo?!" vyjela Ježibaba a rozmáchla se lopatou.
Sauron se přestal dožadovat těsnicího kroužku, pustil napůl uškrcenýho Moriartyho a šokovaně hleděl na pohřbený zbytek dveří. Otesánek nenápadně okusoval polorozbořenou stěnu.
"Já vám řeknu, co teď uděláte," zasyčela Ježibaba.
Santera jsme jako nejreprezentativnějšího poslali pro sud medu, ostatní zatím s babou opravili pec.
Jak jsem tak na ně koukal, došlo mi, že nějakou změnu za ty roky prodělat museli. No řekněte, sakra, dovedete si představit Saurona, jak lepí na dveře perníkový srdce a hvízdá si při tom?

„Stejně tomu nerozumím, Harolde.“
Paní Grangerová uložila do kartotéky složku posledního pacienta. „Nejdřív nám celé roky líčí, jak je příšerný, a potom ho pozve na vánoce. – Abych nezapomněla, volala slečna Loydová, že jí vypadla plomba. Objednala jsem ji na zítřek ráno.“
„Dobře, podíváme se na to. A pokud jde o naši dceru, já nevím. Co jsem viděl, tenhle mladík alespoň nehovoří s plnými ústy. Vyjadřuje se v celých větách. Po škole dál studuje. Nezanechal v našem domě žádné páchnoucí nebo vybuchující předměty, natož zdravotně závadné cukrovinky. Jak bych to jenom… Svým způsobem mi z Hermioniných přátel přijde tak nějak nejnormálnější.“
***

Flotila pramiček se odpoutala od břehu. Rubeus Hagrid seděl mezi ostatními prvňáky, nadšený z nových zážitků. Co na tom, že své spolužáky dvakrát převyšoval. Ten rozechvělý úžas cítil stejně jako oni.
A co teprve, když vypluli ze zátočiny a před nimi se zjevil nejkrásnější pohled na světě: Majestátní hrad osvětlený kouzly, zrcadlený v nehybné hladině temného jezera.
Štěbetání dětí rázem ustalo.
Bradavický šafář Rubeus Hagrid se rozhlíží po loďkách plných letošního, stále ještě hlučícího potěru. Tají dech.
Eště chvilku, Eště pár metrů a děcka zase zmlknou.
Teď.
TICHO.
Je to jako dycky. Dneska ouplně stejně jako tehdá před hromadou roků.

Prchá polorozpadlou budovou bývalé továrny, jakých je na předměstí Stormgawenu plno.
Má strach.
Strach, který přehluší drogu v jeho žilách.
Záhadný cizinec není daleko za ním.
Jeho hlas jakoby se zařízl do jeho paměťových engramů.
Přeskakuje spadlou rouru.
Uklouzne na kovových schodech do přízemí.
Zvedá se.
Kulhá ke dveřím ven.
Proč sakra nejdou otevřít?
Kroky se blíží.
Otáčí se.
Postava v dlouhém těžkém kabátu s černou helmou zakrývající obličej.
Namířená zbraň.
"Co chcete!!! Já nic nemám!"
"Viděl jsem tě zítra znásilnit a zabít holku, pár bloků odsud."
"Co to ..."
Zaburácela rána z plasmovky.
Krev a kusy seškvařeného masa ohodily stěnu.

Předtím: nákup surovin (2 hodiny), příprava vývaru (3 hodiny), odblanění masa (20 minut), špikování masa (30 minut), krájení cibule, mrkve, petržele a celeru (40 minut), odležení masa (1 den); zatažení masa na základu (15 minut), dušení a podléhání (3 hodiny), pasírování a dochucení omáčky hořčicí, smetanou, citronovou šťávou a kořením (35 minut), příprava domácího kynutého knedlíku: vzcházení kvásku z droždí (30 minut nebo věčnost), vyhození kvásku a druhý pokus (30 minut), hnětení těsta (25 minut), kynutí (3 hodiny nebo do chvíle, kdy chcete jít spát a pod peřinou najdete řádně nakynuté zapomenuté těsto)
Potom: "Bylo to dobrý, dík." (2 vteřiny)

Vinobraní v Montminu? No jistěže pamatuju… Byli jsme tam jedinkrát, Aljoša nás musel sehnat jako jehňata.
Pořád vidím to zlaté slunce na zelené vinici, zlaté víno v opletených demižonech. Večer se tančilo na udupané hlíně pod nachovou klenbou. Anuška, pentle ve vlasech, vířila jako bystřina v Zábojových pažích.
Já netančil, tehdy jsem kulhal ještě hůř… ale pak přišla Marguerite…
Včas jsem zmlknul. Některé příběhy se nevypráví. Natož patnáctiletým synovcům.
Sergej pochopil – ale ty jeho medové oči naslouchaly. Jako Anniny, v těch pevně spletených večerech, důvěrných hovorech, které byly jenom naše.
Dokud se mnou ještě mluvila. Dokud ty oči nezakalil žal.

Než utekla jsem zbrkle z domu
Byla jsem čistá, krásná k tomu
Po měsíci přežívání v lese
Mou přítomnost nikdo neunese
Páchnu prý hůře než divocí kanci
A plesnivé buchty, které má Honza v ranci
Za nehty špína, bláto za ušima
Můžu vám říct: „No, to je fakt prima.“
Dřív byla jsem krásná, každý mě chtěl
Mou přízeň člověku člověku záviděl
Je ze mě troska, žebrák se mě bojí
Jsem jako smrtka, co nad lesem stojím
Dříve jsem byla královnou krásy
Teď stěží přežívám, už nemám vlasy
Kéž bych tak mohla vrátit čas
Prožívat jednu věc znovu, zas a zas

Útěk
Ze země, z reality, ze světa
Aby snad nepřišla odveta
Strach
Z chycení, z odpovědnosti, z trestu
Nevzala si sebou nic, jen šaty, vestu
Úspěch
Štěstí začátečníka, náhoda
A pak ji jednou postihne nehoda
Stesk
Po pohodlí, po rodině, moci
Stýská se jí ve dne v noci
Úcta
K přírodě, ke zvěři, k životu
Hledání jídla, úkrytu
Síla
Najít to, co hledá
Však nenašla, je bledá
Úkryt
Základ přežití
Když má ho, zvěř ji nechytí
Strádání
Hlad na dveře klepe
Snad předtím bylo lépe
Úvahy...
Sedí v lese, uvažuje o tom
Čím byla před útěkem a čím je potom

Risa thought the job easy and safe.
But that was before she was grabbed by the neck with a bloody knife in front of her eye, threatening to stab.
A huge man jumped at her so suddenly...
She could see Thorne, ready to shoot.
Time to give him a chance. Breathing is overrated anyway.
She pushed against the enemy, was pulled back. Her left hand went down, just to the right spot, grabbed and squeezed hard. Her right hand blocked the knife. The enemy turned...
The shot was deafening.
A body fell down.
A safe and easy job?
Seems not.

Doby, kdy reverend Barnaby postával v kazatelně, zatímco se malým městečkem Phoenix ozývaly výstřely pušek a kopyta koní místních banditů vířila prach v žáru poledního slunce, nahradila doba, kdy reverend Rino nesměle přešlapoval v kazatelně před zástupy měšťanů, tvářících se, že kdyby byli ještě počestnější, spletl by si je s andělským kúrem.
Přesto o jejich temných tajemstvích věděl. Znal všechna jejich provinění, četl jejich hříšné myšlenky, viděl prázdnotu nitra, svár v srdcích a marnivost tužeb.
Protože se jim však učil rozumět navzdory tomu, co věděl, ovečky se vracely a naslouchaly mu.
Časy se možná změnily, ale pastýř odsud nikdy neodešel.