Doktor Divnoláska (originální)

"Už nemůžu!" postěžoval si Jakub. V překladu: je nesnesitelné horko na to, abych došel na místo, kde je tráva nejjemnější.
"Ponesu tě," navrhl Viktor a Jakub mu bez zaváhání vyskočil na záda. Cvalem zvládli jen pár desítek metrů, pak už Viktor spěchal Jakuba shodit do nejbližšího stínu - i nejbližšího bodláčí.
Domů se vrátili odděleně, avšak oba rozpálení sluncem a znavení z milování pod širákem. Jakub hlavu plnou bodláčí. Z vlasů mu ho vybírala Helena.
"Teda co ty jsi dělal..."
"Radši se neptej, ségra."
Nezeptala se, ale když večer našla bodlák i za límečkem Viktorovy košile, jedna otázka ji přeci napadla.

Nikdy neměl v úmyslu ublížit. Býval lékař, vázán přísahou, pomáhal a křísil.
Ale Jakub teď kvůli němu plakal - plakal, a přesto tak tiše a ohleduplně, aby ani jedno ucho v domě nezaslechlo, co mu provádí.
Chtěl se ho zmocnit, ponížit ho, udělat se, potrestat ho, a místo toho ponížil sám sebe. Vzrušený a rozdychtěný z toho, že pokořil dítě! I jemu bývalo osmnáct, stejně jako Jakub si tehdy myslel, že může cokoliv a podlehne mu kdokoliv.
A on podlehl. Málem ublížil.
S první, možná druhou slzou dostal ránu elektrickým proudem. Spálil si prsty.
Utekl.
Potřeboval Helenu. Potřeboval být zase normální.

Té noci se ho Viktor dotýkal, ale jinak, než si Jakub přál.
Snil o jeho chlapské síle, ale už ne o potupném políčku, snil o vůni jeho potu, ale už ne o odéru brandy, kterou pil s jeho otcem. Snil o jeho tíze na svém těle, ale už ne o tom, že mu Viktor zkroutí ruku pod svým břichem. Snil o pomalém vysvlékání, ale už ne o tom, že mu Viktor strhne kalhoty pod zadek, šeptaje samé strašné věci.
Konečně s mužem svých snů v jedné posteli, ale bez odvahy a vášně, kterou si vybájil.
Místo oslav vítězství se rozplakal.

"Nepřišel jsi."
U večeře nebyl nejvhodnější čas načínat diskuzi, ale Jakub pocítil palčivou potřebu konfrontovat Viktora s jeho zradou.
Matka pobíhala někde kolem. Otec dochucoval salát. Helena míchala sangriu. Nikdo nic netušil.
"Nezajímají mě tvý dětinský výstřelky."
Mělo to zabolet, ale Jakub už zosnoval odpověď. "Ó, já už nejsem dítě, Viktore."
V soukromí pod ubrusem zajel rukou Viktorovi mezi nohy a položil ji přes kalhoty na jeho penis. Nikdy si nedovolil tolik.
"Ještě chvíli mě pokoušej," ucedil Viktor, "a přísahám, že tě jednou vohnu a vymrdám tak, že budeš prosit o slitování."
Zaleskl se lasiččí úsměv, ruka vzrušením stiskla. "Slibuješ?"

V šest u kapličky, našel Viktor pokoutný vzkaz v jedné ze svých bot. Poznal Jakubovo písmo a nechtělo se mu do jámy lvové, ale musel mu to jeho nejapné flirtování zatrhnout jednou provždy.
Dovedl si ho představit, jak tam bude stát pod dohledem Panenky Marie a zralého odpoledního slunce, útlý, sladký, šťavnatý, plný mízy a lásky k rozdávání, jen ho zmáčknout a sklízet, co nabízí.
Tuhle nabídku bude těžké odmítnout.
Přesto věděl, že půjde. A když bude muset, holýma rukama zaškrtí a zahrabe to podbízivé hádě, co mu dělá pomyšlení.
Brzy z něj bude ženatý muž. Musí s tím skoncovat.

Deník 3.8.2017
Viku.
Když tě ve dne oslovím takhle, "Viku", znamená to, že se mi v noci o tobě zdálo. Přišel jsi do mého pokoje, Viku, a místo toho, abys mě políbil, jak se to ve slušných rodinách dělá, strčil jsi mi prsty do úst. A těmi prsty, které já sál a hltal, jsi mi doputoval do kalhot a já šeptal "Viku, Viku, Viku...".
Když ti jindy na nejobyčejnější věci odvětím "Nemůžeš!", naoko vzdorovitě, myslím tím, že můžeš cokoliv chceš. Že si se mnou můžeš dělat cokoliv chceš.
Jenže ty nevidíš, neslyšíš.
Mám ti sepsat slovník, natvrdlý Viku?

Dopili láhev vína a Viktor přišel s nápadem rozlévat gin.
Helena nebyla proti – Jakub byl sice její malý bratříček, ale osmnáct už oslavil. Připitý neprotestoval, když o něm vyprávěla roztomilé a trochu trapné historky.
Třikrát gin podruhé.
"...na maturáku se při tanci kymácel jako suchá větev. Nikdo to naše kopýtko tančit nenaučí.“
Třikrát gin potřetí.
„Já ano,“ holedbal se Viktor.
Jakub s rozpálenými tvářemi výzvu přijal. Prsty mu po Viktorovi chňapaly jako přísavky psího vína; držet se ho musel moc pevně, aby náhodou nezakopl.
Večer dal Heleně důležitý poznatek: tři panáky jsou hranice, po které si musí začít Jakuba hlídat.

Cítil Viktora. Poznal, když byl poblíž - zachvěl se vzduch i země. Své sestře už ke sňatku poblahopřál, ale jemu tu radost neudělá. Gratuloval by mu, kdyby prozřel - a vzal si jeho.
Objevil se mu přímo po boku. Bylo už dost dlouho po obřadu, ale pořád ještě brzy na svatební lože. Oslavovalo se.
„Děkuju,“ řekl Viktor.
„Za co?“
„Za to, že jsi nezpůsobil pohromu.“ Už to, jak se vedle něj tyčil, vysoký, úžasný a ženatý, bylo troufalé, a on měl ještě tu drzost dodat šeptem: „Byl jsi hodný kluk.“
Jakubovy tváře se dotkla ruka s čerstvě okroužkovaným prsteníkem. Laskala, chválila, týrala.

Nebyl by první ani poslední, kdo překazil nějakou svatbu.
Poznal ho v červnu. Snad jako odměnou za úspěšnou maturitu mu sestra přivedla představit svého nastávajícího. V Jakubovi to udělalo „Pssss!“, jako když zahoří sirka, a pak už si ho každou noc představoval pod peřinami, ne těmi sestřinými, ale svými.
O dva měsíce později byl svědkem toho, jak ten nejkrásnější muž na světě, ztělesnění smyslnosti a jeho snových smilstev, stojí před nevěstou, před farářem, před zrakem Boha a zrakem Jakuba, a chystá se svatbou přijít vniveč.
„...nechť promluví teď nebo mlčí navždy.“
Miláčkuprosimtěnenenenezpůsobujmitohleutrpení, bolelo ho to uvnitř.
A pak si odkašlal.