DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

Teď už snad všechno v pořádku, říkal si Prokop v den, kdy uplynulo patnáct let od promlčení loupeže. Už můžu být optimista a vrátit se.
Jenže to by nikdo nesměl zabít jeho bývalou přítelkyni.
Když se podezření z vraždy vyvrátilo, Prokop se uklidnil. Měl novou dceru, dům a tchána za zadkem.
Dostal místo v právní poradně. Žil si relativně normálně.
Alespoň dokud ho nenašli vedle oběti vraždy s ránou na hlavě a amnézií. Řešit tenhle případ mu byl čert dlužen.
Teprve, když mu vybuchl dům a málem umřel, uvědomil si, že nic moc horšího se nestane.
Budoucnost konečně viděl růžově.

"Něco ti řeknu, já jsem odteď optimista, Harry. Víš, jak většinou plaším? Už nebudu. V jednom mamčině časopise psali, že je to o přístupu. Myslíš negativně, dějou se ti negativní věci. Chápeš, když si budu myslet, že nás chytne Snape, tím spíš se to stane, " rozkládal polohlasem rozjařeně Ron.
Harry se nemohl zbavit pocitu, že na Rona bylo možná toho máslového ležáku trochu moc.
"Pozitivní myšlení! A já myslím pozitivně!" ujistil ho Ron a poskočil si.
"Výtečně, pane Weasleyi. To bude mínus padesát bodů pro Nebelvír za noční toulání po chodbě. A dalších patnáct za nechutnou naivitu," pronesl suše Snape.

Kůň se ozval, byl nesvůj, nikdy jsem na žádném nejel, myslel jsem si.
Z koňského hřbetu je svět jiný, než když jdete po svých. Neovládáte ho lehce, ale necháváte plynutí na jiném živočišném druhu.
"Je to druhý nejlepší jezdec, hned po králi Janovi," pomyslela si Větvička, tříletá klisnička. "Ale i tak musím ukázat, že nejsem jen tak do větru," dodala si v huňaté hlavě.
Spadl jsem po cvalu, který armádní komandýr přikázal.
Nebylo to hezké pro mě, ani pro ni. Zlomila si nohu, kvůli své tvrdohlavosti.
Válku jsem díky tomu přežil. Vše zlé je pro něco dobré, uvědomil jsem si.

Všechno bolí, ale to se očividně stává, když máte na těle tolik střelných a bodných ran. Ani si nepamatuju, jak jsem ke všem přišel. Pravděpodobně, když jsem se snažil někomu sníst mozek a na to bych radši nevzpomínal.
Julie mi položí hlavu na rameno. Hřeje. Vlasy jí voní směsí mýdla a potu. Je báječné zase cítit.
Civilizace je v troskách. Nebe je šedé jako obvykle. Do půdy se stále ještě úplně nevrátil život. Ale alespoň mi srdce zase bije. Svět se dere z hrobu.
"Můžu ti dát pusu, R?"
Možná, že nakonec opravdu existuje "a žili šťastně až do smrti".

"Why are you so negative Cas? We are gonna find a way. Dean likes you, he's a just little bit too stubborn." Sam tried to reasoning with the angel.
"That really changed everything Sam, I'm becoming pure optimistic at this exact moment." Sam just sight. "Can you at least turn down the sarcastic little bit? That doesn't help us here. We just have to find a way how to make Dean confess his feelings to you."
Cas just frowned. "Good luck with that, because my death didn't help, his death didn't help, I really don't see a way here Sam."

Možná jsem byl naivní.
Mluvili jsme o tom s ostatními tolikrát, že bylo těžké čekat.
Nikdy jsem se nebál odpovědnosti.
Viděl jsem to, co ostatní přehlíželi.
Věděl jsem, že příležitosti je potřeba jít naproti a popadnout ji za pačesy.
Proč tomu ostatní nerozuměli, těžko říct.
Říkali o mně, že jsem netrpělivý. Zbrklý. Unáhlený.
Ale tím, že držíte pusu a krok změny nedosáhnete.
Oni chtěli čekat, já jednal.
Měl jsem za to, že takovou hrozbu nebude moct ignorovat, nebude před ní moct uhnout.
Nakonec mi měl být vděčný.
Vzájemně jsme se podcenili.
Jeho tvrdohlavost končí popravou.
Můj optimismus končí na stromě.

"We've arrived."
Tegan looked at the scanner. It showed a white wasteland.
"This is Heathrow airport? They sure forgot to clean the snow!"
The Doctor hung his head.
"The old girl is a bit temperamental. But we'll get you home."
"You said that before," Tegan answered, her voice raising. "Many times!"
"You're being unfair," Nissa joined in.
"Of course," Tegan shouted. "You're on his side!"
"Look," Nissa tried yet again. "We'll get there - eventually. Just try to enjoy the trip."
"Yeah, I'll be more optimistic! I hope we die before I see Heathrow in yet another time," Tegan stormed out.

Bartoloměj vždycky viděl všechno přinejlepším realisticky - Jana čekala z každé situace to nejlepší.
Ovšem to, jak špatně viděl svou pianovou nemoc, si Bartoloměj neuvědomil, když si jí všiml. Nebo když mu doktor řekl, že hlasivky nemá v nepořádku. A ani když mu oskenovali mozek. Ne, to si uvědomil, až když měl Davida po boku, nebyl na to sám a svět už byl lepší.
Knihovnou se ozval trylek a David mu podstrčil svou knihu.
Bartoloměj se začetl do pasáže. Kouzelné stromy, kouzelné dřevo, prokleté nástroje.
David si významně poklepal na čelo.
Přesně v ten okamžik Bartoloměj věděl, že se všechno vyřeší.

Mei vstoupila do kapitánova stanu. „Pane, úspěšně jsme lokalizovali předsunutý tábor nepřítele.“
„Kolik jich je?“ ptal se rozespale kapitán.
„Tak maximálně dvacet. Většina slušně ozbrojená.“ odvětila Mei.
„Jestli dojde na boj, tak to bude tuhý ... Měli bychom zmizet ...“ prohlásil kapitán zklesle.
„Možná to nebude tak zlé. Postřehla jsem ta nějakou potyčku a někoho tam shazovali ze skály. Evidentně mají problémy s morálkou. Když se dáme dohromady tak to bude vklidu. Nebo se taky třeba vyvražděj sami.“ zkusila Mei odlehčit situaci.
„Tak to je super!“ vyskočil kapitán. „To je mnohem optimističtější vyhlídka. Připravím muže a pokud neustoupí tak se prostě ubráníme!“

I když vstanu levou nohou, na pravou se postavím hned posléze.
Ujel mi autobus? Nevadí, projdu se. Aspoň udělám něco pro své zdraví.
Šéf v práci je rudý vzteky a bezdůvodně křičí po všem, co se hýbe. Můžu se tomu už jenom smát.
Pětka ze zkoušení z němčiny? Aspoň je prostor, kam se zlepšit.
Proč si lámat hlavu kvůli maličkostem?
Je to zbytečné.
Dřív pro mě byl problém vidět světlo na konci temného tunelu.
Teď už koukám na svět přes růžové brýle a je to fajn, věřte mi.
A i když mi někdy není do skoku, vždycky pak bude líp.