DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Pozdě Gillinghama varovala. Příliš dlouho dusil. Nádoba vzdoru přetekla. Vratké zbytky disciplíny se hroutily v bouřlivém tichu. Klesaly ke dnu. Vzpurné mlčení ji přinutilo vstát. Překonat bolest. Navzdory Foleyho protestům vystoupala na palubu. Do srdce chaosu.
Pomalu kráčela k zádi. Bez kabátu. Pravačku na pásce. Zběsilost vytvořila špalír. Ukazováky salutovaly.
„Co se tady děje?!“
V hlase mrazivý klid. V očích ohně pekelné.
„Lodník Dobbs odmítl splnit rozkaz, madam.“
Ticho se prohloubilo.
„Do želez!“
V očích námořníka se mihl děs.
„A teď všichni po své práci. Tohle není divadlo!“
Netroufli si odporovat.
„Pane Gillinghame! Vy půjdete do své kajuty. Do odvolání."

"Děkuji za návštěvu. Zaslechl jsem o vás a toužil vás poznat osobně," ozval se hlas mužský hlas vedle Jindřicha.
Kdyby vrbová dívka nezalapala po dechu, asi by se Jindřich neotočil. Muž, který proti němu stál vypadal jako kopie sochy ve vitríně.
Možná dřív, před všemi těmi blesky, topením se, temnotou a ztrátou přítele, by byl překvapený. Ale teď ne. Fyzickými silami byl na dně a jel už jen na setrvačník.
"Doufám, že to není jediná vaše návštěva. Rád bych si vyslechl všechny vaše úchvatné příběhy," dodal muž, stiskl Jindřichovi ruku a zmizel.
Zůstal po něm jen klíč v Jindřichově dlani.

Severus Snape se lítostivě zahledí na prázdnou láhev. „Obávám se, že jsme definitivně na dně, kolego.“
Hagrid se pokusí vyždímat poslední kapičku. Neúspěšně. Pak se zamyslí. „Víte, kolego, co mi dycky řikal můj táta? Dyž se někdy v životě voctneš na samym dně, pěkně si to tam prohlídni a vošahej, aby sis na to zvyk a srovnal se s tim. To tě uklidní a pak máš šanci najít ňákou cestu ven. Dobrý je, že vodtaď vedou šecky cesty enom nahoru.“ Popadne flašku a zamává s ní vysoko ve vzduchu. „Hospodo! Nebyla by tam eště jedna? Todle je moooc dobrý pití!“

Po sestupu ze skalnatého vrchu, kde si dopřál pár hodin nostalgie pod žhavými slunečními paprsky, Tarkin kličkoval vysokou travou ke svému speederu. Jen proto, že o nich věděl, dokázal se svým starým pastem vyhnout. Některé z nich musel prastrýc Jova opravit, protože se konstrukce z větví a drnů propadly do jam pod nimi, ale byly zamaskovány téměř k nepoznání.
Byl nervózní, že se Berch Teller ještě neobjevil, ale odolal nutkání začít se po něm rozhlížet. Co když se spletl? Zradil ho instinkt?
Ozvalo se zapraskání větví následované výkřikem. Lidské tělo dopadlo na dno jedné z jam. Tak přece, usmál se.

Justiční omyl řekne se, ale popraven nechtěl to nechat být.
Křivopřísežnictví přišlo od přátel, prý příliš nepřizpůsobivý.
„Na jásání jsi kašlal,“ přiznal domovní důvěrník, „kdybychom nenahlásili, sami podezřelí. Město to mělo odložit!“
Budova radnice pevně zakořeněna, jak pštros starostu někde v hlubokém podzemí.
„Já nic, já pošťák!“
Adresátem soudce, hrášek pod matracemi paragrafů, když nezalehne princezna, nehrbolatí.
„Toť litera.“
A kdo ji naškrábal?, kutal dál, dobere se dna?
„Lid si to přál!“ vlaje třtina, ač v podsvětí nefouká.
A kde jsou kořeny tvé, můj lide?
„Jdeš špatným směrem,“ volá za ním dolů sousední rakvář, „ve středu země tě to spálí!“

Tváří v tvář autodestrukci, fejs tu fejs fakjů pochopil, že může jen pomáhat: bez podmínek, bez nároků, beze snah cokoli zlepšit nebo vrátit; bez naděje, bez víry, s láskou, jednosměrnou a fackovanou. Zvedal z chladných podlah, svlékal a pral zneuctěné oblečení, dýchal štiplavý pach moči a umýval bezvládné, propíchané tělo, kdeže loňské study jsou!, ach, jehly a údy!, splácel dluhy a řešil přestupky, tahal na terapie, bit, škrábán, na tvářích sliny, v uších nadávky. Lhala mu ráno, v poledne, večer, až se na nic neptal, aby neuváděl v pokušení.
Nebylo kam se hanbou propadat, neboť na dně studny i studu.

Páni, to ale byla úmorná cesta! Nad mořem to házelo, pak byla bouřka, a ta dálka, to už pro mě není. Už mám svůj věk, nejraději bych se někde usadil, ale když ono to nejde, takový vnitřní hlásek najednou poručí a našinec zase chtěj nechtěj vyrazí na cestu.
Ono v těch dálavách se ledacos zajímavého vidí, ale je toho čím dál tím míň, nebo možná už jenom všechno znám.
Ne, tyhle cesty už pro mě nejsou, na stará křídla bych už chtěl někde natrvalo zahnízdit.
Třeba tady.
Jak se jmenuje to, na čem to sedím?
Tady to píšou.
Dno Pytle.

Elias je zkušený houbař. Má svoje spolehlivá místa, dokonale zná prostředí a ví, co dělat, pokud se změní počasí.
Dnešní sběr začíná jako obvykle. Kamarádi ho odvážejí na místo, Elias si bere košík, a ladným skokem mizí v mořských hlubinách. Stačí malá chvilka a je ve čtyřiceti metrech, až u dna.
Úrody je tu vrchovatě, jedna houba, druhá... Náhle spatří lidskou postavu. Vyděsí se. Chce se po přeludu ohnat, nahmatá něco studeného, zpanikaří a zatahá za záchranné lano.
Když ho kamarádi vytáhnou, smějí se mu, že blouznil. Jeden z nich si ale v jeho košíku všimne kusu ruky. Bronzové ruky.

Kordula čeká. Číhá. Ani se nepohne, splývá s tmavým kmenem buku. Stříbřitý srp výhružně zrcadlí měsíc na nebi.
Děti se krčí v těsném klubku. Třesou se strachy i vlhce pronikajícím chladem. Přesezené nohy brní, zraněné chodidlo bolí. Únavou se klíží oči, avšak na odpočinek ani pomyšlení, v žaludku kručí, ale sevřené hrdlo nepropustí ani drobeček ze zbytku rozlámaného chleba. Vteřiny se vlečou jak dlouhé minuty, minuty se zdají hodinami. Do úsvitu nekonečně daleko – a co bude pak?
Radka si otírá nos. Jirka šeptem lamentuje, proč nezůstal doma. Byl to Bořkův nápad!
Bořek se zoufale rozhlíží po jiskřičce naděje. Nikde nic.

„Signifikantní,“ hlásí Linkva.
„Nerozumím,“ umí se ptát Apolo.
„Příznačné,“ hlesne hlína, „ve studně na dně vždy já!“
„Jen se nelituj, mami,“ rád zaměňuje rodiče Sikar, „vždyť tě čtou!“
„A kdyby opravdu,“ zná Davida Thea, „psal bys žalmy!“
„Myslel jsem si,“ brání své chcípáctví Filcin, „že komentáře se pohybují v kladných číslech: od nuly výš! Zapomněl jsem na záporné hodnoty!“
„Nerozumím,“ umí se přiznat Apolo.
„Mate tě,“ rád poučuje mladšího Sikar, „tatínek nesnáší kritiku!“
„Uááá,“ přeruší je Viktorka.
„Kdo zase mučí moji holčičku?“ vyskočí otec.
„Klid,“ usazuje jej Taura, „napomenula jsem dceru, ať nehází jídlo na zem. To se jí dotklo!“