DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Nebe bylo poseté miliony hvězd a pootevřeným oknem pronikaly do místnosti bledé měsíční paprsky.
"Moony," řekl potichu Sirius. "Moony, no tak, vstávej!" Po chvíli Remus neochotně otevřel oči a pomalu se posadil na posteli.
"Siriusi," zašeptal unaveně. "Můžeš mi vysvětlit, proč mě, promerlina, budíš teď, uprostřed noci?"
"Já, nevěděl jsem... Teda, nechtěl jsem... Promiň," znejistěl Sirius a s výrazem smutného štěněte odstoupil. Remus se musel navzdory únavě usmát.
"Nevadí, stejně už jsem vzhůru," mávl nad tím rukou. "Takže... Co se děje?"
Sirius na okamžik obrátil pohled k oknu a na tváři se mu objevil nesmělý úsměv.
"Jsou krásně vidět hvězdy."

Ležím si klidně a pohodlně, vyhřívám se na sluníčku, vlastně ani nevím, zda spím či bdím.
Někam mě přenášejí. Je to sen nebo realita? Nevím a je mi to jedno.
Ležím si v teple, ve tmě a v měkkém a je mi báječně. Sním si své sny plné slunce, vláhy a květů.
Slyším nějaké vzdálené tlumené dupání, ale sním spokojeně dál svůj sen. Ve spánku rostu a sílím. Spánek je zdravý a tak příjemný.
Než se ozve ten skřehotavý hlásek…
„Vstávej, semínko, holala,
bude z tebe fiala,
vstávej, semínko, holaláááá,
bude z tebe fiala.“
Já vám ukážu, takhle mě probudit!

Měl pocit, že umírá. Bolest, ach, ta bolest a studené ruce na jeho tvářích. Zmatek a křik.
Konec světa.
„Musíme najít našeho syna, Williama!“
Naděje.
Ostré světlo-
„Probuď se,“ zatřásla mu ramenem Scullyová.
„Byla to jenom noční můra,“ zašeptala. Pohladila jej po tváři.
Unaveně si promnul oči a zhluboka se nadechl. Usmál se na ni, konejšivě, unaveně a trochu zoufale. Přikývl a znovu ulehl. Stulila se mu do náručí. Byli v bezpečí, ve své ložnici. Svět nekončil. Pravda byla venku. Ale...
Ale část mě si přeje, aby moje noční můry byly realitou.
Nahlas nic neřekl. Fox Mulder nebyl krutý muž.

Čte. Hltá stránku za stránkou.
Pak už nečte. Je v polovině. Zasekla se. Doma nemá čas. V MHD není dostatečně dlouho. Nebo tam není prostor. Nebo chce poslouchat hudbu.
Trochu jí to vadí. Ale nebude se nutit. Uběhne pár dní. Potom je zase v MHD, knihu pořád s sebou. Mezitím se staly věci. Na světlo vypluly emoce. Svět se trochu točil a trochu změnil.
A pak zase čte. Hned na první straně jí to bouchne do očí. Dává to smysl, pro ni, v tento den. A věty šeptají i křičí: nespi, čti, vnímej, ale až dneska. Až dneska to pochopíš.

"Ne, děkujeme, nebudeme chtít!" odmítá Pankrác rázně a spěchá se Zdiradem pryč z dosahu agitátora rozdávajícího časopis s názvem Probuďte se!
"Proč?" ptá se Zdirad.
"Potřebujeme se probudit? Nepotřebujeme. Přece nespíme!"
"Ale nikdo nemůže číst ve spaní. Pro koho ten časopis tedy je?" namítá logicky Zdirádek.
Pankrác cítí, že bude muset s pravdou ven.
"Ten časopis píší Svědci Jehovovi pro ty, které chtějí dostat do svých řad."
"Kdo je to ten Jehov?"
"Říká se Jehova a ty se s ním nikdy nezaplétej!"
"Kdo to tedy je?"
"Ten, kdo tu všechno řídí. A kdo říká, že je jeho svědek, ten kecá."

Eri si připadala jako chodící klišé. Vysoká, ostříhaná na ježka a blázen do vlaků. Která z vás dvou dělá chlapa, doprovázené hurónským smíchem už dávno pouštěla jedním uchem tam a druhým ven.
Ta, co by dělala ženskou, v jejím životě chyběla. Bys musela někam za holkama, třeba do vyšívání, pokoušeli ji kamarádi cestou na jejich oblíbené místo nad dvěma tunely. A Rabastan se tvářil zamyšleně.
*
Rabastan ji ke schůzce se svou známou nejen přemluvil, ale ještě jí pomohl se vypravit. Eri by přísahala, že u toho kouzlil. Cítila se jako vyschlý pražec probuzený sluncem, náhle plný mízy a obsypaný pupeny.

Měl pocit, že ho někdo volá.
Otevřel oči do podivného, plátěného šera.
Místo známých domácích vůní ho obklopoval pach konzervačních olejů a lehce provlhlé skály.
Tvrdý kámen mu sloužil místo podušky.
Cosi mu vadilo v pohybu, omezovalo jeho ruce a nohy.
Přesto se posadil.
Poslední, co si pamatoval, bylo horečné, uslzené šeptání jeho sestry:
"Zdržel se, ale určitě přijde."
Ten hlas, který ho volal, jí dával za pravdu.
Těžce vyšel do slunečného ticha.
Pohlédl do usměvavé tváře a očí, stále ještě přeplněných slzami.
Když sevřel v náručí sestry, pochopil.
Výzva "probuď se" nepatřila jen jeho tělu, ale duším všech okolo.

„Okamžitě lehnout! Už jde!“
„Kde?“
„Támhle, prosekává se roštím, co jsi nechala zasadit.“
„To jsou růže, tetinko, růže!“
„Dobře, ale hlavně si pamatuj, nevrtět se, nemrkat, pravidelně dýchat a oči otevřít až po polibku.“
„Ví, že mě má líbat?“
„To ví přece každé malé dítě, jak se budí princezny. Tak šup do postele, já jdu zkontrolovat sloužící a tvou matinku s otcem, zda vypadají přiměřeně spící.“
Byla tak krásná, že princ neodolal a políbil ji. Otevřela oči, dovlekla ho před krále a než se nadál, řekl Ano. Pozdě zjistil, že jeho přelíbezná žena má čtyři děti a hypotéku na zámek...

"Nechci s tebou bydlet, protože jsi prostě moula."
"Jsi fakt hrozná kráva, Evo."
Facku si uvědomil vlastně až o vteřinu později s pálením tváře.
Pavel stál v dešti a možná cítil, že se konečně probral, jak ho Eva tolik měsíců žádala.
Probudil se. Eva byla svině, jak si toho mohl nevšimnout? A Karel, kterého znal nejdéle, jí jen podlézal.
Probudil se a najednou si všiml Davida. Davida, se kterým byla legrace, který měl dobré nápady (když zrovna netrousil šprcky), Davida s šikovnými prsty, křivým úsměvem a uhrančivým pohledem.
Probudil se a zjistil, že Davidovy rozpustilé úsměvy a pohledy platily jemu.

Potácí se ve vlhké a studené noční můře, tak jako každou noc. Temnota, kloubnaté prsty, roztahují se jí v hlavě, ševelivé vzdechy.
Svírá ji hrůza. Výkřik, zdušený polštářem. Sto rukou. Sto střípků bolesti, šlehající z útrob. Řeka krve. Topí se. Zachránce je vrah. Bližší, než kdokoli jiný.
A pak...
"Probuď se!" volá na ni hlas z přízračné dálky ložnice. "No tak, miláčku! Je to sen, jenom sen"!
Ulehčení. Otevírá se do horkého náručí.
"Tak, zlatíčko, a teď uděláme, abys mohla klidně spinkat".
Okamžik úlevy. Jen jeden, maličký, vteřina po procitnutí. Víc!
A pak...
"Dceruško".
Noční můry.
Kloubnaté prsty.
Každou noc.