DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

Kdesi ve městě povolí starodávné ochrany. Magické nitky spletené do nejjemnější sítě, kterou nikdo nedokáže odhalit ani přetrhnout, se mírně zachvějí. Vlákénka magie zvoní jako zvoneček, vibrují energií, posílají zprávu. A ve středu sítě, jako pavouk, čeká muž.
Konečně. Právě teď se situace mění. Hledají ho. Už nejsou jako jezevci zalezlí v noře. Vystrčili hlavy a Veroniku vzali s sebou.
Teď už stačí, jen aby se nechal najít. Jak sladké to bude, až ho konečně najdou. Ve své nadutosti udělali osudovou chybu. Již brzy se setkají. Jsou tři, ale na konci bude žít jen jeden. Veronika. Přivedou mu ji. Hlupáci.

Vagón se trhavě rozjede a tebe překvapí, že právě tímhle směrem, i když nikdy nejezdil jiným. A napadne tě, že je možná pozdě, žes uviděl život stát na semaforu sto metrů před sebou a zamával jsi mu, než odjel.
Stále se však modlíš, protože třeba je pro tebe ještě naděje.
Stále se díváš, protože třeba je co vidět.
Stále běžíš, i když to hrozně bolí, i když víš, že až se zastavíš, budeš se dusit vlastním dechem.
Dál opakuješ naučené pohyby, aby to vypadalo, alespoň zdánlivě, že žiješ, protože něco ti říká, že možná ještě žít můžeš. Je ti dvacet.