DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Hubená dívka s krátkými rozčepýřenými vlasy, oči podobné kádím s vroucí smůlou. Balancovala na špičkách, nakláněla se tváří až docela k mé.
Paže spojené za zády, bez jakékoli známky bojácnosti, bez jakýchkoli pochybností. Ale neříkal bych tomu naivita. Vyhrožovala mi.
Bílé šaty měla roztržené od pravého ramene k levému boku, nedbale sešité režnou nití, takže na mnoha místech prosvítala její špinavá kůže.
Nedovolila mi uhnout pohledem, nejistě jsem si prohrábl vlasy:„Tak za kolik?“
Tu trpnou krásu jde dát do stroje, v dnešní době, bože, tolik peněz bych mohl dostat...
„Nikdy mne nedostaneš,“ zasyčela.
Jako by netušila o čem mluvím.

Za okny prší déšť třešňových květů.
Plamínek svíčky se chladem chvěje v průvanu.
Noc je samodruhá ránem,
voní myrhou a žlutými narciskami.
Šeptaná vyznání mají dnes mimořádnou váhu.
Rty chutnají drahým vínem a levnou kořalkou.
Svět se točí v rytmu rejdováku.
Dotyky ledových prstů na rozpálené kůži brní.
Ruce se chvějí.
Zajíká se dech.
Anděl z obrazu odvrátil s úsměvem hlavu.
Zhroucenou katedrálou zaduněly zvony,
když na bílém lnu vykvetl rudý květ.
Vybrali štěstí na úvěr.
Zoufalými polibky zpečetili úpis.
Všechno štěstí si dnes vzali na dluh
a utratili.
Kolik bolestí zaplatí na úrocích?
Lichvář se v koutě zlomyslně šklebí.

Plukovník von Strohm zrovna v Reného kavárně popíjel šnaps s poručíkem Gruberem, když do podniku vešel kapitán Bertorelli. Jakmile oba Němce uviděl, rozpřáhl ruce a radostně zvolal: "Colonelo! Já tak rád vás zase vidět!"
Přispěchal k plukovníkovi a vlepil mu mlaskavý polibek nejdříve na obě tváře a nakonec na pleš. Pak si bez ohledu na plukovníkův kyselý výraz přisedl.
"Omluvte mě, pánové, zajdu nám objednat další rundu," řekl plukovník von Strohm a vstal od stolu.
U baru se naklonil k majiteli podniku. "René," oslovil ho šeptem. "Za kolik si myslíte, že by nás vaši přátelé od odboje toho Taliána zbavili?"

„Odsud do Gerasdanu? Sedum dnů.“
Pravidelní pošťáci a zvláštní kurýři se zase jednou sešli. Byla to krásná a povznášející zábava. Vzduchem létaly méně či více vymyšlené historky, nadávky a sem tam nějaká ta holba.
„Sedum dnů? Tos cestou obdivoval krajinu?“
„Co, sedum dnů je norma. Přece se nestrhnu.“
„Já,“ rozhlédl se vyzyvatel pyšně okolo, „dávám Gerasdan za tři.“
Zvedly se hlasy nesouhlasu.
„Tak na koni, ne?“
„Celou cestu běžel...“
„Omdlel a měl halucinace, že už tam je.“
Rezka ucucávala cider a mlčela. Tři dny nebyl žádný zázrak. Už dávno ale zjistila, že oni nemají rádi, když je někdo příliš dobrý.

Ron Weasley vtrhl do Hermioniny kanceláře jako povodeň.
„Tak! Je to pravda!“ zařval při pohledu na Malfoye, pohodlně rozvaleného s několika rozečtenými povídkami v klíně. „Kdy jako? Za kolik týdnů, měsíců, nebo možná let, jsi měla v úmyslu mi oznámit, že se za mými zády scházíš s touhle odpornou fretkou?“
„Ronalde –“
Draco se posupně ušklíbl. „Mluv hlasitěji, Weasleyi. Nahoře v atriu tě možná není slyšet.“
„Drž zobák!“
„To by stačilo!“ Hermiona svého nastávajícího rázně vystrčila na chodbu.
I přes zavřené dveře bylo slyšet jejich pokračující hádku.
Draco znechuceně zakroutil hlavou. „Zamilované hrdličky cukrují – a pointu abych už zase vymýšlel já!“
***

Lidé a sny míjejí a mizí. Vím, že tam někde jsou: kamarádka z dětství, se kterou jsme vařily lektvary z mýdel; smečka neviditelných psů; zapomenutý imaginární přítel; sen, jakýkoliv, třeba úplně obyčejný, ach Bože, kam se všechny poděly?
Pražské metro má jednu stanici, kde nikdy nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Přesto je její existence pro cestující podvědomě přirozená: jen ti, kdo vědí, jí říkají "Mrtvá čtvrť".
Vím, že tam jsou. Přistupuji k muži u dveří.
"Chci vystoupit," hlesnu.
"Co za to?" zeptá se.
Natáhnu se pro peněženku. On mě probodne pronikavě modrýma očima a zavrtí hlavou.
"Vy už jste ztracená," zašeptá.

„Můj život byl jedno velké dobrodružství. Nijak zvlášť jsem se přitom nesnažil. Narazil jsem na jisté lidi, co mi nabídli můj první kšeft. Někoho se potřebovali zbavit a já zas potřeboval peníze. Vzal jsem to.
Od té doby jsem nic jiného nedělal. Vstoupil jsem na šikmou plochu a tak nějak nenápadně klesal. Čím dál hlouběji. Až donedávna.
Zkazil jsem poslední práci. Kašlal jsem na opatrnost, chtěl jsem to mít rychle za sebou. Nečekaný svědek mě viděl a zavolal policii.
Sedím v cele a vzpomínám. Za kolik let mě pustí? Už nevím. Klesl jsem na samé dno a není cesty zpět.“

„Opravdu už mají všechno nakoupeno, pane Roubíček? Nepotřebují ještě něco, třeba pro Sáru? Pozdravujou ji ode mne.“
„Určitě budu. A mám všechno, pane Kohn, nedělají si starost. Jen mi spočtou za kolik to dneska bude. A nezapomenou mi laskavě odečíst tu moji zákaznickou slevu!“
„Roubíček, i se slevou to dělá dvěstě korun. A tady mají ode mě ještě účtenku.“
„S tou se jdou laskavě vycpat, Kohn, já jí nechci.“
„Ale tu účtenku si oni musí opravdu vzít, to je to Babišovo slavné EET. Chápou, Roubíček, to je ten nový zákon.“
„Oni jsou opravdu mešuge, Kohn. Přemýšlejí – Židi a Nový zákon?“

Přemýšlel, kdy se to zvrtlo. Probíral svůj život jako řadu rozhodnutí a přemýšlel, které ho dovedlo sem. Mohlo to vůbec být jinak?
"Mohl jsi umřít, víš?" přihlásilo se jeho svědomí.
Věděl. Bohužel to byla ta jediná věc, kterou udělat nechtěl. Skončil beze cti, bez naděje, jako zrádce, udavač a alkoholik. Zřekli se ho matka, sourozenci, žena i děti.
Uvědomil si, že pláče. Uvědomil si, že ho z každé strany drží strážný. Uvědomil si, že se pořád snaží vzpírat nevyhnutelnému.
Jen klid, Karlíčku. To nic. Jen skončili čtyři roky, jedenáct měsíců, dva dny, hodina a dvacet jedna minut čekání na popravu.

Buch, buch.
Zaklepání.
Buch, buch.
Neodchází.
Neříkáš nic, přestože bys chtěl. Máš pocit, že tam nikdo není.
Buch, buch.
Kolik dní, týdnů, měsíců a let bude bušit na dveře, které neotevřeš.
Buch, buch.
Kolik slz se prodere na povrch. Ty dveře mají kukátko a jím protéká.
Buch, buch.
Kolik schodů vede tam hluboko, dovnitř.
Buch, buch.
Kolik odvahy je třeba k tomu, abys pohladil kukátko řasami a podíval se.
Buch, buch.
Kolik mlčení je třeba k tomu, abys slyšel šepot svého srdce.
Buch, buch.
Kolik víry je třeba k tomu, abys věděl, že věděl...
Buch, buch.
... a ty dveře otevřel.