DMD č. 29. pro 29. 4. 2017. Téma: Eso

Byly jednou jedny karty a ty si jako každý večer povídaly.
"Už jsem vám vyprávěl," začal srdcový svršek, "jak jsem jen s touhle tyčkou přemohl hrůzostrašného medvěda?"
"Myslíš toho cvičeného z kulové desítky?" ozval se listový spodek.
Karty se rozesmály. "To jsme jen tenhle týden slyšely už dvakrát." Bojovník s medvědy se urazil.
Listový spodek ho utěšoval: "Netrucuj a radši si s námi zazpívej!" A hned spustil na píšťalku jeho oblíbenou písničku. Listový svršek se přidal na buben a za chvíli už zpíval celý balíček karet.
Když byli v nejlepším, zařvalo Zvíře Eso: "A už psát, nebo nebudu zítra hrát!"

Ze sladkého spánku je vytrhl zvuk rozražené okenice.
Oba upřeli zrak na ženu, která jim poněkud neurvale vlétla do ložnice.
Rino seděl na posteli jako přibitý. Annie těkala očima mezi otevřeným oknem a tou ženštinou a přemýšlela, jestli opravdu procitla.
„Dobré ráno přeji, děťátka. Šálek čaje by nebyl?“
„Samozřejmě,“ vylomil ze staženého hrdla Rino, načež vstal a odešel připravit snídani.
„My se ještě neznáme. Já jsem Salma, Rinova matka. Těší mě.“
Tchýně natáhla pravici obtěžkanou podivnými prsteny a spoře se usmála.
„Mimochodem, můžete se vrátit domů.“
„Cože?“
„Šerifové Phoenixu házeli trumfy na stůl dost dlouho. Teď byla řada na mně.“

Byla již hluboká noc - blížila se třetí hodina.
Hostinec se pomalu vylidňoval.
Po chvíli zůstal jen stůl s karbaníky, kteří odmítali ukončit rozjetou hru.
"Počkej, touhle kartou to nepřebiješ!" vykřikl jeden z nich naštvaně.
"Jestli nemáš vyšší, tak dej trumf," ozval se klidně další cotas.
"Ten dát nemůže. Trumf byl žalud a ten už mít nemůže," zasmál se třetí hráč.
"Že nemůžu? Tak se koukni na to žaludový eso. Tos ještě nevidět!" vykřikl poslední hráč, zvedl se a začal si rozepínat kalhoty.
Bídák celou dobu pozoroval z zpovzdálí. V tu chvíli se rozhodl zakročit.
Evidentně byl nejvyšší čas na zavíračku.

V Torre de la Trinidad nesměly studovat žačky, jen žáci.
Trinidadský mistr slov tedy učil svou nadanou dceru doma. Ale protože mistři mívají nějaká ta privilegia, slíbil jí, že když jej u svých prvních zkoušek před kolegy nezahanbí, nechá jí ukázat celý hrad.
Elvírka byla nadšená. Běhala hned sem, hned tam, do síně, na pavlač, do pracovny, jen za ní sukénka třepotala. Až na jednom nádvoří narazila na obrovskou hromadu písku. Otočila se ke svému průvodci s němou otázkou.
„Eso es la Mándala, Dios me salve,“ uplivl si učedník.
Písek se zatřpytil, zašustil a začal se stékat Elvírce k nohám.

Tvrdě pracovali a pořádně se bavili. Staronová vojenská jednotka se po večerech nijak neomezovala. V zakouřené krčmě (ten komín se pořád nedařilo úspěšně protáhnout) hlaholily desítky hlasů. Kolovalo pivo, a pro ty, co měli zítra volno, i whisky. Obslužné děvenky se úspěšně pýřily na mírně oplzlé poznámky.
V jednom z rohů byl ale překvapivý klid.
Proti sobě sedli Jezevec a Racek a vzduch byl plný napětí. Probíhala jejich oblíbená zábava – večerní hra. Dnes stylem „dvakrát tolik nebo nic“.
Jezevec pohnul rukou... zaváhal... když tu se k němu nenápadně přitočil Vran.
„Mám tu eso, nechtěl bys?“ zašeptal nabídku.
„Ne. Hrajeme šachy.“

„Fantastickééé…,“ protahoval se Geiger a mocně zívl, „já mogu mluvit skrze toho tvora...“
Ten přízvuk byl zcela nezaměnitelný. Modrý kocour si hověl na Lařině klíně. Oba dva vypadali náramně spokojeně.
„To asi ta iontová bouře…,“ zamyslel se Nathaniel nahlas, „příruční počítač se zkratoval...“
„...a digitální rozhraní se propojilo. Náš signál vysílá na shodné vlnové délce,“ dokončil Geiger vševědoucně.
„To není vše,“ dodal pyšně, „díky jednotce 0001 mám nyní přístup k centrální databázi.“
„To… znamená…,“ zakoktal se Nathaniel, „…že umíš vyhledat v registru osob… moji Elis.“
„Tak jest, vážený pane,“ přitakal kocour a začal si soustředěně čistit kožich od dočasných souborů.

Dlouho jsme spolu pracovali. Některé akce byly dost nebezpečné, ale nakonec jsme vždycky vyvázli. Pak nás rozdělili, jeho už prý nepotřebují. Dost mě to naštvalo, byli jsme fakt sehraní. Když jsme se loučili, na starou kartu pikového esa jsem mu napsal své nové číslo.
Nová akce byla nebezpečná, ale musel jsem si poradit sám. Čekal jsem ve tmě, až se budou blížit, a svíral v rukách pistoli. Už to nepotrvá dlouho.
Najednou se ozývají kroky a hlasy a… Přece o mně nemůžou vědět? Na zem mi k nohám něco padá. Stará karta s pikovým esem a mnou napsaným telefonním číslem.

Roku 1930 získala Záběhlá výraznou dominantu. Svatyni přivítali občané především jako místo pro uzavírání sňatků a křtům dětí.
---Jan Čáka: Střední Brdy, krajina neznámá---
Nocí zněly tóny sladkého dřeva. Kněz vybrnkával tesknou melodii. Smutek plynoucí zpod jeho prstů rozechvíval srdce mladých poutníků. I hvězdy na nebi plakaly, když uslyšely ten jímavý zvuk.
Slova vyprávěla příběhy. Balady hořely tváří v tvář nekonečnosti kosmu stravovány plameny dřív, než mohly být zapsány.
Radost i bolest, něha i stesk. Touha i prokletí. Trumfy i pády. Modlitby i vzpomínky. Kaple. Mladá dívka. Zvěstování Panně Marii. Deset prstů. Jeden příběh. Jméno jako eso skryté ve strunách.

Vrabčáčku!
Hraješ karty, Vrabčáčku?
...
nehraju.
...
Vrabčáčku!
Zahvízdáš mi na cestu?
...
HVÍZD
...
Poletíme k nebi spolu
a pak z té výšky zase dolů
sama už ale jenom spadnu
a za tři týdny rychle uvadnu
HVÍZD
Tvé hvízdání ve mně naději budí
že někde ještě eso schované má můj sudí
a ten příběh se pak obrátí
až se moje duše k tobě vrátí
HVÍZD
Když naposled jsi vytáhl eso ty
měl jsi na sobě puntíkaté kalhoty
a řekl jsi tak „přestávka”
a pak sis dal další cigárka
HVÍZD
Moje eso to snad dál rozehraje
snad při tom neprohraje
...
My ale nehrajeme karty

Stein s Jarošem se připlížili k tábořišti. Dva stany a přístřešek, pod kterým se choulili zajatci, ale Joachim mezi nimi nebyl. Čtveřice banditů u ohně hrajících karty.
Stein kývl a kaprál se začal přesouvat okolo. Sotva dosáhl správné pozice, hráči dohráli.
"Mám vás!" zvolal jeden.
Jeho kumpán hekl a skácel se, nůž v zádech. Těšínka štěkla, druhý se svalil rovnou do ohně. Třetí pokropil okolí červenou sprškou vlastní krve a padl na kolena. Za ním stál Jaroš a mířil mečem na přeživšího. Hromádka karet a mincí se topila v krvi. Červené eso na vrchu štěstí nepřineslo.
"Kde je zbytek zajatců?"