DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Elysand a Jaheira se skláněli nad bezvědomým Khalidem opřeným o strom. Nepřátelský kouzelník ležel mrtvý opodál, ale Khalid se dosud neprobral z kouzla, kterým byl zasažen. Zbytek družiny stál zachmuřeně stranou.
„Myslím, že je to spíš kletba,“ zanalyzoval Elysand Khalidův stav. „A myslím, že zrovna toho druhu, jaký dokáže zlomit jen krásná žena,“ mrknul na Jaheiru.
„Dobře, tak já to zkusím,“ řekla Jaheira. Naklonila se nad Khalida a –
PLESK!
Khalid se rázem probral, vytřeštil oči a rukou si mnul bolavou tvář, kde přistál políček od Jaheiry.
„Nebo jsi snad měl na mysli jiný způsob zlomení kletby?“ zeptala se Jaheira nevinně.

„Jeníčku,“ vkrádá se do snu tichý hlas, „Jakoubek přišel...“
Šepot staré chůvy přehlušil hřmotný krok statného padesátníka.
„Jane, což sám nevidíš? Opravdu tě nenapadá, kdo stojí za útoky proti Jiřímu?“ horlí Jakub. „Ti ze Zástřizl se nezmohou na víc než číhat v záloze a přepadnout zezadu. Plnou hubu silných řečí, ale přímého chlapského boje se strachují. Za útoky stojí náš ujec!“
Jan Cimburský protírá oči: „Jakube, já tomu pořád nemohu věřit. Vždyť Vladan je bratr naší matky...“
„Bratr, ale nevlastní. Vzpomeň, jak macecha matku trýznila. A co ten jankovitý kůň od Vladana? Málem jsi hlavu srazil!“
Jan stále nemůže uvěřit...

Poprvé se probudila ještě s černým pytlem na hlavě, který jí nasadili u brány výcvikového centra, jakmile vystoupila z auta. Prošla prověřením. Bylo jí trochu špatně ještě v šest ráno, když začínal výcvik, ale zatnula zuby.
Podruhé jí už špatně nebylo. Sestra byla nezkušená. Ranka po vpichu se hojila dlouho.
Potřetí jí bylo špatně už od chvíle, kdy ji sebrali vyšehradští. Bez prověření nemohla pokračovat. Kdyby ji nepřipoutali k židli, patrně by šla k zemi.
Počtvrté se přistihla, že už si zvyká. Předtím byla oboustranná nejistota, a pak úleva, že je stále důvěryhodná.
Použnevědělakolikáté se probudila sama v prázdné místnosti.

Balík časopisů na jeho stole se mu tiše vysmíval.
Jak se to mohlo stát? Byl nejlepším rozdavačem časopisů ve státě. Pět set výtisků Probuď se! za den. Na sjezdu ateistů. Nejspíš by ho čekalo chvalořečení.
A pak...
Pak přišli Bohové.
On samozřejmě nevěřil, že nejsou lidé. Problém byl, že oni ano. A nechtěli slyšet o tom, že by tu mohl být někdo mocnější.
Vysmrkal se. Nemělo cenu se litovat.
Mohl by zatím vyrazit do New Jersey. Prý tam teď byli uprchlíci z... Asgardu?
Nikdy o té zemi neslyšel, ale byl si jistý, že rádi uslyší dobrou zprávu o Božím království.

Obecně rozšířený omyl praví, že netopýr spí stydlivě zabalen celý do křídel. To je velký omyl. Já spím vyzývavě nezabalen. Složím temná křídla podél těla a vystavím na odiv lesklou sametovou srst a vyvinutou hnědou tukovou tkáň mezi lopatkami.
Spí takhle všichni netopýři, až na vrápence. Vrápenci jsou punkově styloví a dělají si z křídel kapuci.
Spíme leckde. Já ve tři plus káká, který mně vyrobili lidé ze starého stromu. Je tady spousta místa pro dámy!
Probouzíme se dlouho. Býváme ztuhlí a chladní a musíme se zahřát a probudit.
Mám rád, když mě budí vůně čerstvého tučného červa v pinzetě.

Ten sladký okamžik, kdy se můžete rozhodnout.
Okamžik před probuzením, kdy víte, že můžete nabrat druhý dech ve spánku, nebo se ještě zachumlat do nadýchané peřiny.
Okamžik, kdy volíte mezi obláčky a krutou realitou, co tam na vás venku čeká.
Stojí vám to za to?
Proč se probouzet? Do toho věčného boje, kterým byl život sám? Proč žít, když se jednalo o jednu velkou bitvu, o věčnou válku? Proč se snažit o nemožné? Proč být hrdinou?
Ale proč umírat? Proč upadat do spánku a beznaděje? Existuje světlo i naděje. Láska. Přátelství. Radost.
Smaragdové oči se otevřely do temnoty Zapovězeného lesa.

Jedna, dva, tři, my jsme bratři, jedna, dva...
Stažené hrdlo a vyprahlá ústa - dva je tým, MY jsme Keane, chceš, aby visely v komoře, nebo u někoho v obýváku? Terpentýnem načichlý kumbál, ve kterém se nedá dýchat, a tak je maluje čím dál větší a usouženější, oči jsou do duše okna, opakuje si, ale nikdo nevidí, proč její děti doopravdy pláčou? a nikdo nevidí, že pláče i ona.
Křičí.
Kdo je autor?
Já, sténá.
Já, třese zákazníkovou pravicí usměvavý Walter.
Papírové děti pláčou. Když však začne plakat dcera, srdce bolí víc.
A najednou nemůže.
Konečně jsou i její oči velké.

Za nádražím je přechod, Česťovy kroky míří tam. Kolem drážní ubytovny, do Nádražní ulice, pak do Anenské. Pouliční lampy jim svítí na cestu, ale světlo je posmutnělé, zmírá. Česťa už ví, kam jde. K Milanovi domů, do ulice Karla Hojdena.
Před brankou leží cár kostkované košile. Karl ho sebere a strčí do kapsy.
Dveře jsou vylomené. Zevnitř. Cokoliv Milana zabilo, dostalo se to do domu jinudy.
Na podlaze v obýváku leží dívka, dlouhé vlasy rozhozené ve vějíři, dílky puzzle všude kolem, na tváři zaschlé slzy a krev.
Česťa k ní přiklekne a poplácá ji po tváři.
"Verunko, no tak, Verunko."

Probuď se!
Zapomeň. Nebo nejdřív zařiď, aby v koupelně přestalo fungovat zrcadlo, pokaždé se tam leknu, než se poznám. Někdy se leknu i potom. A taky vyžeň lidi z chodníků; blbě čuměj. A jejich děti a psy. Motaj se pod nohama a dělaj bordel.
Musíš dojít aspoň nakoupit.
Těžko. Povolávám Rohlík jako svědka, aby vyvrátil tuto bohapustou lež. Navíc prodavačky bývají zákeřné, mluví v tajemném jazyce, dožadují se kódů. Nechci, nemám, nehraju.
Co fitko?
PROSÍM?
Promiň, chtěl jsem říct hospoda.
Tam jsme už letos byli, akorát se nám neudělalo dobře.
Tak já už nevím.
Ale já vím. Vypadni. A zhasni.

1. Sociální sítě
"SNĚŽÍ!!!", "Vánoce jsou tady..."
Ano, ale většina vašich přátel na sítích to vidí. A ti nevidomí si to stejně nepřečetli.
2. Nevidomí
Pokud máte vadu zraku, stáváte se při vstupu do místnosti vlivem srážení vlhkosti na skle nevidomým. A nemůžete si tak přečíst příspěvky přátel na sociálních sítích.
3. Víčka na kávě
Ty plastový udělátka nejsou dělané na mrazivé teploty, takže praskají a kafe teče kudy nemá. Třeba na rukavice.
4. Záchodové kabinky
Jsou malé i v létě, ale v zimě se do nich v kabátě, s batohem a náhradním svetrem sotva nasoukáte.
Takže: "Jaro! Probuď se!"