DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Neúspěšný prodej menhirků Obelixovi na náladě zjevně nepřidává a Asterix přemýšlí, jak ho povzbudit.
„Dneska už nic neprodáme. Co zajít na korbel piva, Obelixi?“
Tomu se rozsvítí očka a za pár minut parkují vozík za hospodou. Hned za dveřmi je vítá hostinský.
„Jen račte, pánové. Co to bude? Máme kuřecí stehýnka nebo kančí guláš.“
„Výborně. Tři porce od každého, nebo radši čtyři,“ opravuje se Asterix při pohledu na slintajícího kamaráda.
„Ovšem. Tady zatím pivíčko na chuť a doporučuji první pivo najednou až do dna!“
„Pročpak to?“
„Dlouholeté zkušenosti, pánové. Jen na dně prvního piva můžete ocenit jeho vytříbenou hořkou chuť!“

Jarda nastartuje, Věra si připne pás, šťastná, že se na nic neptal, když ho vytáhla od oběda a poprosila, aby ji odvezl.
V hlavě jí zní Natáliin hlas: "Jakmile bude Franta volný, utíkej, zbytek je práce pro čaroděje, ty mysli na miminko. Jeď na Stražiště, u studánky zahrabej obrovo srdce, zasypej ho jehličím, co vítr přivál, hraničku zapal. Až dohoří, i s popelem ho vhoď do vody, ať dopadne na dno. Prázdnota uzavře kruh, tu chvíli poznáš.
Doma přilož srdce na Karlovo, a pak ho vrať k černým kamenům. Doufej."
Jiskra naděje ve tmě strachu.
Jarda jede jako o život.

Fráze „na dně“ se používá ve více významech. Můžete se na dně ocitnout doslova – například na dně moře, což může být příjemné, pokud se věnujete potápění, a vzrušující, pokud se věnujete zkoumání hlubinných živočichů.
Pokud se však na dně ocitnete se závažím na nohou, znamená to, že jste „na dně“ ve smyslu, že vám chybí perspektiva, naděje a, velmi akutně, také žábry.
„Na dně“ se pochopitelně můžete cítit i na souši, stejně jako sourozenci Baudelairovi, když zaslechli nepříjemně známé cvakání stepovacích bot a neméně nepříjemně známé odkašlání Carmelity Spatsové, která se s vervou nadechla k další ze svých pěveckých etud.

Tělo jí bolelo a svaly se klepaly. Ale vyhrála. Vyhrála Výzvu, porazila všechny mladé lovce a válečníky. Aloy, Vyhnanec. Rozhodčí jí zvedala paži na znamení vítězství. Než stačila cokoliv říct, zabil ji šíp. Pak všechny zasypal ostrý déšť. Mládí klanu Nora umíralo. Aloy měla štěstí a schovala se za sloupem. Pak je konečně viděla. Útočníky, jejichž vůdce na ně mířil ohnivými střelami ze smrtonosné zbraně. Jeden z banditů ji chytil za krk a vytáhl do vzduchu. Než stihl stisknout, probodl ho Rostův šíp.
„Žij, Aloy.“ Políbil ji na čelo a shodil dolů ze skály.
Poslední, co slyšela, byl ohlušující výbuch.

Děla duněla, štěkaly výstřely.
Karel běžel vpřed, srdce sešněrované hrůzou.
Těsně vedle něj se zhroutil Gustav Pýcha, kamarád z reálky.
Zastavil, aby mu pomohl.
Rána.
Nebe potemnělo.
Později mu řeknou, že bouchl granát.
On sám si uvědomoval pouze to, že leží na břiše, tvář napůl v hlíně, na něm kdosi či cosi, spíš kdosi - to, co mu stékalo za krk, byla asi krev. Nemohl se hnout, nemohl křičet, bojoval o dech a cítil tupou prázdnotu, snad předzvěst vlastní smrti.
Jak dlouho to trvalo, nevěděl.
O vědomí jej připravila až ostrá bolest v lýtku.
Jako kdyby do něj někdo vrazil nůž…

Byla strašně slabá. Nepřekvapilo ji to, ale tentokrát to bylo horší než v minulosti. Už čtyřikrát si sáhla na dno svých tělesných sil, ale teď poprvé cítila, že ji opouští i ty duševní. Nechvěla se únavou, ale předsmrtnou agónií.
Když požádala sestru o vodu, okamžitě jí vyhověla. Nikdo jí nebránil. Bez myšlenek, polykajíc strach, pokřtila sama své dítě, protože doktoři nevylučovali… Nechtěla to ani formulovat. Snažila se myslet na všechny, kteří se za ně modlí a doufají, ale nešlo to. Byla sama. Když pak její dcera svůj zápas vyhrála, poprvé pocítila strašlivou tíhu své hrůzy, kterou valila jako Sisyfos kámen.

Sovátko kroužilo nad zchátralým stavením a dávalo si pozor, aby se drželo nad pachovým oblakem.
„Tohle je opravdu smutné,“ ozval se Myšák, sedící na jeho zádech.
„Je,“ přisvědčilo Sovátko. „Taková Ježibaba se třeba držela dlouho, ale když pak z nudy začala experimentovat s perníkem...,“ mávlo křídlem ke zhroucené postavě.
I ostatní obyvatelé jevili známky postupného rozpadu. Vlk okousával vlastní ocas, vyhublý Otesánek závistivě přihlížel, Santers sklesle hleděl do hlavně své pušky a Voldemort se Sauronem si navzájem předčítali Rychlé šípy.
„Někdo to tu přece má na starost…“
Ze Stanice se vypotácel pracovník, mávaje prázdnou lahví.
„Na dně!“ zaúpěl. „Už zase!“

Dívka s dlouhým hnědým copem, oblečena v maskáčových kalhotách a kožešinové bundě, proběhla ledovou jeskyní. Zastavila se na můstku nad jezerem. Na dně se ukrýval tunel vedoucí do ztraceného města.
Nadechla se a skočila. Obklopil ji smrtící chlad. Plavala níž, ale síly jí rychle ubývaly. Vzala si medipack, potom druhý... Z posledních sil doplavala k malé ponorce a vylezla z vody.
Šaty jí okamžitě vyschly a tělo se rozehřálo. Měla ještě deset medipacků a byla na půlcestě, to bude dobré...
Jistě, na dno se dostala v pořádku. Jenže pak uviděla, že tunel je ještě pořádně dlouhý...
Medipacky nakonec stačily.
Stěží.

Léta páně třináctistého třicátého sedmého vrátil se do měst Pražských král Jan. Vítalo ho obyvatelstvo v čele s duchovními a velmoži neradostně. Báli se, že opět bude vynucovati si prostředků, aby je odvezl z království a v cizině je promarnil.
"Nepřijel letos dříve?" zašeptal jeden z velmožů.
"Je to tak, vznešený pane. Říká se, že král potáhne na Poláka," odpověděl mu vedle stojící dvořan.
"Bude to návrat obtížný, obtížnější než v rocích uplynulých..." vzdechl pan purkrabí.
I plánoval král tažení na Krakov.
"Vaše Veličenstvo, pokladnice je prázdná. Přepadení Branibor stálo nás poslední peníze."
Jan neváhal: "Do zástavy dáme hrad Zvíkov."

Stanice mladých biologů byla vzhůru nohama. Máša a Nataša se v bazénu snažily zklidnit delfíny, Arkaša cpal do akvária obzvlášť inteligentní chaluhu, Alenka si ošetřovala kousance od chobotnice a Džavad přes videofon řešil ztracenou ponorku. Uprostřed toho všeho seděl Paška Geraskin a byl uražený, že mu to dávají za vinu.
“Bylo tam přece napsáno Poklad naleznete v městě na dně. Jak sem měl tušit, že to není Atlantida?"
"Protože sis to nedočetl do konce," řekla Alenka a ukázala na fotku z vykopávek.
“...v městě na Dněpru," přečetl Paška a zamračil se.
"No dobrá. Ta mapa Kyjeva mi asi mohla napovědět..."