DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

Slunce stoupalo po své obvyklé dráze a vysílalo něžné paprsky na kvetoucí jarní zemi. Hory se vylouply z předjitřního šera a vrhly ochranný stín na městečko pod nimi.
Vánek setřásal okvětní plátky v ovocných sadech. Slunce svítilo, lesklo se v řece, kde se ryby honily pod hladinou a vážky nad ní. Drobní ptáčci pokračovali v námluvách, někde už začali se stavěním hnízd.
Městečko vstávalo, obchody otevíraly. Zásobovací speedry přijížděly k nákladním rampám, nejrůznější zboží v nejrůznějších krabicích putovalo do polic. Pak na městečko padl jiný stín. Lidé vzhlédli.
"Co to..."
Světlo.
Tma.
Nicota.
Jen pár asteroidů tam, kde býval Alderaan.

Jejich životy se rozdělily na předtím a potom, co vkročili na území Střední čtvrti. "Předtím" znamenalo šedivý živůtek ve špinavém slumu, "potom" se zdálo být zářivými výlohami čajoven, milými babičkami krmícími holuby a krásným oblečením.
"Je to tu tak boží!" žasl Roco. "Mnohem lepší než u nás!"
"Tišeji," sykla Hope, i když sama chtěla hulákat "Jééé!" na celé město.
Dorazili právě k cukrárně a Roco hladově přilepil nos na výlohu, když se všechno zvrtlo.
"To jsou oni, šéfe!"
"STÁT! Nemáte tu co dělat!"
"Vždycky to prokouknou," fňukla Hope, než se dali na úprk.
"Potom" teď vypadalo spíš na synonymum "průšvihu".

"Humphrey, to je strašný cynismus! OSN je vrcholem mezinárodní spolupráce a zárukou trvalého míru. Proč bychom do něj jinak vstupovali?"
"Pane ministře, jestli to opravdu chcete slyšet... OSN je ve skutečnosti bojiště, kde naše Ministerstvo zahraničí rozděluje svět. Tak, jako byl rozdělený posledních tisíc let."
"To nemůžete myslet vážně!"
"Ale jistěže. Podívejte se do historie. Španělsko, Holandsko, Německo, Francie, Turecko, Rusko... S těmi všemi jsme bojovali - a i proti nim. Když vzniklo OSN, skutečně to tehdy vypadalo na trvalý mír, ale teď? Dokázali jsme poštvat Řeky proti Němcům, Italy proti Francouzům, Holanďany proti Španělům. Je to jako za starých časů."

Zapsala Tomovy muže na seznam posádky. Byli vyčerpaní, ale prahli po odvetě. Slíbit ji nemohla. Dala jim však naději. Že Demoiselle najdou. A vítr bude na jejich straně.
***
Než našli Čírku, panovalo mezi námořníky vzrušené očekávání. Toužili po boji. Boj znamenal podíl na kořisti. Vidina zlaťáků se rozplynula v krvi a slzách zachráněných druhů. Vystřídal ji bublající vztek.
Stín napětí se šířil podpalubím. Zápalná šňůra vedoucí k soudku z prachem.
Slepá zloba skrývala oddanost. Jejich kapitán ležel mezi raněnými hrubě zalátaný. Blouznil v horečkách. Nevěřili, že dožije rána.
***
Nemohla jim jejich zatvrzelost vyčítat. Musela ji zkrotit.
Nebyla na ni sama.

„Můj nejlepší kamarád mě často přicházel navštěvovat. Bydlím v posledním patře vysokého domu, kam už nejezdí výtah a musí se po několika schodech až ke dveřím mého bytu. Bylo slyšet už zdálky, jak vybíhá po schodišti a pak vesele vyťukává na dveře morseovkou SOS. Vpadl dovnitř jako velká voda a hned se rozpovídal.
Včera umřel. Cítím smutek, o to více, že dnes je poslední den roku. Dívám se z okna na ohňostroje a po tváři mi teče slza. Nic už nebude jako dřív.
Do rachotu zvenku náhle zaslechnu na schodišti kroky. Pak klepání na dveře. Přestávám dýchat. Třikrát krátce a…“

To odpoledne zažíval Ascobolus jednu ze svých smířlivějších nálad a Calder nebyl tak hloupý, aby ho zbytečně dráždil. Místo toho si zalezl pod žlutozelený baldachýn dračího křídla a poklidně pokuřoval z dýmky.
"Chisholme," ozval se po chvíli drak, "jaké to bylo, než jsem se vylíhl?"
"Než ses vylíhl, sloužil jsem u jiných draků. Obvazoval jim rány, tišil bolístky, lezl do tlam kvůli bolavým zubům, posílal je k čertu, když si moc vymýšleli..., normální život normálního ranhojiče."
"To mi nezní jako moc fajn život."
"Můj milý," opáčil Calder s upřímností sobě vlastní, "vždycky může být hůř. Ty jsi toho živým důkazem."

Trojice mlčky stála.
Chlapec nechápal.
Salix vyčkávala.
Vypravěč přemýšlel.
"Já tomu vůbec nerozumím," zamračil se chlapec. Vypravěč se pousmál.
"V dávné minulosti projíždělo okolní krajinou několik rodin. Nikdo neví, proč si vybrali toto místo. Ale bylo to zde, kde se rozhodli založit novou osadu. Ve chvíli, kdy ji pojmenovali, otevřely se první dveře do tajného města. Současně se v jeho středu objevila kronika. Pulsovala energií. Bez té město zanikne."
"To chcete říct, že před tímhle vším?" zamrkal překvapeně chlapec.
"Byla jen víska chráněná vrbovými keříky," přitakal Vypravěč. "Vše, co vidíš kolem sebe. Všechny ty propletené časy. To vzniklo teprve poté."

Kdysi tady byl dům, jezírko a život.
Dnes je voda i v poledním slunci temná a nepřirozeně klidná. Z dřevěného můstku se s praskáním uvolní vodou a mechem prosáklé prkno a zmizí ve vodě. Po jezírku přeběhne jedna jediná vlnka. Polorozpadlý dům tiše ční nad jezírkem a nemá žádný odraz.
Mladá dvojice čarodějů si sedá do trávy. Princezna už popáté zkontroluje svému společníkovi ochranná kouzla.
„O mě se neboj,“ usměje se on.
Ona se dotkne země. Je zraněná, okradená a žalující. „Nebojím,“ řekne.
Chvíli oba mlčí.
„Viděli někdy člověka lhát?“
„Viděli někdy člověka?“ nadhodí on a nasadí si rukavice. „Půjdeme?“