DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Cítila, že letí. Ten pocit byl tak reálný, plný svistotu, tmavěmodrých záblesků a lesklého peří. Měla roztažená křídla a sebemenší pohnutí svalů měnilo její let ve výkruty a vývrtky. Letěla nad zemí, ulicemi prázdného nočního města a v dálce slyšela skomírající zvuk policejní sirény. Letěla a nikdo ji nemohl zastavit. Její svobodný pád…
Vždyť neletí, padá! Padá houstnoucí tmou a křídla se jí lámou tlakem okolního vzduchu. Svaly napnuté v bezmocné křeči. Cítí ruce svázané za zády, v puse chuť vlastní krve a zvratků.
„Vstávej čubko! Neboj, nemáš to za sebou. Musíme si spolu ještě pohrát. Rudánek ještě nemá dost.“

Měl být tím, kdo vede ostatní za světlem, dlouho byl však sám tím největším slepcem. Turnaje, bujaré pitky, děvky… to byl jeho život. Spokojený, bezstarostný… prázdný.
Spatřil mnoho smrti, nemálo jí způsobil. Když mu před očima zuřivý pes zabil přítele, něco se v něm zlomilo.
„Spal jsem, ale R'hllor mě probudil. Dal mi sílu a směr. Jsem jeho služebníkem, jeho nástrojem,“ vysvětloval tiše.
„Jsi lhář a zrádce!“ prskla Arya. „Slíbil jsi Gendrymu, že se může stát jedním z vás. Věřil ti. A ty jsi ho prodal, jako nějakou věc!“
Byl si jistý, že jednal správně. Jak jí to ale vysvětlit…

Harrymu prudko tĺklo srdce. Konečne počúval o svojich rodičoch. Čosi o škole a šálkach a potkanoch a autonehoda bola vlastne vražda?! Snažil sa, ale bľabotanie jeho vystrašenej tety bolo nezrozumiteľné.
"Pochopili ste to, Potter?" otočil sa k nemu Snape.
"Nie."
"Typické. Vezmite si svoje veci, odchádzame."
"Ten chlapec nikam nejde!" vzmohol sa na hrdinstvo strýko Vernon. Zrazu zvieral v rukách pušku, namieril roztrasenou rukou... "Nič také neexistuje!"
"Nie, Vernon!" kričala Petunia. "Nie!"
Mieri na mňa, uvedomil si Harry.
Levicorpus, pomyslel si Severus Snape.
Prebuď sa už! prosil sám seba Harry, keď okolo neho preletela červená, fúzatá, naruby prevrátená strýkova tvár.

Když spím na návštěvě u rodičů ve svém starém pokoji, většinou kočky večer povyhazuji.
Většinou. Ne vždycky.
Někdy je venku moc zima. Někdy venku prší. Někdy mě stíhá lenora a nechce se mi je jednu po druhé hledat a chytat nebo vytahovat zpod gauče.
To pak občas spí se mnou. Na peřině, pod židlí, v krabici…
Většinou nechávám pootevřené dveře.
Většinou. Ne vždycky.
Někdy zapomenu. Někdy je zavře nějaká dobrá duše poté, co usnu.
To mě pak občas ráno probudí kočičí škrabání a mňoukání.
„Tak už mi, do háje, otevři, jo?“
Jednou mě probudil příšerný puch.
„Si se, nevzbudila, no...“

„Je to hrabě Olaf,“ zaskučel Klaus vyčerpaně, „srostlé obočí, tetování, odporná povaha, absence morálních zábran, mizivý herecký talent, posedlost naším dědictvím?“
„Nesmysl, Klausi,“ blahosklonně zavrtěl hlavou pan Poe, „tahle slepice zcela jistě není hrabě Olaf. Už proto, že je to slepi...“
Byl přerušen zlověstným kvoknutím. Konsternovaně („konsternovaně“ zde znamená „udiveně, že se spletl, ačkoli to nebylo zdaleka poprvé, ovšem tentokrát existovala velmi malá pravděpodobnost, že tomu tak bude“) zaostřil zrak na tetování na slepičím pařátku...
„Probuď se,“ Polly Poeová znepokojeně budila manžela.
„Ti Baudelairovi,“ rozkašlal se pan Poe, „přitom není důvod k obavám, posílám je na vynikající, velmi bezpečnou školu...“

„Hej,“ sykla jsem a žduchla do Vendy. Ta se ale jen zavrtěla a ospale zabručela.
Znovu jsem upřela pohled na profesora chemie, který konečně s jedničkou propustil našeho spolužáka a vybíral si druhou oběť ke zkoušení.
Pořádně jsem s Vendy ležící na lavici zatřásla: „Kámo, vzbuď se! Dívá se sem!“
„Co?“ cukla sebou Vendy a při zvedání shodila rukou své pouzdro. Chemikář, doteď hledící do klasifikačního sešitu, se otočil za zvukem.
„Tak pojďte, Vendulo,“ vyzval moji spolusedící. Ta se pomalu zvedla a zpražila mě napůl naštvaným, napůl zoufalým pohledem.
Ve smířlivém gestu jsem zvedla ruce: „Sorry, já tě budila včas.“

"Milí deníčku dneska je ráno a já sem u babyčky. Budeme péct bábofku a jíst řísky a koukat na telku a učit se básničky. S ďedou budu kosit zahradu a natírat plot a lízt na strom pro třešňe. Pak se nesmý pít a já se jednou napil a pak sem blinkal a nelíbylo se mi to. To je konec já du za ďedou."
"Ahoj dědo, jak se máš?"
"Dobře, Janýsku, dobře. Vzbudíš prosím babičku?"
"Jasně, dědo," odhopkal Janýsek. Dědeček nic netuše dále četl noviny.
"Babi, vstávej!"
Nic
"Babi, vstávej! Dědo! Babička se nechce probudit, co jí je? Babi, PROBUĎ SE!"

Prudký náraz do stěny. Hučení v hlavě. Mlhavé vidění, touha vstát. Tenhle dům je cizí. Elektrické dráty dávno vzaly za své, jeden zbloudilý vysílá jiskry přímo proti mně. Padám, nořím se do lepkavé tekutiny, páchne železem. Celá místnost se jí plní. Brzy v té divné vodě utonu.
Ruka. Rozeznávám její obrysy jen matně. Dotkni se mě! Pomůžu ti! Ten vnitřní pocit je silný, jenže já už nemůžu.
Zamžourám. Vítá mě nemocniční pokoj. Něco stále drží mou ruku. Chlupatá potvůrka na mě cení zoubky. Probuď se! Mělas štěstí. To já tě zachránil ze spárů smrti. Zhluboka se nadechni. Budeme spolu dlouho…

Rypadlo zarývá do země zuby, nechává za sebou krvavý šrám.
Hučení nese se nad mrtvou krajinou.
Automat v továrně rytmicky plive kusy plastu.
Zas další výrobek, bez kterého nemůžeš žít.
Řeka se líně převaluje betonovým korytem.
Občas vyvrhne kus bordelu a chcíplou rybu.
V pralese opadal poslední list.
Kytky znáš už jenom umělý.
Poslední nosorožec vypustil duši a byl tomu vlastně rád.
Zas další zvíře zmizelo z mapy.
Kdybys sundal si sluchátka a taky klapky na očích, slyšel bys...
V tomhle světě žít nemůžeš, ale přitom se nedá nikam jinam odejít.
Tak probuď se člověče, než zahubíš úplně Matičku Zem!

Mozkomoři zmizeli z Azkabanu už dávno, přesto jako by z kamenných zdí stále
dýchala jejich mrazivá přítomnost.
Harry si, jako pokaždé, když tudy procházel, vzpoměl na na svého kmotra, který na tomto chmurném místě strávil tolik času, odsouzený za zločin, který nespáchal.
Přede dveřmi cely se vší silou přinutil spolknout svou lítost a vztek. Musí se soustředit na toho, za kým se sem vydal.
Vezeň vypadal na první pohled sešle a nezdravě. Ve spánku sípavě oddechoval a vzbudil se až po několikerém silném zatřesení. Pomalu a namáhavě se zvedal a Harry znovu po letech hleděl do kalných očí Luciuse Malfoye.