Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
,,Probuď se! No tak, Lucko, vstávej!" Ozývalo se odněkud zdáli.
A probudila se. Náhle a rychle, jako když skočíte do ledové vody
a vykřiknete překvapením.
Došlo jí, že není královna Eowyn a nevolá k ní vítr v korunách stromů,
ale že je Lucka Dostálová a hraje Dračák v opuštěné horské chatě
s partou kamarádů.
Že právě nejspíš zaspala svůj tah.
A že ten, kdo jí volá, je Pán Jeskyně, vysoký, brýlatý ajťák Petr,
se kterým vždy trochu soupeřila o to, kdo hru povede.
Probudila se a žmoulajíc v ruce dvanáctistěnnou hrací kostku přemýšlela,
zda si dát před další bitvou kafe.
Potter's chest felt wonderfully solid as he pushed him, tumbling him into the grass. Even more satisfying was the crunch of Potter's nose under his fist.
Potter cried out and grabbed Draco's sweater, rolling him over. Draco found himself on his back, Potter's feverish gaze upon him.
Just like the old times, he thought before Potter's mouth crashed into his, robbing him of all thought.
*
Draco woke up. Potter, again. It took him a moment to remember. Potter was dead. And he better close his mind, because if the Dark Lord realized Draco wished he lived, then so was Draco.
Tak jsem zase krátila, tak o 50 slov. :( Kruciš, nějak mi ty drabble nechtějí končit.
Název drabble je jakýmsi pokusem o slovní hříčku a narážku na Draco Dormiens nunquam titillandus, ale nejsem si jistá, jestli mi to moc vyšlo... je pozdě, tak mě omluvte, pokud moc ne. :D
Měla pravdu, bolest byla nesnesitelná. Jakoby mu neviditelné kleštičky trhali každý nerv v těle, jakoby se jeho údy ocitly v drtičce.
"Vydrž, princi!" povzbuzovala ho čarodějnice, "vzpomeň si, proč to děláš."
Ano, proč se vystavuje takovému mučení. Vybavil si jeho modré oči, jeho úsměv, příjemný hlas. Jak se spolu nasmáli, když uklouzli na břehu potoka a váleli se v blátě, špinaví a šťastní.
Ale v podvědomí mu neustále vězela obava. Co doma, až se vrátí bez nevěsty? A musí se vrátit? Neexistuje jiné řešení? Nepomohla by čarodějnice?
Zrovna, když si říkal, to nevydržím, ozvalo se: "Probuď se, princi! Jsi proměněn!"
drabble baset on trů strory :) Jde o volný přepis rozhovorů manažera jedné firmy se svou ženou/kolegyní o personální situaci v podniku.
Co odstavec, to záležitost jiného člověka :)
"Ona si stěžuje za tvými zády."
"Ale komu?"
"Komukoliv, kdo ji poslouchá."
"Hele, on ten kontakt se zákazníky vážně nedává. Fakt není dobrý ho za nimi posílat."
"Ale vždyť je super technik!"
"Jo, ale taky introvert, je spokojenej, když může být v kanclu, a nikdo po něm nic nechce."
"Nestačí ji jen chválit. A tím, že jí přidáš peníze to taky nevytrhneš."
"Lidi přece mají být za práci odměněni, ne?"
"Ale jí to nestačit nebude. Vždycky bude s něčím nespokojená."
"Vždyť tu firmu řídí už fakt dlouho..."
"Firmu řídit umí, ale vůbec neví, jak vycházet s lidma."
To musíš vyřešit!
Je načase vydat se na nový led. Nabrat nový směr. Čeká tě zářivá budoucnost. Tak proč nedokážeš myslet na nic jiného, než na Bittyho? Rozloučili jste se. Bude ti chybět. Určitě je to jen tím. Ale no tak. Máš přece na víc. Proč si chceš dál lhát?
Na rameni mu přistane otcova ruka. Táta toho má hodně co říct.
"Jdi se rozloučit. Jdi se opravdu rozloučit."
Nemusí říkat víc. Rozběhneš se napříč kampusem. Za Ericem. Nedohoníš ho, ale víš, kde hledat.
Neslyší tě. Nic netuší ani ve chvíli, kdy si sundá sluchátka.
Probuď se, Jacku. Tuhle šanci nesmíš propásnout!
Gól!
Jack a Bitty jsou moje srdcová záležitost, ale na Check, please! je nejlepší Shitty. :D
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Anglie, devatenácté století
„Takový skandál!“ Madam Thicknessová se až zalykala. „Znáte Janet, mladou Lorrimovou?“ podívala se po posluchačkách. Starší ženy v šicím kroužku napjatě přikyvovaly, šití už ani nepředstíraly.
„Vy víte, jak se nosí po ulici. Stahuje se v pase, aby jí vynikla figura. Všichni chlapi po ní koukají! Ženicha shání, nestyda jedna. Na večírku u Shickleových omdlela. Nejspíš to přehnala se šněrováním. Přispěchaly jsme jí s paní Downlyovou na pomoc, uvolnily živůtek a…“ významně se odmlčela.
„A?“
„Z živůtku vypadla dvě krásně tvarovaná vosková prsa a kutálela se po podlaze! Utekla s ostudou, hned jak jsme ji probraly. To by koukal, ženich…“
Tento příběh, zaznamenaný v knize The School of Fashion z roku 1800 naznačuje, že ženy se snažily pomoci přírodě i v době, která byla – z našeho pohledu – velmi puritánská. A nebyla to jen umělá vosková prsa. Anglický magazín Society v roce 1899 informoval o tom, že si ženy propichují bradavky zlatými kroužky posázenými brilianty. Jiné ženy zase používaly prsní rozdělovač – kousek oceli nebo železa ve tvaru trojúhelníku, po stranách jemně zaoblený, pošitý hebkou tkaninou – položil se doprostřed hrudníku, aby od sebe co nejvíce oddělil ňadra, aby rýha mezi nimi nebyla vůbec patrná.
Na druhou stranu v Anglii opravdu žily i velmi puritánské skupiny obyvatelstva. V takových rodinách bylo nepředstavitelné, že by se manželé někdy mohli vidět, „jak je Pánbůh stvořil“. Muži nosili do postele dlouhé noční košile, které měly ve strategickém místě otvor. Žena tak nezahlédla a neucítila z mužova těla téměř nic. Manželé tak spolu mohli žít celý život, aniž by se viděli nazí. Historka, která se tradovala o jednom významném občanu Edinburgu proto vyvolala v jistých kruzích zděšení, v jiných velké veselí. Šlo o to, že slovutný pan John Jolly, když se miloval se svou ženou, zatoužil viděti, jak jeho žena vlastně v intimních partiích vůbec vypadá. I posvítil si svíčkou, ta mu však upadla a podpálila ženě ochlupení. A zřejmě nejen to, nicméně dům se – dle dobových informací – podařilo zachrániti. Jaký byl další milostný život pana Jollyho, už zpráva neuváděla...
Zdroj: Nigel Gawthorne, Milostné hrátky ve staré Anglii
Jeeves je génius dobrého rána. Žádný z mých předchozích komorníků mu nesahá ani po kotníky. Přichází s šálkem čaje přesně pět minut poté, co se probudím, čertví jak to pozná. Jeho čaj je dokonalý – horký tak akorát, se správnou porcí mléka. Božský začátek dne.
Někdy mám však těžké ráno. Tehdy zůstávám ležet se zavřenýma očima, i když Jeeves vejde do dveří. Na chvíli zaváhá, pak odloží šálek a přistoupí k mé posteli. Chladnou dlaní mi odhrne vlasy z čela. „Probuďte se, pane,“ řekne tiše, „probuďte se, Bertrame.“ Otevřu oči. Malý úsměv na jeho rtech si nesu celým dnem jako talisman
Ale těšila jsem se. Taky jsem to vymyslela už tak před rokem. :D
Navazuje na Dobrou noc.
Přední světla ho oslnila. V burácejícím motoru utichly všechny jeho myšlenky, takže stál zoufale sám přimrzlý na místě a jen čekal na naráz. Proč jen to trápení vždycky musí trvat tak dlouho? Probuď se!
Trhl sebou a rychle přivřel oči před ostrým denním světlem. Předsmrtná hrůza se mu ještě jednou vrátila, než si vzpomněl, kde je, a pak se rychle proměnila v slábnoucí nepokoj. Namáhavě si vybavoval události minulého dne. Vyděsil se. To všechno bylo...
Rozhlédl se a pak potichu a ostýchavě zavolal:
„Anděli...? Anděli?“
Vysmějí se mu.
„Řekni mi, že to nebyl sen, že nejsem blázen!“
Ticho.
„Anděli!“
„Neřvi.“
Je to... hm. Měla jsem dnes málo času. Ale téma se tak hodilo, že mi bylo líto nechytit příležitost za paznehty.
Opět děkuji za vaše neustávající komentíkové palivo, zkusím vám to zítra trochu vrátit.
Následuje Mobilní anděl.
The Doctor lain down in the grass. He pulled the hat from his curls down to his face. A fishing rod was sticking out of the ground, a float bobbing up and down in a creek.
"So this is fishing."
"Yes, Romana."
"It looks boring."
"Yes, Romana."
"What's that?"
The Doctor snored in response.
Seconds later, a hand grabbed Romana, pulling her down.
"Doctor!" She managed to scream.
His snoring was unaffected.
Well, she thought, no need to pretend.
A minute later, the monster was happily sitting by her feet.
"Well done."
"You were watching!"
"Of course," the Doctor smiled.
Qyburnova několikaměsíční práce se chýlí ke konci. Pokusy, za které byl vyloučen z Citadely, blednou ve srovnání s jeho nynějším dílem. Dílem, které - pokud vše vyjde - předčí všechny léčitelské zázraky, jaké kdy mistři Citadely vykonali.
Vzal z police poslední lahvičku, jejíž obsah ještě nepoužil, a přešel ke svému masivnímu stolu z hrubě opracovaného dubového dřeva. Velikost Qyburnova stolu by se mohla zdát nepřiměřená, kdyby na něm neleželo v bílém brnění oděné tělo obludných rozměrů.
Qyburn nadzdvihl těžký nákrčník a do vzniklé škvíry zarazil plechový trychtýř. Do něho začal lít tajemnou tekutinu, až se ozvalo zachroptění.
Úspěch! Ser Robert Strong žije!
