DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

"...říká se, že na dně sklenky najdeš pravdu. Jenže to není vůbec pravda. Na dně sklenky najdeš akorát prázdný sklo! A pak musíš vyzkoušet další sklínku, jenže tam je taky vždycky prázdný sklo. Jak dlouho to má člověk zkoušet, aby uspěl? By mě zajímalo, co tam našel ten, co tuhle blbost vymyslel. Nebo kolik toho vypil. Nebo z jaký skleničky to chlastal. Třeba ty středověký poháry jsou fakt obrovský. Nebo řecký amfory. Ale ty zas nejsou skleněný. Může bejt hliněná sklenička? A co třeba ti, co pijou rovnou ze sudů, nebo..."
"Kamile, chlastáš už dva dni v kuse. Jdi domů!"

Nikdy o tom nemluvil. Většinu věcí si musíme jen domýšlet.
Nezatkli ho při zátahu na štěpánovskou odbojovou skupinu, ale dřív a jinde - nejspíš po maturitě na gymnáziu, možná se třemi spolužáky.
Odvezli je do Brna. Dvě slova, která budila hrůzu: Kounicovy koleje.
Pod okny cely bylo popraviště. Příchozí, většinou brněnští Němci, kterým nebylo líto tří marek za vstupenku, jásali a povzbuzovali popravčí četu.
Každý den končil salvami.
Každý výslech končil hrozbou, že na něj také dojde.
Na dně duše přesto poblikával plamínek naděje - víra, že jeho sen se splní a on pojede do Ameriky. Pozorovat Slunce největšími dalekohledy na světě.

"Nikdy nesmíte doplout až na dno, nebo se nevrátíte!" varovala malou Neptunku a Poseidónku maminka.
Ale rybky neposlechly. Odpoledne, když slunce do oceánu hřálo nejtepleji, se ponořily do hloubek. Nejdřív se ochladilo, potom se voda začala proměňovat v temnotu.
Rybičky se přesto nevzdávaly, měly pro prut uděláno.
"Vidím tam světýlko!" probublala Poseidónka.
Barevný ráj; kolotoče s rejnoky; koníčci houpali rybičky na zádech.
"Proč nás sem nechtěla pustit?" podivila se Neptunka a zastavila se. Poseidónka pokračovala. Jakmile se dotkla atrakce, všechno zhaslo.
Obří paryba jenom zavřela tlamu a odplula hlouběji.
Neptunka se vrátila za maminkou a každý večer se trochu třásla.

Dojídám chleba nad rozečtenou knížkou. Ještě bych si něco dala. Jo, ségra mi tam nechala domácího pribináčka, říkala, že moc dlouho nevydrží.
Mňam, ten je dobrej, co tam asi dala? Tvaroh, smetanu, vanilkovej puding? To by tak mohlo bejt.
Začítám se znovu do detektivky.
Mňam. Ještě bych si do toho mohla přidat lžičku ostružinový marmelády, to by mohlo bejt taky dobrý.
Je to nějaký napínavý. Tak byl to zahradník, nebo nebyl?
Lžička se pohybuje sem a tam. Najednou zvoní o dno sklenice.
To už to mám snědený? Tak to tam marmeládu nepřidám. No, ségra říkala, že mi moc dlouho nevydrží.

„Tohle je náš konec!“
„Kam jsi nás to dovedl?“
„Vojsko už se blíží.“
„Zemřeme tady a nikdo nás ani nepohřbí.“
Zvuk kopyt koní duní plání, neodvratně a bez slitování, stejně jako vojáci vpadnou mezi naše stany a pobijí nás. Už brzy, už jenom chvíli. V zádech máme moře, není úniku.
„Vemte své věci a rychle za mnou!“ volá náš vůdce.
„Prchat?!“
„Proč?“
„Stejně neuniknem!“
Mnozí pochybují, ale balíme všichni.
Utíkáme na samotný břeh, vlny olizují opánky nejrychlejších z nás.
Smrt před námi, za námi i v očích.
Mojžíš pozvedá hůl.
Kráčíme po dně mořském, v srdcích opět naději a víru.

"Začalo to tak. Šel jsem z práce, když jsem se náhle dozvěděl, že moji ženu srazilo auto. Běžel jsem tedy na místo činu, kde mě málem zajelo BMW, těsně před autem mě ale vytáhl policista a hrozně mi vynadal. Pak jsem v mém domě uklouzl na schodech.
Omdlel jsem. Nějaký idiot si myslel, že jsem mrtvý a tak mě chtěl pohřbít. Naštěstí jsem se probudil při spouštění do hrobu.
Poté jsem přepadl přes balkon a spadl do koše na odpadky a ještě k tomu mi ochránci přírody vynadali, že prý znečišťuji přírodu.
To byl den," povzdechl si, "jsem na dně."

Myslím, že jsou situace, které si člověk ani při nejlepší vůli nedokáže představit, dokud je neprožije. Vyzkoušeno na přísloví sytý hladovému nevěří. Opravdu, když jsem byla najedená, bylo pro mě mnohem těžší pochopit, že můj muž ještě neobědval a proto spěchá s jídlem, zatímco já měla času dost.
Když jsem zjistila, že Leona znovu potratila, bylo mi ji lidsky líto. Ale jak hluboký byl její žal ze ztráty dítěte, to jsem nedokázala chápat. Navíc už to bylo asi sedmé těhotenství a neměla žádné živé dítě. Byla na dně. Ani tentokrát to nevyšlo, aby porodila živé a zdravé dítě. Bolelo to.

Pod topolem u rybníka sedlák pytlačí. Kradmo se ohlíží, když vtom cink, černý panáček vedle něj stojí. Úpis v ruce, ze sedláka duši láká. Sliby hýří, zlato, drahokamy slibuje.
Lakomý sedlák zpozorní: „Hrnec plný zlata, říkáš?“
Lup.
„Zlaťáčky, žluťáčky,“ přehrabuje je sedlák. Zarazí se: „Má dno! Doberu zlaťáky a co pak?“
„Holenku, jedna duše, jeden hrnec.“
„Chci bezedný! “
„Bezedný?“
„Bezedný!“
„Víš, co si přeješ?“
„Bezedný!“
Lup.
Dno hrnce zmizí, zlaťáky se sypou do vody. Sedlák, hrabivec, šup za nimi. Už je ze dna loví, když vtom:
hrneček,
dušička,
poklička.
Klap.
Vodník se směje, čert zuří.
Kdo chce moc, nemá nic.

Seznamka, čas hesel, uvěřila jsem. Napsal, že má pro mě nabídku, která se nedá odmítnout, mám zaujmout poslední bílé místo na mapě jeho srdce. Prý upřednostňuje osobní setkání. Vydal se na královnu cest, za mnou, svou láskou. Kdybych tušila, jaký pekelný zákazník si hodlá koupit mé srdce, rozhodně bych nezůstala němým svědkem. Kyselé vítězství citu a sladká prohra rozumu. Tma tmoucí a pak…tři čárky, tři krát tři měsíce a buben! Tvářil se jako poslední hrdina, první třída mezi muži, tvrdil, že už není dítě a já chtěla všechno, nebo nic. Probuď se, holka naivní! Byla jsem na dně. Co dál?

Hraničním územím šli až nějak moc dlouho. Mělo by to být pár hodin. Teď už byli na cestě skoro dva dny. Liška byla unavená a moc jí to nemyslelo.
Zóna tu očividně měla vypouklou hranici. Pravděpodobně povede úbočím hor.
Měla by se zmapovat.
Což znamená, že by ji měli zmapovat oni.
„Jdu vnitřkem!“ hlásil okamžitě Vran.
Liška si povzdechla. To znamená, že ona půjde v „bezpečném“ pásmu. Bažiny, potoky, hmyz. Večer bude zničená už úplně.
Vytáhla detektor a nechala se vést jeho cinkáním.
Vran se ušklíbl a zamířil do vnitřní oblasti.
Na tu detektor nepotřeboval.
Byla tam, kde vychcípaly muchničky.