DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Helldriver dosedla.
Oproti předcházejícímu nárazu to bylo dosednutí do peřin.
Kapitán se právě chystal svolat poradu, když jej vyrušil nejprve vzrušený hlas operátora senzorů a pak ...
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
Loď se v rychlém sledu třikrát otřásla.
"Štíty, ihned nahoďte štíty!"
Štíty sotva neběhly, a již čelily palbě neznámého původu.
"Hlaste škody! A pak mi zjistěte kdo, a čím na nás útočí!"
"Dva zásahy na levoboku pancíř zastavil, zásah na pravoboku prorazil v sekci 26C - zaplavení dvou oddílů - pravděpodobně tři mrtví. Pancíř se samozacelí za osm sekund."
"Počet a druh útočníků neznámý."
Kapitánem projel osten viny. Štíty měly být dávno zapnuty.

Davem se prodral naprosto nepovědomý břichatý dědula a popadl je za uši. "Všude jsem vás hledal! Takhle mi utíkat!"
"Ale-"
"Vy je znáte?" zamračil se průvodčí.
"No jistě, jsou to děti mého souseda, měl jsem je hlídat... Ale povím vám, to je jako hlídat blechy! Tohle si s vámi vyřídí vaši rodiče!" huboval jim.
"Pane, ten chlapec napadl strážníka," prohlásil jakýsi policajt. "Za to je pokuta."
Stařík s úsměvem vytáhl jakési poukázky do čajovny. "Kolik?"
Kupodivu na to zabrali. Zvědavci se rozešli a neznámý si své "svěřence" v klidu odvedl.
Nemohli uvěřit svému štěstí. Teď jen vymyslet, jak pláchnout tomuhle.

Proplétali se mezi trhovci, pak ji zatáhl za jeden z vozů.
„Kudy teď?“ špitla.
„Nech to na mně!“
Nebála se. Možná měla. Jenže Ansgar vždycky věděl, co dělá. Pohladil ji, políbil. Slastně vzdychla. Zrovna teď ovšem na podobné hrátky vhodná chvíle nebyla.
„Musíme rychle pryč,“ hlesla. „Gardoví vojáci jsou na druhé straně tržiště. A jestli…“
Umlčel ji dalším polibkem.
„Zmizíme jim zadem, přes dvorky. Důvěřuj mi,“ zapředl jako velká a velmi nebezpečná kočka.
Přitahovalo ji, když takhle mluvil.
Kdyby tušila, že ji zradí – snad za peníze, snad za slib milosti, na tom nezáleželo – vyškrábala by mu oči. Nebo něco horšího.

Nervózní, těkavý pohled.
Hlasité polknutí.
Kapky potu pomaličku prosakují košilí. Zlatý sako.
Dech se krátí.
K božstvům všeho typu se začínají vysílat toužebná přání a modlitby.
Mdloby jsou na dosah ruky.
Barva z obličeje zmizela už před deseti minutami.
Blbá, pitomá, totálně zkurvená patnáctka, křičí jeho mozek, ale nahlas nesmí říct nic.
Křečovitý úsměv nad papírem.
Otázky na něco, co v životě neslyšel. Blekotání v odpověď.
"Jsem úplně v prdeli." Slova utečou, jakmile se za ním zavřou dveře.
O hodinu utrpení později se ho na chodbě zeptala: "Za kolik si myslíte, že to dneska dáte?"
"Já nevim. Za dvacet tisíc?"

Radomír Lopatka vyšel z příjemné hospody do tmavé noci. Cestujíc od jedné strany ulice na druhou, pobrukoval si pijáckou písničku a neomylně mířil k přístavu. Od zšanghajování* ho zachránilo jen to, že minul ústí Kurví díry**. Zapomněl na lodě a namířil si to úzkou uličkou. Noc už pokročila, takže nabídka byla značně prořídlá. Ale určitě by si nějakou našel, kdyby neměl takovou smůlu a neoslovil tu jedinou, co nebyla švadlenka.
"Tak za kolik?" otázal se.
Otočila se, zavířily plavé vlasy, na krku se zaleskl odznak a ozvalo se zavrčení.
Radomíra to stálo kalhoty a do smrti měl hrůzu ze psů.