DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Probuď se. Bílé světlo se valí do pokoje, není před ním úniku. Je příliš brzy, a přitom příliš pozdě. Napsal?
Rozlep jedno oko. Dotkni se telefonu, chyť se jej jako madla. Vytáhni se z polospánku. Kolik se za pět hodin změnilo?
Nevím, co čekáš. Nebuď hloupá. Mysli na jídlo, proboha. Vstávej.
Skřípění tramvají dole na ulici. Vítr. Ranní nutnosti. Okna jsou otevřená. Odejdi.
Nechoď oknem.
Nekonečná schodiště. Sedni si, nohu přes nohu. Aktualizuj stránku. Třeba někdo napíše něco, co tě zachrání. Poslouchej. Žvýkej. Dvanáct hodin seď, aktualizuj, poslouchej, žvýkej. Nekonečná schodiště. Prázdný pokoj.
Odlož madlo. Sleduj strop. Usni.
Probuď se.

Z neklidného spánku ho probudilo, jak mu někdo třásl ramenem: „Todde!“
Charlieho, který klečel u jeho hlavy, viděl brečet dvakrát. Jednou, když dostal výprask od Nolana. Podruhé tu noc.
„Neil je mrtvý.“
Utíkal.
Ta slova mu rezonovala v hlavě. Zhroutil se do sněhu. Nevnímal už vítr a chlad, jen zíral do bílé krajiny. Tak nekonečné, jako byla bolest, kterou cítil.
„Bože, Neile,“ zašeptal, „nemůžeš mě tu nechat.“
Rozvzlykal se.
Jediný člověk, který měl Todda kdy opravdu rád, byl pryč.
„Tohle je jenom zlý sen. Noční můra. Už brzo se probudím,“ šeptal si, i když tomu sám v hloubi srdce nevěřil.

VEVERKA Z BITÝŠKY: Probuďte se, přednosto! Máme pohotovost!
HYNEK Z MICHLE: Počkej, Veverko, počkej. Nezdálo se ti to, náhodou?
VEVERKA: Přišel rozkaz shora.
HYNEK: Hele, Veverko, a jsi si jistý, že to byl příkaz shora?
VEVERKA: Jistě, když jste byl kontrolovat stráže, přistál tady svitek.
HYNEK: Mám ale to smůlu. Proč já nikdy nevidim, jak to padá. Kde ho máte?
SMYL FLEK: Já to zapomněl opsat a originál už jsem hodil vojsku.
HYNEK: Cos to proved, Fleku?! Teď máme chybu v úředním dokumentu! Viš, co to znamená?
VEVERKA (se hlásí): Já vim! Já vim!
HYNEK: No?!
VEVERKA: Průšvih u Vaška!

Wake up, my little Peter Pan
you’re already a grown man
Wake up, the sun is up.
Dream is over.
Wake up, my lovely bird
be wary, say the right word
Wake up, face everything.
Put the mask on.
Wake up, my small bear
be careful about what you wear
Wake up, it’s time to go.
Leave it behind.
Wake up, my tiny bumblebee
you may no longer feel free
Wake up, you're an adult.
don’t show weakness.
Wake up, my midnight dream
the reality may seem mean
Wake up, you just have to.
you have a long way ahead.

Jak vypadá skutečné zlo?
Stal jsem se svědkem mnoha utrpení. Viděl jsem snad všechny druhy bolesti.
Neptají se na názor. Nedávají na výběr. Řeknou: „Konej!" a já konám.
Jsem pouhým nástrojem. Využívají mě jako vykonavatele činů, kterými si sami nechtějí ušpinit ruce.
Krev stéká po mých dlaních. Bezmocně si přeji, ať už to skončí. Ať už uplyne lhůta, po kterou jsem povinen sloužit, a já mohu opět zkamenět.
Říká se, že kameny nic necítí...
Proč se tedy třesu strachem, že další mág temnoty najde mé útočiště?
Děsím se toho, až někdo další vykoná příslušný rituál a pronese osudné:
„Probuď se!“

Sam had for a change a nice and peaceful dream. But suddenly there was a weird shouting and bouncing on his bed. "Wake up! Wake up, daddy!" The last word made him spring out of the bed. Daddy? Who the hell is a daddy?
There was a little girl, she couldn't be older than three. Her eyes were golden and she was looking at him in the way only little kids can do... with pure joy shining in her eyes.
There was only one person who could know what the hell is happening. "Gabrieeeel! Get your feathery ass here, now!"

"Hrošice je upír," prohlásila Snílka a na počítači si přepla další snímek prezentace. Bylo pozdě večer, ale celé osazenstvo klubovny ji bedlivě sledovalo.
"Je jí-- tolik kolik jí je, a vypadá hodně zachovale. Nikdy jsem jí neviděla dotknout se kříže nebo stříbra," vypočítávala Snílka na prstech. "Podle účesu soudím, že do zrcadla moc nekouká. Jsem si tak na devadesát pět procent jistá, že by jí kůl do srdce oddělal."
Posluchači tajili dech.
"Otevřete oči!" vyzvala je Snílka, "koukli jste se někdy někdo pořádně na ty její špičáky?"
"Jasně, a Trubec je včelodlak," ozvalo se posměšně zezadu.
"O tom možná jindy."

Do útoku zbývalo několik hodin. Spát Armin nechtěl. Pozoroval hvězdy, přemítal, že za pár hodin naplní přísahu složenou u otcovy rakve.
Po chvíli stejně zdříml, dokonce se mu zdály sny. V posledním spatřil Thelfa-Sörena. Viděl i sebe a chtěl se bratra konečně zeptat, co mu pořád chce - jestli pomstu, brzy ji dostane!
Promluvit však nedokázal. Jako by měl jazyk přilepený k patru, nezmohl se na víc než neartikulované huhlání.
Thelf-Sören mu položil ruku na rameno. „Ví o tobě,“ pravil naléhavě. „Vstávej, spáči,“ šeptl, vzápětí se jeho tvář rozplynula v mlze.
Armin procitl.
Tohle nebyl obyčejný sen.
Vždyť mrtví neznali čas...

Bílý dvoupatrový dům v centru Říma, se zahradou plnou exotických květin a víno tryskající fontánou. Sluhové, kuchaři, zadnici-milerád-líbající poslíček a sličné dámy starající se o jeho blaho.
Vše uhrazeno z těžce, přetěžce vymáhaných daní v zemích podléhajících římskému diktátu. Z jejich nepřiznané části přirozeně.
Výběrčí daní Taxus vzdechne z nádherného snu, který jistě předvídá jeho blízkou budoucnost…
„Probuď se, pane! Rychle!“
Otráveně otevře jedno oko, které zabodne do udýchaného vojáka.
„No, co je?“
„Galové!“ vyhrkne podivně rozklepaný Říman.
„Těch je plné město!“
„Ne, ne tihle! Z té šílené vesnice! Nepřemožitelní!“
„Pche! To bych se na to podíval,“ nadme se výběrčí.

Nějak na ni zapomněli. Bylo to pochopitelné, všichni měli dost starostí sami se sebou.
Bratři bojovali proti bratrům, sourozenci ničili svazky rodu, ženy zrazovaly, muži jim zdárně konkurovali a nikdo nikoho nechtěl šetřit.
A ona vybledla, zeslábla a choulila se ve tmě.
Občas skoro procitla, ale víčka měla těžká. Vlastně si nevybavovala, co by za nimi měla hledat.
Dřímala v mezisvětí, kde končily ztracené věci.
Dunění ragnaröku bylo tak vzdálené.
Pak jí na těle spočinula podivná váha. Meč jejího bratra. Ten, kterého se kdysi vzdal z lásky.
A její oči zaplály a z břitu v jejích rukou se znovuzrodilo slunce.