Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Bez zpětného pohledu zamířil pryč. Kdyby se ohlédl, postřehl by krysu, která vyrazila v jeho stopách.
Došel do poloviny průchodu, když na zádech ucítil hrot hůlky.
Neměl ponětí, komu patří, ale kam se přemisťují, věděl s neotřesitelnou jistotou.
Den pokračoval hůř, než začal.
Snažil se uklidnit, vyčistit si hlavu, nepodlehnout panice.
Vždycky existovala šance, že Pán zla nezná všechny detaily.
Vždycky bylo něco, na čem se dalo otočit.
Temný pán nikdy nedostával úplné informace, protože Severus je nikdy úplně neprozrazoval.
Netušil, že Voldemort právě drží trumf, zatímco jemu do karet nehraje vůbec nic.
Den měl skončit mnohem hůř, než začal.
Padal hluboko. Dlouho mu trvalo vrátit se zpět. Nejprve nevěděl jak. Potom nechtěl, bránil se tomu. Hledal úniky. Vlastně tak klesal stále níž a níž, na samé dno. Tam konečně našel naději a vůli pokračovat. Byť žil nyní zcela jiný život.
Mnohé musel obětovat. Nedokázal třeba cítit takovou radost, jaká vyzařovala v okamžiku shledání z jeho sestry.
Ale velmi dobře již chápal slova mrtvého přítele. Sice nebude nikdy chodit, ale bude létat.
A možná… možná se mu podaří napravit některé chyby a nespravedlnosti.
Na Zimohradě, kde se kdysi před dávnými a dávnými lety narodil, obklopen rodinou, se mohlo stát cokoli.
"Máš dostatek žaberníku?" vyzvídala Hannah na začátku prázdnin.
"Ano, nedávno jsem doplnil zásoby. Proč?"
"Objednala jsem nám zájezd na Krétu a chtěla bych se potápět v moři."
Kdyby to záleželo na Nevillovi, strávil by prázdniny v Bradavických sklenících, mezi svými obskurními miláčky. Ale Hannah, když neuspěla jemným nátlakem; Už zase prší, chtělo by to odcestovat někam na jih za sluncem; či Věděl jsi, že pod vodu žijí stvoření, která mají rostlinné i živočišné geny? Nechtěl by ses na ně podívat?; ho nakonec postavila před hotovou věc.
A tak se teď, nadopováni žaberníkem, procházejí po dně Středozemního moře a obdivují sasanky.
Mrakoplaš se začal prohmatávat aby zjistil, jestli nemá něco zlomeného a jestli nenajde nějaké sirky.
"JAK SE VEDE, MRAKOPLAŠI?"
Mrakoplaš vyjekl a praštil se hlavou o skálu.
"Vypadněte!" zařval."
Ve tmě nastalo rozpačité ticho.
"Takže umřu na dně zatracené jeskyně?"
"NE."
"A co tady teda děláte?"
"MĚL JSEM CESTU OKOLO, TAK JSEM PŘIŠEL POZDRAVIT STARÉHO PŘÍTELE."
"To vám teda pěkně děkuji. A co tady vlastně máte na práci?" zeptal se mág podezřívavě.
"KLAČSKOU ARMÁDU DOLE V ÚDOLÍ BRZY SMETE PŘÍVAL PODZEMNÍ VODY, KTEROU NĚKDO OMYLEM UVOLNIL. TAK BRZY NA SHLEDANOU."
Mrakoplaš někde v dálce zaslechl temný hukot. Zhluboka se nadechl.
"Hej, no tak, vážně mě nechceš vzít s sebou? Já chci taky vidět svět!"
Zvonivě se zasmála: "Copak to jde? Nezvládla bych to..."
"Ale proč? Už mě to tady nebaví. Jsem na dně, chápeš?"
"Říká se, že život není fér," pokrčila rameny a začala se vzdalovat.
"Ale my přece nežijeme, ne? Takže bych měl mít právo taky jít!"
Smutně se pousmála: "Vzala bych tě s sebou ráda, věř mi. Ale tam dál, tam to není pro tebe. Tam nahoru nepatříš."
"Tak až příště půjdeš okolo, vyprávěj mi, jaké to tam je!" zavolal kámen na vodu, než zmizela za ohybem řeky.
Elaysiaani se zbavila poškozeného druhého stěžně, ale ani to nezabránilo tomu, aby si počasí nevyžádalo i destrukci prvního.
Na palubě se stěží dalo udržet. Všude panoval takový hukot, že když chtěl někdo někomu něco říci, musel mu to řvát přímo do ucha.
"Kapitáne, jestli něco neuděláme, tak za pár hodin skončíme na dně!"
"Aldo, dojdi pro Haelkarna, někoho od elementalistů a mistra Boleona."
-
"Drazí přítomní, z hlediska námořnického už nemůžeme udělat více. Loď se nám přesto pod nohama rozpadá.
Je tedy na vás, abyste vymysleli nějaký způsob, jak vydržet, do chvíle než se tajfun přežene."
Mistr Boleon si prohrábl vous.
Měla jsem i jiný nápad, ale nakonec jsem si řekla, že trocha romantiky neuškodí.
Teddy zaloví v krabičce.
Kde jenom...?
Odloží perleťovou tabatěrku – první úspěch v přeměňování, tajně uštípnutý kousek famfrpálového poháru, na jehož získání se podílel ve třinácti a... Ano, docela na dně najde, co hledá - rudočerný obsidián.
„Schováš si ho, Teddy? Opravdicky?“ ptala se tenkrát pětiletá Megan, když mu ho dávala.
„No jo,“ zavrčel nedbale, vhodil kamínek mezi ostatní poklady a... zapomněl na něj. O dvanáct let později se svět změnil.
Mávne hůlkou a opřede kamínek spletí stříbrných drátků. Promění ho v přívěsek ve tvaru nádherného draka s rudočerným tělem. Ještě řetízek, zabalit a hotovo.
Vytvořil dokonalý dárek k Meganiným sedmnáctým narozeninám.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
18. století, Čechy a Morava
Protože nestíhám číst, už to tu možná proběhlo, v tom případě se omlouvám.
Vousatý muž v tmavém oděvu schoval peníze do váčku a natáhl ruku.
„Co ještě chceš?“ zabručel radní.
„Vejpis z práva.“
Radní mávl na písaře, ten položil na stůl vypsaný list a přistrčil k vousáčovi. Ten ho pohledem zkontroloval, stočil do ruličky a zastrčil do oděvu. „Děkuju.“ Otočil se a odešel.
Radní se otřásl. „Nerad s ním jednám. Jde z něj hrůza.“
Písař závistivě hleděl z okna. „Skoro deset zlatých… Takových peněz. Navíc ještě prodá provaz a kdoví co dalšího.“
Radní nakoukl písaři přes rameno. Vousáč přecházel náměstí, lidé před ním uhýbali. „Měnil bys? Já ne. S katem ani žebrák nepromluví…“
Kat (mistr ostrého meče, popravčí) byl nepostradatelnou součástí výkonných aparátů hrdelních soudů. Manipuloval s obžalovaným v mučírně, na pranýři a prováděl exekuce na popravišti. Současně také vykonával funkci pohodného, neboli rasa.
Katovna stávala mimo město, do města se kat dostával úzkou brankou, zvanou „katovská fortna“, kterou používal pouze on a jeho rodina. Ani zločinci na útěku z města si prý netroufli tuto branku používat. Kat míval v určené hospodě svůj stůl a židli – do jiných nesměl a jinam si sednout též nesměl. Stejně tak měla katova rodina svou určenou lavici v kostele.
Katovské řemeslo bylo sice smutné, ale poměrně výnosné. Rodiny katů tedy žily v dostatku, ale naprosto bokem společnosti, na jejím úplném dně. Sňatky uzavíraly děti z katovských rodin zpravidla jen mezi sebou, stejně tak jejich děti neměly šanci vyučit se jinému řemeslu.
Kat nedostával peníze jen za popravy (pro zajímavost, rodiny obviněných musely za tortury a výslechy platit. Mnohdy musely zaplatit i za popravu). Na druhou stranu, pokud se poprava katovi nepovedla, mohl být zdivočelým davem i ukamenován k smrti(prý se tak nejednou stalo).
Pokud bychom se na moment zastavili u nejznámější popravy 27 českých pánů – není pravda, že byli všichni sťati mečem. Poslední tři byli oběšeni, protože staroměstského kata Jana Mydláře ke konci bolely ruce…
Pro zajímavost:
Ceník za katovské úkony z počátku 18. století – (podle hrdelního řádu Josefa I.):
1. Od dotazu strašnýho neb představením jeho se všemi k mučení patřícími nástroji – 1 zlatý, 12 krejcarů.
2. Od přišroubování palečnic neb šněrování 36 krejcarů.
3. Od skutečného zmučení, byť s ohněm, neb bez ohně 2 zlatý, 24 krejcary.
4. Od vyvedení ze země neb města vypověděného 36 krejcarů.
5. Od celýho, nebo polovičního vymrskání 2 zlatý, 24 krejcary.
6. Od uřezání uší a nosu 2 zlatý, 24 krejcary.
7. Od ruky utnutí 2 zlatý, 24 krejcary.
8. Od vypálení cejchu 1 zlatý, 12 krejcarů.
9. Od meče 6 zlatých.
10. Od provazu 6 zlatých.
Pro porovnání pár cen z téže doby (zlatý, neboli zlatka = 60 krejcarů)
- 4 až 5 krejcarů = libra hovězího
- 48 krejcarů = střevíce
- 7 zlatek = kráva
- 8 zlatek 30 krejcarů = sud piva
Ceny jsou z 1. poloviny 18. století.
Kolik si tehdy vydělali?
- tesař mistr 9 1/2 krejcaru týdně
- tovaryš 7 krejcarů týdně
Kati ale díky znalostem těla uměli i léčit – prodávali masti, rovnali zlomeniny, pověrčivým lidem pak kusy oběšencova provazu a podobně.
Jejich řemeslo sice zřejmě mělo zlaté dno, ale zato pořádně hluboké dno.
Doplněno: Vejpis z práva, zmíněný v drabble - zápis, který "vyvinil" kata ze smrti při popravě nebo tortuře. Za případnou smrt obviněného nesla odpovědnost městská rada, která torturu nebo popravu nařídila. Přesto bylo povinností každého dobrého kata, aby oběť zbytečně netrpěla a na popraviště šla smířena se svým osudem.
Zdroj: Co ještě nevíte o životě našich předků, Stanislava Jarolímková, Naučná stezka Šibečniční a popravčí vrch v Křenovicích
Navazuje na Realita: bezmoc a Zdravotnictví: zneužití.
Zina se dnes vdávala. Za Karla. Přítele.
Slyšel jsem včera mámu, jak říká: „Nevím, co si o tom myslet. Jsou to spíš kamarádi než milenci. Strach z estébáků by nám neměl určovat partnery pro život.“
Svatba civilní, střídmá, pro pár androšů, vyděděnců, spoluspiklenců, společenské dno.
Dva nezvané buldočí ksichty a jeden „nenápadný“ fotograf. Mravní dno.
Zakoktávající se, jako stěna bílý rudoch ověřil, že pár zná svůj zdravotní stav, a popřál dvojici „hodně společné výkonnosti v naší socialistické vlasti“. Slovní dno.
Přesto úsměvy, květiny, přání.
Na největším dně někdo jiný. Já, zamilovaný chlapec.
Deníkový záznam M. B. z 15. 9. 1978
Střípek z mého načatého příběhu, který jsem během roku skládala z drabblátek na blogu. Snad nikoho nepohorším.
Mlčíme. Pro jednou je mi dobře.
„Víš,“ začíná pomalu, „nikdy jsem ti vlastně pořádně nepoděkoval.“
A jé.
„Tehdy, když jsi mě tak najednou oslovila, jsem byl úplně v koncích.“
Já vím.
„Nevím, proč jsi to udělala,“ zase ten jeho zmatený, podezřívavý pohled, „ale zachránila jsi mi život.“
„Vždyť to nic nebylo,“ nechci se o tom bavit.
„Vytáhla jsi mě z ulice a říkáš, že to nic nebylo?!“ nelíbí se mu, jak reaguji na jeho vyznání. Vyznání? Obrátila jsem se. Byl příliš blízko.
Hitler mě políbil a já se nebránila. A i když bylo všechno úplně špatně, všechno bylo úplně správně.
Prosím za shovívavost, takové scény obvykle nepíšu.
