DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Vzduch těžký olovem se nehybně povaloval na místě. Probuď se! vzdychaly kapičky rtuťovité tekutiny z nebe poskakující na betonu.
Z žulových kostek se valila hejna švábů požírající se navzájem. Probuď se!
kmitaly jejich nožky v tempu kastanět.
Olejovitá kapalina podobna vývaru s mastnými oky houpala na hladině houfně modifikované kachny. Probuď se! žbluňknul kámen a nepotopil se.
Z bílého pole plastů občas vypučela nahá pampeliška. Probuď se! suše ševelila zšedlá travina.
Na stromech jako oběšenci zavěšené rezavé konzervy. Probuď se! povykovala zvláštní vánoční výzdoba.
Probuď se! Probuď se! bzučelo zuřivě ze všech stran.
A lidstvo tápavě tonulo v hluboké půlnoci.

Third deployment after his father disappeared Thorne felt like he's been down every single track in this God forsaken country.
Then he noticed a crack in the rocks for the first time, or got new piece of intel and off he went again. At first only in his spare time. Then he started cutting back sleep - nightmares didn't allow for rest anyway.
"Commander, ya better snap out of it, before ya get us all killed!" his Lieutenant growled, as he tackled him to the ground, bullets wheezing past. Because this time Thorne got distracted during assignment.
Something needed to change.

Dvě hodiny ráno
a noťas do tmy svítí
Chci jít spát už dávno
snad myšlenka se chytí
a udrží
do dnešního dopoledne
Vítej, nový dne!
Dobrou noc.
----------
Profesorka rozdala papíry, zaujala místo u dveří (odkud má skvělý výhled na všechny) a dala milostivě pokyn, že můžeme začít psát.
Prvních deset minut jsem se vážně snažila. Napsala jsem vše, co se mi matně vybavovalo. Dalších dvacet minut jsem se marně snažila vybavit si něco, co v mé paměti nikdy nebylo. Pak jsem si unaveně opřela hlavu o loket.
Když jsem zmateně zamrkala a rozhlédla se, měla jsem celé předloktí počmárané propiskou...

"Victor, you need to wake up!"
Victor mumbled something and covered his head with a blanket. He was up all night and sneaked in just a few hours ago. Now, it all felt like a dream.
"Victor, are you listening to me?!"
During moments like this, he wished to be married already so he wouldn't have to deal with his mother anymore.
His body was sore and something was screaming inside his brain. He needed a bath.
The memories were blurry but he could still taste the alcohol. He touched his lips. Hot, red, swollen. But it wasn't just alcohol.

Probuď se!
S výkřikem se posadil. Srdce mu bilo jako o závod a tělo měl zborcené potem. Podíval se na holku, co si včera přivedl domů. Neklidně se zavrtěla, ale spala dál.
On přitom myslel na dívku ze snu, který ho budil noc co noc.
Probuď se!
Seděl na posteli a díval se do černé tmy.
Elektronická hudba hrála hlasitě, lidé se svíjeli a na stěnách tančila barevná světla. On si ale najednou uvědomil, že to pro něj nic neznamená.
Otočil se aby odešel a náhle ji spatřil, stála přímo naproti němu. Hudba ztichla, světla ztratila barvu.
"Neo, probuď se!"

Není to žádná slast budit uprostřed noci čtyři spící lidi, kteří za sebou mají namáhavý celodenní pochod a jsou navíc všichni starší než vy.
Jak se k nim blížila, doslova cítila strašlivou neochotu, jak jí tíží nohy. Neochotu pramenící ze strachu. Ale čeho se to vlastně bojí? Že se na ni rozzlobí? Možná jo, na chvilku, ale Lucinka věděla, že to se zas spraví. Že na ní budou nepříjemní? Právě probuzení lidi to mají tak trochu v popisu práce...
Čeho se doopravdy bojí, je, že jí to nebudou věřit.
Ale v tuhle chvíli možná úplně stačí, že Mu věří ona.

„Vstávej, kamaráde,“ ozvalo se rázně odkudsi z temné mlhy hlasem Hugh Granta a Edvinovi došlo, že při tom stopování nejspíš usnul. Po půlce turbomedoviny se těžko divit, ovšem dobře mu to věru neudělalo. Sluníčko ho trochu přismahlo a nejspíš měl halucinace, ale s námahou otevřel oči a snažil se zaostřit na zdroj zvuků.
„No tak, probuď se, připlouvá ti záchrana!“ pokračoval hlas a to už Edvin viděl nejen dřevěnou loď a spoustu plachet, ale taky připlouvajícího zachránce: piráta s majestátním plnovousem, kapitánským kloboukem a šavlí v ruce.
Pořád ovšem zněl jako Hugh Grant a neměl papouška, což bylo poněkud matoucí.

"Petře!" ozvalo se znáhla ostře, až sebou Petr trhl.
Dal pauzu, pustil ovladač a otočil se na mamku, která stála za gaučem.
"Péťo, měl by ses už probudit! Za týden tě čekaj testy, a z hraní her se to nenaučíš. Sleduju tě už dva dny, jen tu ležíš a hraješ, neměl by ses jít učit? Ať to dáš!"
Petrovi sice připomínky mamky nebyly příjemné, uznal ale, že má pravdu, a tak se jen se zamumláním sebral a vypradal do pokoje, kde na něj čekalo učení. Učení a kocour, rozvalenej zčásti po učebnici, z části po notebooku.
"No tak, Melichare, vstávej."

Bylo nad ránem. Lon Filigo, přítel a rádce krále Egazara, tvrdě spal. Do pokoje se vplížily dva stíny. Tiše se chichotaly a pošťuchovaly.
„Společně,“ zašeptal dětský hlas.
Lonovi do snu proklouzl mugul, odporný rozkládající se netvor, potácel se blíž a natahoval po Lonovi své pařáty. Uááá, zařval náhle a Lon procitl. Hrabal se z noční můry i z peřin, a když uviděl nezvané návštěvníky, zaklel.
„Tatínek vzkazuje, že za ním máš hned přijít.“
„A říkal tatínek, jak mě máte probudit?“
„No, možná jo, ale takhle to byla větší legrace, strýčku Lone!“
„Tak upalujte, haranti. A příště mi pošlete něco hezčího.“

Někdy nevím, jestli tě chci vídat.
Líbí se ti mé historky ze života, obdivuješ, co všechno zvládám, jak si nakonec poradím.
A vyprávíš, samozřejmě.
O tom, jak je příliš horko nebo příliš zima, jak ošklivá je rozkopaná ulice, jak tě uzavírkou připravili o cenný čas. Tenhle ti hodil klacky pod nohy, na tamtoho se nedá spolehnout, s tímhle je škoda mluvit. Tohle už nemá smysl zkoušet, a stejně to nikdy nemohlo dopadnout dobře, a nekvalitní hodinu ti nikdo nenahradí.
Občas přiznáš, že mi závidíš můj krásný život, ale já mám zatím pocit, že někdo z nás musí žít v iluzi.