Ze života pražského tramvajáka

Emil Vodička byl těžký introvert, u něhož se projevovala snížená schopnost sociální interakce a verbální komunikace. Pokaždé, když musel něco vyjádřit mluveným slovem delším než dvě nerozvité věty, rudnul a koktal. (V krajním případě pak modral, poněvadž se hanbou dusil.)
Při styku s kolegy se proto omezoval na pozdrav, úsporné odpovědi a všeříkající gesta.
„Á, dneska se běží ten půlmaraton!“ zvolal Jarda při pohledu na vlepku v notách. „A nejsou k tomu nahraný hlášení. O změně trasy budeš muset kaštánky informovat palubním rozhlasem, Emčo!“
„Nefunguje.“
„Co nefunguje?“
„Rozhlas.“
„Vole, dyť od tý tramvaje ještě ani nemáš klíče!“
„Mně nikdy nefunguje.“

„Páťo, neblbni, jak to sakra může bejt vrána, když je to úplně bílý?“ zahučel Roland.
Páťa právě hrdě dovalil do výpravny obraz ve zlatém rámu, že ho pověsí na zeď. Nad hasicím přístrojem zbývalo poslední volné místo.
„Tak se podívej na ten zobák, zatraceně! Podle nosa poznáš kosa! Je to vrána!“
„Jo, jo. Pověz to náčelníkovi a pomažeš k Chocholouškovi!“
„Vidím, co vidím.“
„To vidím. Se divím, že nevidíš bílý myši!“
„Poslouchej, Rolande,“ ozval se zpoza okýnka Saša, „a nemůže to být prostě albínka?“
Roland ho zpražil pohledem. Bylo nabíledni, že se – alespoň v jeho očích – stal černou ovcí vozovny.

Když jsem asi tři týdny po kurzu jel metrem domů s Toníčkem (oba jsme tehdy bydleli na Jižáku), jen tak mimochodem z něj vypadlo…
„Jsem s vosumnáctkou brousil voblouk u Národního divadla, to ještě jezdily jenom soupravy, a holka se prostě najednou rozhodla, že s rozběhem proskočí mezi spřáhlama.“
Zůstal jsem na něj zírat s vytřeštěnýma očima.
„No nestihla to no. Já samozřejmě nic neviděl. To nevíš prostě. Na Chotkáčích mi dispečer volá, že za mnou jede koroner a sbírá holku do pytle. Tak jsem zatáh do Vokovic a než dorazili, tak jsem si dal U Džbánu svíčkovou. Maj dobrou.“

Od doby, co byl Kandelábr odejit pro psychickou nezpůsobilost, hnán neutišitelným steskem po milovaném zaměstnání a spalován neuhasitelnou touhou být znovu součástí světa tramvají, křižoval Prahu v nenáviděné roli tuctového kaštana, během jízdy postával za kabinou řidiče, závistivě sledoval, jak někdejší kolegové mačkají tlačítka, která kdysi svými prsty mačkal on sám, a s doutnající nadějí čekal na příležitost, kdy bude moci tramvajákovi v nesnázích nabídnout svou radu či pomoc při odstraňování závady. (Občas neodolal a ilegálně drženou kličkou závadu uměle vytvořil.)
Minulý týden ho viděli, jak zasmušile obchází obratiště Spořilov a prstem zanechává cestičku v nánosu špíny na pankráckém 15téčku.

„A ten vobraz se srnkama pověsíme támhle!“ ukázal Páťa na místo mezi indickou tapisérií s krávou a Urbanovým vulgárním vtipem o kaprech. „Co, Rolande?“
Roland se kriticky zahleděl na stěnu.
„Nebude to přeplácaný?“
„Ty seš taky přeplácanej! Hovězí, zvěřina, ryby. To k sobě pasuje. Co myslíš, náčelníku?“
Páťa se obrátil na vedoucího, který právě stanul ve dveřích.
„Já tu válčím s motolskýma, protože odmítají kačeny, prej se jich nedotknou ani tágem, a vy tu řešíte obrázky na stěnu? Si vyližte nohu! Až někde splašíte realistickou perokresbu hořícího Motola, dejte mi vědět!“
„Jestli ti to zvedne náladu, mám fotku hořící kačeny.“

Průvodní list tramvajového vozu neboli vozová kniha slouží k denním záznamům o provozu tramvaje. Každý řidič ji nalezne uvnitř kabiny a je povinen zapsat do ní své nacionále, případně informovat o vyskytnuvších se závadách. Někteří jedinci však tuto knihu využívají spíše jako poznámkový blok, zarážku do dveří, utěsnění oken, zaslepení děr, kterými na panel kape voda, anebo třeba skicák.
„Ježíši, co to zas je?“ zavyje mistr, když kontroluje průvodní list vozu 9237, který Tonda přivezl po nehodě.
„Jsem se při čekání na policajty nudil, tak jsem z tý skvrny od kafe chtěl udělat mapu světa, jenomže Austrálii už jsem nestihnul.“

„Co to je?“
Páťa, který přišel ve výpravně vystřídat Jindru, prstem ukazoval na hustý keř v obrovském květináči, jímž někdo zaplácl díru mezi počítačem a multifunkční tiskárnou.
„To je mučenka modrá,“ vysvětlil Jindra. Na tváři mu zahrál něžný úsměv.
„Další kytka? Hernajs, dyť už se to sem nevejde! Ten ibišek za chvíli prorazí strop, rýmovník se začíná plazit k náčelníkovi do kanclu a tchýnin jazyk mi volizuje stehna!“
„No, jak vidíš, místo jsem pro ni našel.“
„Jo, vidím. Jediný volný místo na mým stole.“
„Našem stole. Patří všem. A teď i mučence.“
„Fajn. Ale nepindej, až ji skřípnu do kopírky.“

Máně to za panelem prostě slušelo. Nenosila obyčejný tramvajácký mundúr. Oblékala sukni a punčošky, na pečlivě vyžehlené košili mívala dámskou vázanku, vlasy zapletené do francouzského copu. Spíše než řidičku připomínala letušku.
A protože byla nejen půvabná, ale i chytrá a zábavná, všichni z vozovny ji měli rádi. (Včetně Jindry, který neměl rád nikdy nikoho.)
Někteří k ní dokonce chovali tak vřelé city, že se nerozpakovali zahrnovat ji nejrůznějšími pozornostmi, milostnými vzkazy a pozvánkami k tomu či onomu.
Dokud nezjistili, že…
„Jestli najdu na hajzlu ještě jednu poznámku o Máně, tak vám ze záloh udělám galeje!“
…je to žena výpravčího Rolanda.

Stejně jako existují motoristé alergičtí na tramvajový zvonec, i mezi tramvajáky se najdou lidé, kterým se před očima rozprostře rudá mlha, jakmile uslyší klakson.
Pokud ji zrovna neřídí psychopat, pak tramvaj zvoní, protože je k tomu důvod. A tím nemyslím vylévání vzteku na frajera, co zablokoval křižovatku. Nejčastěji používáme zvonek, abychom varovali chodce, z jejichž chování je patrné, že by ze sebe rádi nechali udělat karbanátek, nebo auta, o kterých předpokládáme, že od nás chtějí dostat pusinku.
„Co na mě troubíš, ty chobote?“ zařve Jarmil.
„Co zvoníš, ty pííííííííííííp?“ zazní z černého Audi.
Kluk přebíhající na červenou je dávno fuč.