DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

"Co bych chodil do Ninive? Stejně to dopadne jako vždycky: budu se snažit, namáhat, pobíhat jak blázen, křičet do ochraptění, ale Ty jim zatvrdíš srdce, zalepíš uši a nikdo mne neposlechne. Tůdle."
...
"Co mne budíte? Stejně se ta kocábka potopí."
...
"Tak co okouníte, hoďte mne tam!"
...
"Ahoj rybo."
...
"Hele, tak jo, já tam teda půjdu."
...
"Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno !!!" (splněno, padla, padám odsud)
...
"Hele křoví, stín. Ideální. Tady budu mít na tu zkázu dobrý výhled. Počkat, ještě popcorn ..."
...
"Blbej červ. To je vedro ... Cože! ono se to ruší?"
JONÁŠI !
"Dobře, vyhrál jsi. Tak odteď jsem už optimista."

"Další!" doznívá k mým uším.
Posouvám se ve frontě lidí, která je nekonečně dlouhá. Prý odteď budu optimistou! Nedostatkové zboží! To mi připomíná jednu informaci z dávné minulosti, na kterou jsem natrefil v naší univerzitní knihovně. Moment...Jakže se tomu tenkrát říkalo? Á, už vím! Za totalitního režimu v Československé ...něco... republice se také čekávalo na nedostatkové zboží. Potom, že se historie neopakuje! Tenkrát to byly pomeranče! To já vymáčknu z tuby zelenou pastu o velikosti nehtu malíčku, která v mžiku vyroste a dozraje.
Píchnutí... Cítím se lehčeji, jinak. Něco tunového v mém těle se rozpustilo v nicotu. Vznáším se?

Patrik se, maje dosud vytřeštěné oči překvapením, nějakou dobu
sbíral ze země.
Sledoval, jak se na lesní pěšině nad ním schyluje k regulérní rvačce.
Marek se snažil prodrat skrz chumel kluků, vida jeho bídnou situaci,
a do toho se o něj přetahovaly dvojice Modrých i Červených.
Pomalu nevěděl, kde mu hlava stojí. Nebo i něco jiného?
Nakonec se rvačka jakoby proměnila v jednu velkou kouli ruk, noh, hlav a prachu, která se s rachotem odkutálela pryč.
Jen Patrik zůstal ponechán lesu napospas.
,,Však není všem dnům konec. Odteď musím být optimista!
Ještě si počkáme, kdo z této bitvy odejde vítězně!"

To, že Conan, pro účely utajení oslovovaný Amra, s příchodem těch nových nabyl poněkud klidnějšího vzezření a občas mu bylo na tváři viděno něco, co se dalo označit jako úsměv, neznamenalo, že stejně smýšleli i členové jeho suity. Například Kemal. V nových členech viděl jen další problémy. A se stoupající náročností překážek kladených zlým černokněžníkem očekával pokaždé, že zklamou nebo že se aspoň ona úplně sesype. Pak se octli v lese iluzí, které se pro některé ukázaly smrtelné. Ti noví v dokonalé souhře obklopili ty dva, co občas čarovali a ti začarovali tak, že Kemal poprvé v životě pocítil naději.

"Všiml sis," prohodil Severin po několika dnech zamyšleného mlčení, "že většina bojovných písní, takových, které si broukáš na posilněnou, když ti něco nejde, začíná kvartou? Nejčastěji skokem z dominanty na tóniku?"
Ayre se zarazil s chlebem na půl cesty k ústům. "Ne. Vážně?"
Ale ani nečekal na odpověď a začal si tiše pobrukovat. Severin přikyvoval a doplňoval další skladby, u kterých si kvartového začátku všiml.
"Máš pravdu," souhlasil nakonec Ayre. A konečně donesl do úst chleba, kterým si celou dobu taktoval.
"Slož pro mě jednu takovou," požádal Severin. "A zazpívej mi ji, až vylezu z té pasti na Thornvalda živý."

Modrou cestovní tašku, napůl vybalenou, zastrčila pod stůl. Čekala na ni čerstvě povlečená postel v jejím starém pokoji. Rodiče ji přinutili k tomu, aby se nastěhovala zpátky a ona neměla sílu odmítnout.
První tričko neuspělo, mělo příliš krátké rukávy. To druhé už bylo lepší. Mohla tak schovat své jizvy.
Dostala druhou šanci na život. Na život, který nechtěla.
Podívala se naposledy do zrcadla a ze široka se usmála. Čeká ji další dávka léků a konverzace o ničem u rodinné večeře. Doktorka jí řekla, že se to spraví. Že radost zase přijde. Nevěřila jí. Ale prozatím, se to rozhodla alespoň předstírat.

Mark Watney si nebyl jistý, jestli se mu chce na další vesmírnou výpravu, ale nakonec na tu nabídku kývnul. Mars je výrazně blíž a tohle nevypadalo na sebevražednou misi. Rutinní výzkumný let, Země zatím drží, děkujeme za optání.
Když zůstal opět sám na neobyvatelné planetě, byl, pravda, trochu překvapen, ale beznaděj setřásl rychle. Už od roku 1998 věděl, jak rádi ho Američané zachraňují, umírají kvůli němu a tak dále. Loni to sice trochu vybouchlo, ale letos se rozhodl důvěřovat osudu, svým bližním na zemi i sám sobě a prostě přežít. A pustí si k tomu disco! Mark Watney prostě přežije!

Mimochodem, jsem mrtvý. Skvělá zpráva je, že Palpatin taky. Zatímco pohřební hranice dohořívá a kapradinové pivo teče proudem, na orbitě dohasíná ještě jeden ohňostroj. Působivě velký. Trosky naší stanice. Čtyři roky práce, investic a řevu na podřízené.
Chápete to? Puff. Ve vteřině.
Jak velký idiot (nebo optimista) si po tom všem usmyslí postavit TŘETÍ zatracenou Death Star? Vidět nás tu teď Tarkin, stříkne si smíchy. Vždycky měl slabost pro dobré konce. Já taky.
Můj syn nemá ani škrábnutí. Moje dcera se opíjí s vesmírným pašerákem. A já tu zkouším být optimista. Kupodivu to není těžké. Protože - hádejte co? - jsem mrtvý.

Koza sletěla z útesu, jenže upíři jenom zasyčeli a vyrazili do útoku.
Dlouhý John proti nim vystřelil, ale pak následoval Piráta Kapitána a Dceru Piráta Kapitána v taktickém útěku do lesa. Šavle byly taseny, leč chtělo to plán.
„Schováme se za stromy,“ navrhoval Kapitán, „počkáme, až poběží kolem, a přepadneme je ze zálohy!“
„Nebo se vrátíme, začínám to vidět docela optimisticky,“ překvapil ho jednonohý kuchař, jenž se v běhu stihl ohlédnout přes rameno.
„Co tak náhle?“
„Očividně s sebou máme profíka,“ pravil Silver, definitivně zastavil a ukázal na Edvina, který právě dokončoval přeměnu šestého ze sedmi násosků na hromadu popela.

Ondatra s knihou O neužitečnosti světa strávila téměř celý život. Uměla ji nazpaměť, přesto v ní denně listovala. Svět je neužitečný, živí tvorové zbyteční, jen máloco dává smysl. Kniha ji utvrzovala v tom, co odjakživa prožívala. Uklidňovala ji. A pak čaroděj knihu omylem odeslal se stolem plným lahůdek za Šňupálkem.
Zbrusu nová kniha O užitečnosti světa, kterou jí místo toho věnoval, ji iritovala svou novostí a barevnou obálkou. Otevřela ji až třetí den, kdy už si prostě něco přečíst potřebovala. První stránku četla dvakrát, než pochopila, co se jí snaží říct. Pak knihu zaklapla. Příliš to bolelo.
Snad… snad zítra.