DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Probuď se, maličký, otevři očka,
protáhni pacičky jak naše kočka.
Je ráno, raníčko, zpívají ptáci,
noc vládu pozbyla, šero se ztrácí.
Slunce pluje na své pouti od východu k západu,
probuď se, vstaň pravou nohou, ať máš dobrou náladu.
Kapky rosy duhou hrají,
na sluníčku osychají.
Venku už je bílý den,
tak z pelíšku vylez ven.
Nespinkej, pojď si hrát,
smát se a tancovat.
Je škoda zahálet,
pojď, nesmíš otálet.
Dobré jídlo bříšku dáme,
písničku si zazpíváme.
Zjistíme, zda kvetou kytky,
kdo spí, přijde o zážitky.
Zaplaš zlý i krásný sen,
a přivítej nový den,
je čas vypravit se ven!

Před zimní olympiádou upozorňuje Mezizvířecí olympijský výbor na kritický nedostatek členů v týmech některých živočišných druhů. Některé reprezentace se vůbec nepřihlásily, jiné mají problémy s neustálým usínáním sportovců během tréninku.
Součástí reklamních přestávek na letošní olympiádě má být proto i spot, upozorňující na tento problém:
Vyzýváme veverky,
jezevce a ještěrky:
Zanechte na chvíli snění,
zkuste zimní závodění.
Nabádáme také ježky:
Připravte si svoje běžky.
A vy, mrštné užovky,
navštivte hned sjezdovky.
Apelujem na sysly,
nechť zimní sporty promyslí.
Novým zajímavým hobby
mohou se pro vás stát boby.
Vy, medvědí šelmy,
nasaďte si helmy,
postavte se na nohy,
opusťte své brlohy!

Peřina se pohnula. Zpod záhybů pomuchlané přikrývky vykoukl palec deroucí se z pruhované ponožky. Prsty se chvíli neochotně smiřovaly se studeným vzduchem vně svého bezpečného útočiště, až se po chvíli obě nohy pomalu spustily k zemi. Dlouhé nohavice letního pyžama z fialového saténu chladně zašustily.
Je hluboká noc, kam se asi spáč vydal? Měsíční paprsek se dotkl jeho tváře. Oči má otevřené, ale v tom výrazu je cosi zvláštního...ani náznak cílevědomosti, přítomnosti, bdělosti ani co by se za nehet vešlo...
Krok. Druhý. Třetí. Doplul ke dveřím balkónu. Jsou otevřené.
Mladík po flámu vidí svého bratra na parapetu.
"Probuď se!!!"

Zed se rozběhl k ležícímu tělu. Opravdu to byl Paul.
„Debile, neobjevuj se tady, vypadni pryč!“ nadával a začal do Paulova těla kopat. Notnou chvíli se nic nedělo, ale pak se Paulovo tělo pohlo.
„Néé, kurva, posral sem to. Kapitán to věděl.“ vzteká se a kope kolem sebe.
„Co se děje?“ mumlá rozespale Paul.
„Zabil sem tě, kurva! Nemás tu bejt, tohle si mám vyžrat já, doprdele!“
„Co to meleš za sračky? A kde to sakra jsem?“ diví se Paul a rozhlédne se kolem sebe. Mimo pás bílého světla vedoucího odnikud do ztracena někde v dál, neviděl nic. Prostě tma.

„Každá Událost je předcházena Proroctvím. Ale bez hrdiny, není žádná Událost.“
---
Stál opět u školní katedry. Opět si nemohl vzpomenout na řešení příkladu na tabuli. A co víc, celá třída se smála jeho neobvyklému úboru.
„Co se děje? Celý se třeseš! Probuď se,“ zněl hlas.
„Probuď se!“
S trhnutím se probral v podpalubí vězeňské lodě.
„Postav se. Zdál se ti sen. Jak se jmenuješ?“ zeptal se spoluvězeň.
---
Někde daleko, ve sférách Oblivionu, Azura procházela po Hoře Hadů a rozzuřeně křičela: „Boethiah? Ty čistě náhodou netušíš, kdo vyměnil můj ‘Prorocký sen o Nerevarinovi‘ za sen ‘Stojím u tabule bez kalhot‘, že?“

Tři tisíce dvě stě devět. Tři tisíce dvě stě deset. Tři tisíce dvě stě jedenáct.
Cítil se nevýslovně trapně, že nemůže usnout. Zkoušel toho už hodně. Memorování. Bylinky. Odsávač nadbytečných asociací. Prášky. Teď i tohle ponižující...brrrrr...počítání. Oveček. Ne, radši peněz. Usmál se do tmy, ta myšlenka příjemně zahřála.
Tři miliony dvě stě jedenáct.
Oči vytřeštěné do stropu, peřina sevřená v upocených dlaních, bílé klouby, zaťaté pěsti, popraskané rty. Tma. Nekonečné hromady imaginárních bankovek.
Sedm miliard dvě stě jedenáct.
Nemožné.
Světlo. Tma. Světlo. Noc a zase noc. Den.
Prokvetly mu vlasy. Vystoupla žebra. Čísla.
"A co se takhle probudit?"

5'54 První budík. Ani náhodou!
6'00 Druhý budík. Ani omylem, dneska nevstávam.
6'05 Opětovné buzení Druhého budíku. Se na to taky můžu vykašlat.
6'08 Třetí budík. Dneska tam nejdu, sem nemocná, asi mne bolí zuby.
6'10 Opětovné buzení Druhého budíku. Ježiši, já sem tak líná!
6'13 Opětovné buzení Třetího budíku. Copak to nikdy neskončí?
6'15 Opětovné buzení Druhého budíku. Proč to, doprčic, furt zvoní?
6'20 Opětovné buzení Druhého budíku. Ještě ne, ještě chvilku.
6'31 Nejposlednější budík. No tak dobře. Jsem vzhůru! Sakra, už zase nestíham! Jak to, že ty budíky předtim nezvonily? Já ten mobil rozšlapu. Kvůli němu přijdu pozdě!

Risa completely refused to enter this hostel.
There was something she could feel at the door. Like a portal, but opposite. It didn’t take you somewhere. It took (or could take?) something away.
She wouldn’t sleep there. It was safe enough for Fox.
Fortunately, you can sleep outside in Scotland, wherever you want. And it was summer and she got a sleeping bag.
She found a nice spot.
It was after midnight when she felt some dark wave climbing and washing through the area.
She felt it in her dream. Couldn’t breath. Couldn’t wake up.
Bubbles...
Swim to the surface!

Bylo pravé poledne a maličká se chystala na první spatření labutí na Dunaji.
„Je to snad i tvoje dcera!“
„Není. Jsem pro ni cizí a mělo by to tak i zůstat.“
Nevěděla nic o tom, co se děje dospělým, ale křik v salónu, kde se obvykle mluví tak měkce, ji polekal.
„Nemůžeme si hrát na rodinu mezi lidmi! Probuď se! Nejsi nedotknutelný!“
Prásknutí dveřmi. Ticho jako napětí před dopadem prstu na klávesu. Aneta nahlédla opatrně dovnitř – bála se, co uvidí. Byla bílá jako labutě na Dunaji. Její muž cítil to všechno, co se dělo. Pak kulisu doplnila kakofonie dětského pláče.

- A či s mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či vidíš toho človeka, čo sa sem terigá.
- Veru vidím. Dobrého zdravia, občan, a čože vy tu a s alobalom na hlave?
- No dovoľte! Aký alobal? To je ochrana! Proti ovládaniu myšlienok.
- Héj? Tak to musím Anči povedať, že nám rezne do ochrany balí. A kto vám myšlienky ovláda? Hádam nie náš predseda.
- Aký predseda? Ilumináti. Všetkých ovládajú, len vy to nevidíte. Ale musíte sa prebudiť. Nebuďte ovce.
- No, však ovečky budiť nebudeme, ale vás by bolo treba po hlave klepnúť.