DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Všechno je rozmazané.
Bolavé tělo plive krev.
Čtyři na jednoho je přece jen moc.
Nebo ne?
Ne, takhle to nemůže, nesmí skončit.
Vstává.
Motá se.
Belhá se ke dveřím.
Opře se o ně a dýchá.
Síla, obrovská síla v jeho srdci. Nevím, kde ji bere.
Zatáhne k sobě a otvírá dveře.
Vystoupá po schodech nahoru.
Kam ji odvedli?
"Kolik za tu děvku chceš?" Slyší hlasy z vedlejší místnosti.
Musí to obejít. Obejít přes ty čtyři.
Znovu se střetávájí.
Ale tentokrát už chybu neudělá.
Jeden letí přes pult, druhý dopadá na stůl, dva leží na zemi.
Chytá ji za ruku.
Utíkají.

Probuzení. Oči zaostří na prázdnou místnost i zapomenutý článek z novin.
Usnutí. Sladká mdloba, osvobození od strachu i čekání.
Probuzení. Venku je den, kašel tíží na plicích.
Usnutí. Kašel dusí tak či tak, ale ve spánku neotravuje tolik.
Probuzení. Kašel tíží, ale samota snad ještě víc.
Usnutí. Prchavý sen, snad záblesk Nangijaly.
Probuzení. Myšlenky se toulají, lidi se zdráhají přijít.
Usnutí. Hlasy lidí se smísí, nikoho neruší.
Probuzení. Dušné, upocené bytí, únavou zavřená víčka skrývají teskné oči.
Suchárek neví, jak moc anebo málo dalších usnutí a probuzení ještě přijde. Ale jedno usnutí musí být poslední, a pak zase uvidí Jonatána.

Přejít náhorní planinu trvá jen pár minut.
Vytyčit půdorys budoucího domu o chvíli víc.
Poražení a opracování kmenů se táhne dny.
Zahloubit spodní část, z kamenů vyskládat podezdívku, založit ohniště, nic z toho nejde urychlit.
Přijdou problémy. První domy se obrací v prach.
Ale lidé se vracejí.
Domy znovu rostou.
Cesty jsou zpevňovány.
Lidí přibývá.
Budují valy ke své obraně.
Dřevo hoří.
Lidé se nedají vyhnat.
Stavějí domy z kamene.
Věže se pyšně tyčí k obloze.
Hradby svazují.
Sklepení prorůstají planinou.
Místo žije.
Přejít náhorní planinu trvalo pár minut.
Kolik času bylo zapotřebí, aby se z náhorní planiny stalo město?

The helicopter brought medics and equipment. Also a small squad. While the medics hurried to Lion, the squad seemed set on thorough search of the facility.
Except one.
Thorne cornered him.
„Say, Norbert, where did it come from?“
„It goes to London,“ Norbert volunteered.
„I know that,“ Thorne shot a look in direction of Lion. „I‘m asking where it came from.“
„But you don’t have much to bargain with, do you?“
„Um, Raven? I found... a thingie,“ Risa called. Leaning forward to a small object on the table, her hands safely behind her back.
Maybe there‘s something to bargain with.

Jistý nejmenovaný bar uprostřed Lost Heaven byl místem, na kterém jsem poslední dobou strávil až příliš mnoho času. Zápach z levných cigaret mě štípal v nose; už jsem si zvykl na lepší. Ale týpkovi na protější straně stolu kouření zjevně pomáhalo.
„Tak ven s tím, chlape. Kam ten chlast odvezli?“ naléhám na něj po dobrém.
„Hele, já fakt nic nevím… Ale možná bych si mohl vzpomenout…“
Povzdechl jsem si. Pořád dokola ta samá písnička: „Tak za kolik?“
„Já mu můžu rozbít držku za pět vteřin, Tome,“ ozve se vedle mě už zjevně netrpělivý Paulie.
Vypadalo to na další zábavný večer.

"Name your price." It was the voice of a stranger that made Gunnrarr stop just round the corner.
"Let's say, 10 gold pieces." That voice was familiar. Marka continued, coins clicked: "Not that much. Not for this. Let's go."
As the footsteps set off, Gunn decided to tail them. She was not suspicious, no, she trusted Marka. At least that was what she kept telling herself.
They arrived to... an orphanage.
Gunn frowned. What was this about?
She waited for the door to close, then entered. She found Marka healing every single child. So typical, Marka. Gunn sighed with relief.

"Tak za kolik?" zeptal se Albert z Třpytkova rozechvělým hlasem.
"200 tolarů," prohlásil Hrkal Všetokup, vetešník ze Sto Lat.
"To je nehorázné!"
"Sire," neubránil se vetešník posměšnému tónu, "jestli chcete zpět prsten po otci, musíte mi ještě dnes zaplatit 150 tolarů, jinak si ho budu muset podle smlouvy nechat."
"Ale ten náhrdelník po tetě Amélii je poslední majetek, který mi zbyl!"
"Buď prsten, nebo náhrdelník, rozhodněte se."
Všetokup toho hlupáka pozoroval nasedat na koně a odjíždět pryč. Nemohl se dočkat až zavře obchod a poběží náhrdelník ocenit u klenotníka. Prsten měl cenu 2000 tolarů, náhrdelník bude jistě stát ještě víc.

Bežné odpoledne všedního dne, autobus číslo 138 křižuje ulice Prahy s nákladem cestujících plahočících se z práce.
Přistoupí mladá slečna, lehce vyzývavě oděna, a přisedne si na sedadlo vpředu, vedle řidiče.
Jak zastávky ubíhají, ubývá osazenstva. Když se milé slečně zdá, že je za ní dostatečný rozestup od zbývajících pasažérů, nakloní se k řidiči a praví:
,,Brouku, nemáš chuť si trochu užít? Za prachy samozřejmě. Můžem spolu dojet na konečnou, tam si dáš pauzičku a užijem si."
Řidič zpozorní a odvětí : ,,Jasně, a kolik mi dáš?"
Načež nevěstka nasadí nevěřící výraz, odtáhne se a na další zastávce s nepořízenou vystoupí.

Úzkými křivými uličkami města se hnal silný vítr, hučel v plátnech stánků a zvedal oblaka dusivého prachu. Šel noční ulicí a k ústům si tiskl roušku. Dráždivý prach a písek ale nebyly jediné důvody, proč si zakrýval tvář.
Měl dojem, že ho pořád někdo pozoruje. Městská brána nebyla zavřená, vyšel ven.
Pořád na sobě cítil Jeho oči, byly hluboko v srdci, byly hluboko v mysli.
Usedl pod strom, nevěda, proč tak činí. Vítr třásl větvemi, v jejich šelestu slyšel Jeho.
"Jeden z vás mě zradí."
Do dlaně si vsypal stříbrné mince a v měsíční tmě počítal.
Vítr šuměl osikovým listím.

Po roce přišel školní trh a Trubec se rozhodl prodávat vlastní med.
Kolem voněly perníčky, ozýval se hovor a Trubec měl strach, že má příliš velkou konkurenci.
Obavy zmizely s prvním hloučkem u stánku, ale Trubec stále nebyl ve své kůži. Med pomalu mizel a on se rozhlížel po svém vytouženém zákazníkovi.
Když už to vzdával a chystal se prodat med schovaný pod pultem, Kamzík se konečně objevil.
Věnoval Trubcovi úsměv, když na něj zamával ušetřenou sklenicí.
"Kolik to bude?" Opřel se o lavici. "Co to třeba vyřešit odpoledne v ředitelně?" Dodal Kamzík.
Trubec se zmohl jen na nadšené přikývnutí.