Doktor Divnoláska (originální)

Deník 3.8.2017
Viku.
Když tě ve dne oslovím takhle, "Viku", znamená to, že se mi v noci o tobě zdálo. Přišel jsi do mého pokoje, Viku, a místo toho, abys mě políbil, jak se to ve slušných rodinách dělá, strčil jsi mi prsty do úst. A těmi prsty, které já sál a hltal, jsi mi doputoval do kalhot a já šeptal "Viku, Viku, Viku...".
Když ti jindy na nejobyčejnější věci odvětím "Nemůžeš!", naoko vzdorovitě, myslím tím, že můžeš cokoliv chceš. Že si se mnou můžeš dělat cokoliv chceš.
Jenže ty nevidíš, neslyšíš.
Mám ti sepsat slovník, natvrdlý Viku?

Ty jeho ruce, Viktore, psal Jakub do dopisu. Velké, silné, tesané jako větve mohutného dubu, celé tetované obrazy, které vypadají jako nejjemnější perokresba. Věnuje se lezectví – kdybys viděl, jak umí těma rukama chytit... Zrovna včera si mě držel jako hadrovou panenku. Ó, kdybys věděl, jak mě umí píchat... Ne že bych ti chtěl upírat metály, Viku, ale vážně jsem si nepohoršil. Potetovaný frajer z magisterského studia...
Poslední tři věty zaškrtal. Pomyslel si, že bude muset začít znovu, než mu došlo, jak dětinské je nutit Viktora žárlit.
Dopis zmuchlal, vyhodil a zavolal tetovanému Alešovi, že ho chce dnes večer znovu vidět.

Na začátku podzimu začal Viktora sužovat opakující se sen. Ne ledajaký sen – Jakub, čerstvý vysokoškolák Jakub, ten, kterého teď přímo fyzicky postrádal, za ním přišel jako sukubus a proměnil ho v oživlou sochu, která vše cítí, ale nemůže se hýbat a bránit; v otroka rozkoší.
Pokaždé, když procitl, snažil se Jakuba vyhledat v jeho pokoji, horečnatý, zmatený, frustrovaný. Postel byla netknutá a studená (Jak se tohle mohlo stát? Jakubova postel nikdy nebyla studená!), jeho věci odstěhované. Na telefonáty a zprávy už týdny neodpovídal.
Vytratil se úplně nenápadně a ve Viktorovi přetrvával neodbytný pocit, že ho stále má na dosah ruky.

Deník 13.8.2017
V noci jsi ke mně zase přišel vonící po brandy a doutnících. Myslím, že začínáš mít s pitím problémy, zvlášť když dny strávené s mojí sestrou kombinuješ s nocemi strávenými se mnou.
Alkohol ti zatemňuje rozum, zeptal ses mě totiž na ten největší nesmysl na světě: „Nemohl bys mi konečně někdy říct ‚Ne‘?“ (– přepis, ve skutečnosti to znělo spíš jako „N-hl bs mi ň-dy končně říc ne?“, ale z toho, jak jsi to svými ústy šeptal do mých úst, mi šel mráz po zádech)
Nevím, jak tě tohle mohlo napadnout, Hloupý Viku. Tobě nikdy neřeknu ‚Ne‘.

„Může vůbec člověk milovat dva lidi naráz rovným dílem?“ ptal se Viktor a nevěděl přesně, jestli sám sebe, skleničky nebo Jiřího. Vedl monolog. Přítel poslouchal. Na konci měl přinést rozhřešení. „Někdy je fakt milej, Jirko. Ráno, když jeho rodiče nejsou doma, vstane přede mnou a uvaří mi kafe. Přísaham, že kafe od něj chutná nejlíp. Ale i tak myslim, že je to jenom chtíč. Že ho ve skutečnosti nemiluju. Prostě jsem si hrozně rychle zvyknul mít to mladý tělíčko k mání. Ale co až se mě jednou zeptá, jestli ho miluju a já řeknu ‚Ne‘? Můžu mu to vůbec udělat?“

Zčásti si za to mohla sama.
Nikdy („Nikdy, Heleno, ty blbá!“) neměla Jakubovi svěřovat Viktorovo tajemství, že dřív chodil i s muži. Myslela si, že má ve svém malém bráškovi důvěrníka, a místo toho dala munici do ruky zrádci.
Snad chladnokrevné vyčkávání přinese své ovoce. Jen ať se šelmy nakrmí, klidně samy sebou, ona z toho vyjde celá. Na konci léta se jejich cesty beztak rozejdou – Jakub popeláší do nové školy, zatímco Viktor zůstane.
A pak taky mohla říct ‚Ne‘.
Co když řekne ‚Ne‘? Utekla by z toho bolavého údolí jednou provždy, byť za cenu skandálu.
Musela zvážit všechny alternativy.

Zůstal sám. Viktor daleko, za sedmero horami a sedmero řekami.
„Musíš odjet?“
Samozřejmě, že musí odjet, blázne, je to svatební cesta.
„Budeme ve spojení?“
To neslíbil, bude se věnovat své ženě.
„Je to dlouhých čtrnáct dní, nevydržím bez tebe.“
Noc před odletem ho Viktor tvrdě pomiloval. Prý aby si na něj vzpomněl, kdykoliv usedne ke snídani, na lavičku, na svou postel. Jakub doufal, že ta sladká bolest vydrží do konce života.
Dorazil jediný pohled, který jako první ukořistila matka. Četla: „Zdravíme do Lhotky! Máme se náramně, doma budeme vyprávět. Když se poštěstí, přivezeme vám z Kostariky vnouče. PS: Pozdravujte Kubu.“

Normálně by po monografii Káji Saudka nesáhla a Viktor to věděl, tak možná proto založil ty fotografie právě tam. Otevřela ji úplnou náhodou, z rozmaru, asi proto, že byla manželova, a vysypaly se na ni polaroidové obrázky.
Chlapecké tělo bez hlavy. Jednou, podruhé, potřetí. Objektiv si zachoval jisté dekorum – nikde nebyly vidět genitálie. Na čtvrté fotce: kus zad a bílý zadek, svrchu se sápající fotografova ruka mačká jednu půlku jako zahřátou modelínu. Helena ten zadek poznala – velké pihy, rozložené do tvaru souhvězdí Raka, na něm měl jen Jakub.
To Viktor byl fotografem.
Nezasáhlo ji to, jak mělo; dlouho něco tušila.

Helena odjela na pohřeb své učitelky z dětství ještě za tmy a nechala za sebou v posteli jen voňavý důlek.
S prvním svítáním Viktora probudil pohyb. Teplé tělo pod peřinami a dotyk na stehně. Měl erekci a Helena se vrátila tak brzy...
Otevřel oči, aby pohledem i rukama našel její ňadra, a nad ním Jakub, zčervenalý, ale odhodlaný.
„Mlč,“ sykl a pevně, až výhrůžně stiskl Viktorův bezbranný úd. „Rodiče spí vedle.“
„Jaku–“
„Mlč! Nebo nebudu mlčet já a všichni se dozví, cos mi chtěl udělat.“
Jeho ústa si trochu s ostychem, a přesto zcela bez něj vzala, co bylo Viktorovo.

Deník 21.7.2017
Když jsi poprvé vstoupil do naší zahrady, málem jsem to blízké setkání třetího druhu svedl na úpal. Viděl jsem fauna. Tvář řecké sochy, ale výraz polodivoký, plece široké jako delta Nilu, nohy a ruce porostlé hnědou srstí, jen ta kopyta ti chyběla.
A já, Viku, hned věděl, že tě miluju a se zamilováním přišly ruku v ruce myšlenky na sestrovraždu a myšlenky na tvé nahé tělo, tělo s řekami žil a zpocenými záhyby. Nikdy jsem to ještě nedělal, ale myslím, že bych tě dovedl ochutnávat, až bych se tebou udusil.
Byla by to krásná smrt, Viku.