Na dně a na útěku

Nikdy neměl v úmyslu ublížit. Býval lékař, vázán přísahou, pomáhal a křísil.
Ale Jakub teď kvůli němu plakal - plakal, a přesto tak tiše a ohleduplně, aby ani jedno ucho v domě nezaslechlo, co mu provádí.
Chtěl se ho zmocnit, ponížit ho, udělat se, potrestat ho, a místo toho ponížil sám sebe. Vzrušený a rozdychtěný z toho, že pokořil dítě! I jemu bývalo osmnáct, stejně jako Jakub si tehdy myslel, že může cokoliv a podlehne mu kdokoliv.
A on podlehl. Málem ublížil.
S první, možná druhou slzou dostal ránu elektrickým proudem. Spálil si prsty.
Utekl.
Potřeboval Helenu. Potřeboval být zase normální.