Autorův výběr 2017

„Tak pojď, ještě kousek.“
Stojí a dívá se.
„Ještě kousek, pojď, to zvládneme.“
Otáčí se směrem k domovu a nejistým krokem, leč s pevným odhodláním, míří tam.
Dřív jsme toho obešly osmkrát víc.
Do schodů nevyleze. Beru ji do náruče. Ze svých čtyřiadvaceti kil živé váhy má maximálně jednadvacet. Kdoví jestli. Během týdne.
„Tak pojď, dáme ňamku.“
Očuchá misku a podívá se na mě sametově hnědýma očima. Je to jasné, budeme krmit. Granulku po granulce s kousky masíčka jí strkám do krku, dokud otvírá tlamku. Pak pevně stiskne čelisti.
Dokázala jsem do ní dostat sotva osminu. Zbytek jde do ledničky.

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.
V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.
Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.
Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

V tom pokoji jsem poprvé obdivoval ženu v červeném. Procházela místností, kolem boků se jí vlnila látka rudých šatů. Dech mi vázl v hrdle.
Podruhé jsem byl v tomtéž pokoji a díval se na ženu v červeném. Ležela na posteli, hlavu podepřenou rukou. Světlo procházelo oknem a ozařovalo její postavu v obtažených rudých šatech. Pohled měla vyzývavý a jako by pronikal až na dno duše.
Zase pozoruji ženu v červeném. Její oči na mě hledí vyčítavě a jaksi chladně. Má kůži pokrytou zasychající krví zakrývající její chladné tělo jako červené šaty.
Co asi uvidím, až ve stejném pokoji budu počtvrté?

Nad Vídní se stahovala hustá černá mračna. Ve vzduchu se vznášel příslib budoucího lijáku. Ulice byly prázdné.
Na obou stranách města kdosi netrpělivě přecházel po místnosti. Krok za krokem. Za hrabětem Karólym putoval dým, kolem soudce Sternbacha pletence slov. Snad každou chvíli!
Před domem zastavila drožka.
„Je jen jediný způsob, jak dosáhnout obojího.“
Kočí otevřel postranní dvířka a nabídl ruku dámě uvnitř. Na chodník dopadla první nedočkavá kapka.
„Je to jednoduché. Pošleme zprávu někomu, koho nemůže odmítnout.“
Krok za krokem stoupala do druhého patra. Klap, klap.
„Oba mi věřte, jsem obchodníkova dcera.“
Na zaklepání okamžitě otevřel dveře.
„Greto?“
Rozpršelo se.

Přilákal jej smích z odlehlé části chrámu.
Spatřil mlaďochy u malé vodnice. Jeden s šlauchem v puse, druhý v ruce grimoir.
Nasál vůni opio-miria.
Přistoupil blíže: "Copak to vy dva děláte?"
"Učíme se na zkoušku z transformační magie a trochu hulíme, vadí?", odpověděl půlelf.
"Ne. Ale tohle si vezmu.", a jemně, ale rozhodně jim odebral knihu.
"Co? Proč?"
"Kdysi jsem takhle hulil po obřadu a přišlo mi jako dobrý nápad přivolat si magicky nějakou šuknu. Akorátže jsem to dost popletl a objevil se minotaur."
"Hustý! A pak?"
"Zbil mě jak žito, vypil mi zásobu vína a vydal se pěšky domů."

Stydím se, jako kdyby to bylo poprvé. Kněz mi vlídně pokyne, ale když si sedám na židli, mám pocit odsouzence, co klade hlavu na špalek a doufá, že kat na poslední chvíli spustí sekyru, zašklebí se, máš ty, mladej, ale štěstí, poprava se nekoná.
Rozpačitě huhlám a furt bezděky čekám, kdy se důstojný pán s odporem odvrátí.
A potom to nehorázně nenucené - uděluji ti rozhřešení.
Vyjdu ven a koukám jak pecka, poněvadž bych si ani sám neodpustil a ty jsi vševědoucí a stejně tyhle věci děláš. A jsem vděčnej, protože nestydět se pro jednou za vzduch, kterej dejchám, je báječný.

Když přijdou problémy
Za lidmi na Zemi
Mám strach
Proč přišel ke mně?
Ptám se jemně:
"Nejsi vrah?"
Problém příchozí
Občas mě zamrzí
"Nechceš pryč?"
Řešení komplikace
Chci - jsem ztracen!
Hledám klíč
Urputný boj přišel
Prohrál jsem - žel
Vítěz směje se
Ztrácím naději
Že bude krásněji
Nebe dotknu se
Problémy překonám
Dál ale nechci k vám
Mám jizvu na duši
Straním se lidem
Že nežiji s klidem
Přátelé netuší
Jednou přestane to
Nebude zhasnuto
Světlo se vrátí
Na loňské sněhy těžkostí
Zapomenu v rychlosti
Smutek se ztratí
Vždyť jsem se soužil
Abych si užil
Proto jsou na Zemi
Veškeré problémy

Vybíhám z domu. Sakra, proč UŽ ZASE prší?
Autobus mi ujel před nosem. Co jsem komu udělala??
Vcházím do posluchárny. ,,Dobrý den. Omlouvám se."
,,Dobrý den. Proč jdete pozdě?" A co je ti do toho...?
,,Můžete mi prosím vysvětlit, proč za tenhle příklad nemám body? Vždyť mám výsledek..."
,,Máte, ale špatný. Správně to mělo být takto."
,,Hm. Aha."
Fronta do menzy končí až na schodech. Co se dá dělat, počkám si. Za ten řízek to stojí.
,,Promiňte... ten řízek...?" ,,Není, slečinko. Došel." PROČ???
Sedíme s kamarádem na lavičce.
Mlčíme.
,,Jsi unavená?"
Přikývnu.
Neptá se PROČ.
Prostě mě obejme.
A mlčíme.