DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

Pochopila jsem, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Do vínku mu dal tvůrčí potenciál (Tvůrce tvoří tvůrce), svobodnou vůli (láska bez svobodné vůle není) a úkol Boha milovat.
Možnost přijmout pozvání. Nebe je blízkost Boží. Nic míň.
Daní (nezbytnou druhou stranou) je možnost zvolit si jinak. Boření, křivení místo tvoření, špatná kopie místo obrazu.
Možnost pozvání odmítnout. Peklo je Boží absence. Nic víc.
Jsme stvořeni k Božímu obrazu, obrazu Boha, který je Dobrý. Věřím, že v každém z nás dobro převáží (i kdyby jen sám Bůh byl tomu svědkem).
Žiju s nadějí (Nadějí). Nadějí, že peklo je (bude) prázdné.

„Vždyť jsem se ti omluvil,“ ohradil se Sirius a s provokativním úsměvem si nalil čaj. Plynule do hrníčku přidal kostku cukru a třikrát nápoj zamíchal od sebe a k sobě, jak velí čajová etiketa. Lžičku vyndal, aniž by se dotkl okraje. Krátce se napil a položil šálek zpět na stůl. Malíčky samozřejmě nezvedl. „Ty jsi někdy strašnej pesimista. Svět není tak strašný místo k životu, víš o tom?“
„Ty seš zas nenapravitelnej optimista, víš o tom?“ podotkl Remus s náznakem úsměvu. Do kakaa ve zbrusu novém hrníčku namočil čokoládovou sušenku. Sirius se požitkářsky napil čaje.
„Vím. Nechceš to taky zkusit?“

Neměl se špatně. Získal si docela dobré postavení, navíc pro svou horlivost v řešení toho nově vzniklého problému rychle stoupal. Vypadalo to, že má před sebou hvězdnou kariéru. Leckdo mu záviděl. Ale připadal si takový... prázdný. Cítil, jak mu něco velmi důležitého proklouzává prsty a on se pokouší chytit kouř. Býval proto zuřivý a mrzutý. Okolí ho nechápalo.
Pak přišel ten zvrat. Najednou šlo všechno rychle. Strach o život se stal jeho denním chlebem. Cestoval pouze pěšky, denně se musel skrývat a jen čekal na své zatčení. A přesto teprve od chvíle svého dočasného oslepnutí se stal Šavel pravým optimistou.

Válka na něm zanechala stopy. Zdánlivě nesmazatelné. Hluboké netělesné rány, které se hojily dlouho. Pokud vůbec.
Mnohokrát uvažoval, že kdyby ho Poldýna ve Žlutých lázních neoslovila jako první, sám by si netroufl. Byl příliš deformovaný vojenskými léty, než aby po návratu domů dokázal navázat na předchozí, relativně bezstarostný život. Přistihl se dokonce při myšlence, že vlastně už skoro nedokázal vnímat krásy kolem sebe.
Její úsměvy a prostá radost ze života jako by v něm něco lámaly, jako by sama Leopoldina dokázala svou láskou rozehřívat všechno, co v jeho nitru málem zmrzlo na kost.
S Poldýnou po boku bude život úžasný!

Přežil jsi. Napřed jednu válku, pak druhou. A neporadíš si s jedním mizerným papírem?
Ludwig Beillschmidt uznával, že moderní doba měla několik omezení. Jednou za čas musel měnit občanský průkaz, kmet s mladistvým vzhledem by byl podezřelý. Také bylo třeba větší opatrnosti. A pak tu bylo ještě to zpropadené daňové přiznání! Nikdy nemusel platit desátky. Jenže teď byl prostý občan.
„Odteď jsi optimista, nezapomeň.“
Říkal to každé ráno. Cedil to skrz zuby i ve chvíli, kdy mu policista vypisoval pokutu. Jediné, co se nezměnilo, byla chuť piva. Podepíše ten ďáblův papír a jedno si otevře. S úsměvem. Jako správný optimista.

Přál si, aby telepatie mezi dvojčaty skutečně existovala. Jako mnoho dvojčat ji předstírali velice dobře. Tropili si žertíky z rodičů, spolužáků a Molly, mátli učitele a hojně využívali možnosti prohodit si místa. Tehdy bylo všechno snadné...
Teď byli sami, každý z nich. Oddělení mřížemi, zdmi a zoufalým křikem ve vlastních hlavách. Už tolik let neviděli svou vlastní tvář.
Azkaban se otřásl výbuchem v dolních patrech. Po dlouhém tichu přišel odboj.
„Gideone!“
Jdoucí na smrt si skočili do náruče. Slzy jim proudem tekly po propadlých tvářích.
„Snad jsi neztrácel naději?“
„Ztratil, brácho... Odteď už budu jenom optimista.“
Na chvíli nebyla válka.

"Smím si přisednout?" Edward se necítil ve své kůži. Dusilo ho, jak hloupě a krutě jeho sestra jedná.
"Jistěže!" zazvonila odpověď.
"Zdá se, že tě něco trápí," poznamenala jeho milá společnice a zaklapla knihu.
"Nerad bych tě rušil..."
"V pořádku, už jen dočítám poznámky."
"Mrzí mě, co se stalo... a co se děje teď."
"To ale vůbec není tvá chyba. Stalo se, co muselo. Jsem si jistá, že i současné události povedou k dobrému. Třeba i skrz trní ke štěstí."
"Stále s vírou a úsměvem. Dokážeš mě držet nad vodou, kapitáne."
"To ta kniha," poklepala Margaret na desky. "Pozitivní filosofie."

Varhany hrají velebně stejnou píseň jako tenkrát.
Tvář Panny, ukrytá v proudu světla jako v mlhavé loktušce, vypadá jako tvář jeho Marie.
Očima jeho Marie sleduje světice posvátný slib, který skládá do dlaní jiné.
Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých.
Slib daný Marii splnil.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život.
Nebo snad porušuje svým slibem slib již jednou daný?
Dokud nás smrt nerozdělí.
Upřený pohled světice zdá se hovořit beze slov.
Třesoucími se prsty navlékne Anně prstýnek.
Ten prsten patřil Marii, jenomže jiný Jakub nemá.
Marie se něžně usměje a žehnající dlaň se nepostřehnutelně pohne.

V páteční kavárně to divoce bzučelo.
„...řikám, že Trump je úplnej magor a klidně rozpoutá třetí světovou válku!“
„No snad... takovej magor zase neni, protože...“
„...já jsem mu ale řekla, že takhle tam s ním nepojedu, chápeš, on si přijde ve čtyři ráno nalitej a v sedm nás má vézt k babičce, úplnej magor...“
„...a jestli se s tou vodou něco neudělá, tak může být do tří let kolaps, Cílek psal...“
Je šest ráno. V hlavě duní směs kocoviny a včerejších slovních dramat. Slunce vychází jako každý den za mým oknem a ptáci mě budí zpěvem.
Konec světa zase nepřišel.

Zasedáme k počítačům, žena úpí po tématu, mně zbývá napsat optimistu. Manželka vytahuje z likérníku ajer koňak. Ouha, je to pevná fáze.
Houbeles pevná fáze, z přednášek fyzikální chemie si pamatuji, že co je tuhé, avšak nikoliv krystalické, je kapalina s extrémní viskozitou. Viskozitu tedy třeba snížit.
Šťourám v láhvi nožem, přilévám Božkov tradiční. Už jsem optimista, ztekutit to půjde. Oběma nalévám zatím jen hrudky. Chuťově to není špatné.
Pokračuji tedy v přidávání kapaliny. Na radu ženy měním Božkov za mléko, abych příliš nezvyšoval podíl alkoholu. Obsah dalších skleniček je již o poznání tekutější.
Však my ten ajer koňak znormalizujeme!