DMD Bonus č. 2 pro 8. 4. 2018.

Karas zlatý, jenž vůbec jako první ryba na světě pískal zápas na hokejovém mistrovství světa, to neměl v začátcích kariéry vůbec jednoduché. Prosadil se jen díky své vytrvalosti a neotřelým nápadům.
„Tvrdili mi, že je nemožné, abych se stal profesionálním rozhodčím,“ vypráví karas. „Tak jsem vymyslel pojízdné vyhřívané akvárium s vestavěným klaksonem. Klasická píšťalka by mi totiž pod vodou nebyla mnoho platná.“
Díky karasově vynálezu se do podobných dobrodružství budou moci pustit i ostatní vodní živočichové.
„Nemusíme už jen sedět v hledišti a mlčet jako ryby… Kdo říká, že zlaté rybky nemohou plnit přání i samy sobě?“ dodává sympatický rozhodčí.

Když ji zatýkali, věděla málo a přece dost.

Věděla, že ona se z jejich spárů jen tak nedostane.
Věděla, že kluci ještě mají naději.
Věděla, že nejde ani tak o celou akci, jako o udržení masky.
Věděla, že nemá naději na spravedlnost.
Věděla, že to ještě není důvod přestat bojovat.

Věděla, že musí být jednotní. Všechno nebo nic. Všichni nebo nikdo. Jedna stejná výpověď, nebo trest pro všechny.

A možná, že i tehdy, u toho prvního výslechu, věděla, že jim pomůže ten starý osvědčený trik, obyčejné tečky a čárky.

Když dostala doživotí, usmála se. Z padesáti kluků přes čtyřicet pustili.

anglická literatura pro mládež
fantasy romány
školní prostředí
kouzla

anglická literatura
humoristické romány
fantasy romány
detektivní romány
draci

anglická literatura
humoristické romány
sci-fi romány
cestování
vesmír

anglická literatura
anglické drama
divadelní hry
milostná dramata

anglická literatura
detektivní romány
historické romány
dedukce

anglická literatura
americká literatura
grafické romány
mytologie

americká literatura
horory
přátelství
klauni

americká literatura
thrillery
záhady
Leonardo, da Vinci, 1452-1519

francouzská literatura
pohádkové příběhy
filozofické příběhy
vesmír

francouzská literatura
historické romány
dobrodružné romány
pomsta

francouzská literatura
dobrodružné romány
vědeckofantastické romány
ponorky

česká literatura
české drama
divadelní hry
sci-fi
roboti

švédská literatura pro děti
dobrodružné příběhy
fantasy příběhy
umírání

První tři dny se nemohli nabažit sami sebou. Objímali se, líbali, ochutnávali se navzájem.
Tři dny neměli pojem o čase, zda je noc, či den. Pak na ně dolehla realita. Museli doplnit zásoby.

Zpočátku žili z prodeje několika Armidových šperků. Jenže prodej byl problematičtější než čekali. V mnoha zapadácích nikdo neznal jejich cenu. Několikrát utíkali před dráby, poté co je obvinili ze zlodějny. Bezpečnější bylo, když Yvan zpíval balady. Ale i tak v těchto chudých krajích mnoho nezískali.

"Chtělo by to něco nového," začal Yvan. "Přidat nějaké číslo. Nedaleko odsud bydlí můj bývalý kolega. Mohl by tě naučit polykat oheň."

Harry loved Ginny. But there was little passion. He loved her almost platonically, softly, sweetly, like fantasies of playing house.

Ginny fucked Malfoy out of spite. Malfoy was the person she thought would annoy Harry the most. She never expected it to be that good.

Harry had come to hex Malfoy for stealing his girl. They yelled, threw a few punches, then Harry pushed Malfoy against the wall and snogged him.

Three tries, three revelations. It took a while to calibrate, but three turned out to be the lucky charm.

Potter goes Poly, wrote the Prophet. The trio just laughed.

Stojíme zde a plníme svůj úkol.

Díváme se na lidi. Na všechny lidi bez rozdílu. Jakkoliv velké, jakkoliv staré, jakkoliv oblečené, jakkoliv barevné.

Ať je člověk jakýkoliv, my jej skutečně vidíme.
Vidíme, co má opravdu na sobě i v sobě. Našemu pohledu nic neunikne.

Jedno však nevidíme. Co mají lidé v srdci a v mysli.

A právě to jsme neviděli, když skrz nás 11. 9. 2001 prošlo devatenáct mužů.

Poté jsme my skončili, byli sešrotováni, a na naše místo postavily jiné rámy, které vidí mnohem víc, než jsme mohli vidět my.

Jen stále do duše a mysli lidí stále nevidí.

Co si pamatuju, tak byly se mnou. Když jsem šla poprvé do školy i když jsem z ní naposledy odcházela. Oplakávaly všechny mé bývalé mazlíčky. Vždycky mne ochraňovaly. Díky nim jsem mohla poznávat krásy i ošklivosti světa. A i když bylo období, kdy jsem je nenáviděla a příliš jsem se o ně nestarala, nikdy mne nezklamaly.
A přesto, že je mi to zvláštně líto, přišel čas posunout se dál. Může to znít nevděčně, ale pevně doufám, že se lejzrová operace povede a mé staré brýle už nikdy neopustí pouzdro. Nevyhodím je, ale nechám si je jako připomínku toho, co bylo.

„Pamatuješ, co jsem ti říkal, když jsem tě najímal?“
„Řekl jsi toho spoustu. Nejsi zrovna nemluvný…“
„Pokud se tě někdo pokusí přetáhnout na svou stranu, přijď za mnou a já ti dám dvojnásobek. Ta nabídka pořád platí.“
„Tvůj otec mi nabízí urozenou manželku a hrad jako věno.“
„Hradů se mi momentálně trochu nedostává…“
„Škoda…“

Tyrion zvažoval své nevelké šance. Nedivil se, že Bronn není nadšený z představy souboje na život a na smrt s Horou. Přesto… zatím neodešel. Poslouchá. Vyčkává. Může být v hlubinách žoldácké duše cosi nečekaného?

„Možná ti můžu nabídnout něco lepšího,“ zkusil hru vabank. „Uznání a přátelství…“

Sklep opuštěného cihlového domku uprostřed Londýna, v němž kdysi zřídili základnu, po třech letech stále páchl plísní a zatuchlinou.
Black si uvařil kafe tak silné, že by probudilo mrtvolu, a nasypal do něj tolik cukru, že v něm stála lžíce.
Nesnášel ranní služby.
Ráno na štáb chodil jenom Snape.
A dnes přirozeně nevynechal.
„Heslo?“
„Skřivánek.“
„Jo, to teda jsi. Zasranej skřivan.“
Black otočil klíčem a zamířil zpátky do hlavní místnosti, ke své nedopité kávě.
Snape ho následoval.
„Nebudu tě zdržovat, jen tu nechám vzkaz pro Brumbála.“
Zastrčil ruličku pergamenu do přihrádky s došlou poštou.
„Je šifrovaný,“ dodal chladně. „Pro jistotu.“

Zed s Paulem stáli před rozcestícm se sochou a váhali zda přijmout její nabídku. Evidetně ani jeden z nich to rozhodnutí nechtěl udělat.

„Můžete jít dál, možná dojdete klidu, možná budete bloudit na věky věků, co víc se může stát?“ Po otázce sochy následovalo hrobové ticho.

„Dobrá tedy, vyslechneme hádanku“ řekl Zed po chvíli.

„Pokud tři samičky Shatheka nakladou každá tři vejce, kolik bude živých tvorů v Ǘdolí koncem dalšího roku?“ zeptala se socha.

„To je ale blbá otázka!“ osočil se Paul. „Mají vůbec Shathekové vejce?“ otočil se na Zeda.

„Víš, že vlastně ani nevím?“ odvětil Zed.

„Máte pět minut!“

"Kupředu!" zařval velitel. První salva padla. Naše přední linie byla rozmetána. Přichází na střet. Vzduchem se nese řinkot zbraní. Slyším výkřiky mužů. Nepřátelé znovu vypálili. Voják vedle mě padl k zemi. Řadu přede mnou zasáhla dělová koule. Jsem v první linii. Řítí se na mě nepřátelský voják. Bajonetem odrážím zbraň. Výpad vpřed. Voják padá k zemi. Odrážím dalšího. Náhle cítím prudkou bolest v rameni.
Ochable odrážím dalšího vojáka. Vykřiknu bolestí. Něco mě zasáhlo do zad. Padám k zemi.
...
"Probuď se!"
Nevnímám.
"Probuď se!!"
Pořád nevnímám.
"Probuď se!!!"
Otevírám oči, nade mnou známá tvář. Do očí mi vstoupí slzy.
Jsem doma.

Dva muži seděli uprostřed holobytu v činžovním domě na Letné.
V pokoji se zabedněnými okny stál pouze otlučený stůl. Plamínek v petrolejce byl to jediné, co vrhalo světlo na hromadu papírů, které jim ještě zbývaly vyřídit.
Jejich vysílačka jela v nepřetržitém provozu víc než hodinu, přesto stále neodeslali vše, co bylo potřeba sdělit.
Veškeré zprávy musely být před odvysíláním zakódovány podle nejnovějšího klíče. Klíče, který existoval pouze v hlavách radistů.
Náhle jeden z mužů zpozorněl. Z chodby k němu pronikly podezřelé zvuky. Jako by snad...
„GESTAPO! OTEVŘETE!“
Věděli, co musí udělat.
Zapálili stoh papírů a vytáhli zbraně.
Spoušť stiskli společně.

Zavolala jsem toho chlápka dovnitř; chodníky byly černé nocí a deštěm. On sám nevýrazný, šedivě mokrý a zplihlý. Pohled na mě a můj poloprázdný byt ho vůbec nezarazil - nebo každopádně zachoval dekorum. Uvařila jsem kafe s rumem. Poděkoval, představil se jako Osud a vytáhl kostky: "Zahrajeme si?"
"Co nabízíš?"
"Sama nejlíp víš, co postrádáš."
"Co když prohraju?"
"Se mnou se hraje o všechno."
Otřískaná lednička hučí. Topení netopí. Nohy, přikryté dekou, se neužitečně opírají o stupačky. Není toho moc, co bych mohla ztratit.
Kostky v dlani studí. Povzdechnu si a opatrně je položím na stůl: "Díky, ale necháme to plavat."

Venkovská cesta. Strom

ESTRAGON: Nejlepší rozhodnutí našeho života. (rozhazuje rukama)
VLADIMIR: (zabručí) Říkali...
ESTRAGON: Děláte dobře!
VLADIMIR: Jo, jo...
ESTRAGON: (skoro piští) Vlastně úplně nejlíp!
VLADIMIR: Protože ostatní jenom kecaj a nic nedělaj!
ESTRAGON: Ale vy ne, vy jdete rovnou ke zdroji.
VLADIMIR: Pokus - omyl, to my ne, že jo. Nutný je vědět... (zvedá ukazováček)
ESTRAGON: (přikyvuje) Protože on, on to ví. A nejen, že ví to...
VLADIMIR: ... jak. To je nejdůležitější.
ESTRAGON: Měli by jít s vámi zástupy. (zvážněl)
VLADIMIR: (trpce) Říkali...
ESTRAGON: Tohle je nabídka, která nejde odmítnout.
VLADIMIR: Ale měli byste si dobře rozmyslet, jestli ji přijmout.

"Těžko pálit kostely na manželský posteli!"
"Nemůžeš zrýmovat postel-kostel, blbevole!"
"OK... co: Nevzdávej se temnoty pro sociální jistoty?!"
"Mrmlo, to nezní jako text, to jsou-"

Do zkušebny vpadne Sidol a konverzace utichne.
"-hesla," dokončí Jetej.
"Změna!" vyletí ze Sidola spolu s lihovým odérem. "Ona ho asi milu- kurva, prostě s tím SOUHLASÍME, jasný?!"

Chvíli na něj mlčky zírají. Sidol vypadá a smrdí jako po pokusu zasqatovat lihovar, ale...
"Jak to?" ozve se od bicích.
"Čas na nový hesla," Sidol pohlédne na počmáraný papír u basáka. "Zásadní je-"
"Těm dvěma to bude klapat, i kdybysme měli zkapat," dodá pohotově Mrmla.