DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Již jedenáctá hodina odbyla a lampa ještě svítila. Panna na obrazovku pohlédla než-li k Doktorovi promluvila: „Žel bohu, přišel ten čas. Pěkná noc jasná, kdy umrlce zvíš.“

Doktor si povzdechl - způsobil si to sám. Ta holka zachránit nepotřebovala. Proč jí vracel věci, které vytrousila s každým hyperprostorovým krokem?

„To nebyl umrlec,“ zopakoval Doktor už potisícé. „Tebe napadla...“

„Já je viděla!“

To už bylo moc.

„Do cizích světů se obrátím. Než ušiješ další košile, vrátím se.“

Již desátá hodina odbyla, a lampa ještě svítila. Na stěně světničky byl obraz modré budky. Před ním panna s novými košilemi klečela, svého Doktora volala.

Desátá hodina odbila někde na jedné ze stovky běží a noc byla ještě mladá. Divokej východ dostál svý pověsti. Nejdříve je taxikář hodinu vozil kolem Prahy. Pak socialistický hotel. Pak Mikea okradli v tramvaji. Pivo bylo levnější než voda a stačilo promluvit anglicky a letělo na vás všechno, co mělo uši. Dva se porvali o Becky, která mezitím sbalila barmanku. Dvě se podělily o Mikea. Čarodějům Jimmymu a Tabithě nějaký místní dobrodinec zaplatil dvojitý absinty. Jimmy byl naposledy viděn, kterak vášnivě objímá záchodovou mísu. Pak zmizel i on. Tabitha ho šla hledat kdovíkam. Angie si zapálila a vyrazila je hledat.

Svítící okno poněkud osamocené chalupy nepůsobilo nijak zvláštně. Kdo dneska ještě chodí spát se slepicemi?
Ale ona by ráda šla na kutě. Jenže….
„Proč pořád nic, Bobinko?“ zeptala se psa, který na ni vesele hleděl z gauče. „Proč nepíše?“
Její neteř se snoubencem jela autem ze Slovenska. Měla poslat zprávu, až dojede. Zlá předtucha sílila.
Celý večer ji pronásledovala lidová písnička. O nevěstě, která před svatbou ztratila ženicha. Aby tak…
Neteři se totiž už něco podobného stalo. Její první chlapec tragicky zahynul. Dlouho pak nikoho neměla, až nyní…
Stále ta písnička!
Konečně zpráva! Všechno v pořádku.
Mohla jít klidně spát.

Desátá hodina odbila, zapomenutá lampa ještě svítila, a velká děsivá křídla ještě čekala. Klíče v zámku ještě nezachrastily, hlad cenil velké děsivé špičáky a hnal nás z úkrytu. Rozehřáté tiše čekáme zavěšené na víku, aby nám neušel sebemenší pohyb.
Klíče v zámku chrastí minutu po desáté, drápky se zatínají do mezírek ve víku, člověk přichází, cvakne pinzetou a otevírá krabičku s živým jídlem, lákavá vůně zalévá naše nozdry, víko se zvedá a... je odloženo stranou.
Člověk převrátí vzhůru nohama půlku bytu, než ji napadne podívat se pod víko.
Odhákuji se první, ocitám se v teplé lidské dlani a konečně
JÍDLO!

Můra zmateně oblétávala lampu a vrhala třepotavé stíny na velký list pergamenu s nadpisem: Péče vo kouzelný tvory pro štvrtej ročník – moje příprava na hodiny.
Hagridovi už únavou slzely oči, ale statečně zapisoval jeden bod za druhým.
Jako šafář nikdy žádnou práci neodbyl. Jako profesor to taky neudělá. Špatně vodvedená práce je, jako bys ji nikdá neudělal. To mu dycky říkával táta.
Konečně dopsal poslední větu:
Za desátý – zadat študentům písemnej domácí úkol vo kůrolezech.
„Tak nevim, esli to byl dobrej nápad pustit se do obouch věcí naráz. Ale víš co, Tesáku? Já se na voboje každej den hrozně těšim.“

Učitelka předříkávala, děti chodily v kroužku.
„Sedmá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Dobrý nápad, naučit je starou tradiční hru.
„Osmá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
To je legrační, jak se Martínek nemůže dočkat.
„Devátá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Hlásky se ztišily, zněly napjatě a rozechvěle.
Užívají si tajemno!
„Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Jedna zrzavá holčička zaraženě stojí stranou.
Proč Evženka nechtěla hrát? Přece se doopravdy nebojí?
„Jedenáctá hodina odbila, lampa ještě svítila…“
Obloha nad školkou hrozivě potemněla.
Snad se nesbírá na bouřku?
„Dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla!“
Zaburácel hrom.
Zahrada se zatřásla.
Z okrasných keřů vykročilo…
Cosi.

Desátá hodina odbila
lampa ještě svítila
Seděla u stolu
a čekala na svůj osud
Čekala na něj dlouho,
až doposud
Jak ten příběh dopadne?
Záleží na tom?
Co bylo předtím
Co bude potom...

Chci, abys věděla,
že je jedno, co bude
Tvé krásné duše neubude
Ta otupělá bezmoc
nezmizí jen tak přes noc
V tom bitevním poli,
co ti osud zvolí?
Pozoruj své pocity
Kde je radost,
tam jsi ty

Seděla u toho stolu
hlava jí visela dolů,
jak odcházela do snu

Dusot kopyt
Do sedla hopsnu
Uháním krajinou
Trable mě neminou
Ale na tom nezáleží
Mé srdce trablím nenáleží

Prvním starostou města Rožmitál byl František Báca, mlynář podebranský a také autor plánku na hodinovou věž na městské radnici.
---web Infocentra Rožmitál pod Třemšínem---
Odbyla desátá hodina dopolední. Zadní trakt radnice se odrážel v zrcadlové hladině. Lovec stála na ostrově a v dlaních držela ptáčka. Vlny omývaly zem u jejích nohou.
Ministrant se Stopařem opodál diskutovali nad rozloženou mapou. Osikový háj okolo nich ševelil v jemném vánku.
Světec mlčky pozoroval sgrafitovou omítkou odpadávající ze zdí, v nichž před dávnými časy prodlévala i česká královna. Ani kněz nemluvil. Oba byli mezi poutníky noví a slunce jako lampa svítilo nad jejich hlavami.

Šestá hodina odbila, lampa ještě nesvítila.
Možná se někdy dostanu domů. Jaký to je mít volno?
Sedmá hodina odbila, lampa se rozsvěcela.
Ještě že už končíme.
Osmá hodina odbila, lampa už si svítila.
Dneska se mi ta večeře fakt povedla. Ale stejně mě nikdo nepochválí. No nic, jdu něco dělat.
Devátá hodina odbila, lampa stále svítila, učebnice se ještě neotevřela.
Asi bych ten telefon měla položit. Emaily počkají. Latina volá.
Desátá hodina odbyla, lampa ještě svítila.
Jdu spát.
Jedenáctá hodina odbila, obrazovka mobilu svítila a lampa možná taky.
Udělám to ráno.
Dvanáctá, první i druhá hodina odbila.
A ono nic.

Severus Snape odložil poslední pergamen se životopisem a promnul si krví podlité oči. Na hodinách už odbila desátá. Výběrové řízení na nového učitele nebralo konce.
Cítil beznaděj a zbytečnost svého počínání. Nikdo tu nevydržel déle než jeden školní rok, ačkoliv se očekávalo, že s pádem Pána zla jeho kletba odezní. I v tom se zesnulý Albus Brumbál mýlil. A navíc byli uchazeči rok od roku čím dál tím neschopnější. Ne že by po tom posledním bylo ještě kam klesnout.
Nalil si na dva prsty zlatavé tekutiny, zhasil lampu a seděl v pracovně potmě.
Aspoň že za McGonagallovou už má náhradu.