DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

Kdysi dávno žila modelka Sára Pritsová, které říkali Popelka a té se dvořil chlap, Jiří Koudelka. Jednoho dne jí v Kauflandu vyznal lásku slovy: "Seš hot jak plot," neb v tu chvíli zřejmě cit zastřel rozum a ten spad do kalhot. Ona mu na to řekla, že je hnusnej jak stará popelnice. Jirka se sice smrtelně urazil, ale nedal na sobě nic znát a tak dlouho jí nosil růže, až ji udolal. Když spolu zestárli a měli vrásky z lásky, smál se pod vousy. "Nadešel čas, má nejdražší, milá Popelko, vyjasnit si, kdo z nás dvou je tu stará popelnice."

Bertuccio vyždímal šátek a položil ho hraběti na čelo. Horečka neustupovala.
„To mi neříkejte,“ mumlal si spíš pro sebe, „že v té své zatracené laboratoři nemáte něco na snížení teploty. Máte, co? Ale neřeknete, protože to byste se musel probudit, a to byste mi to moc usnadnil. Radši mě necháte se tu nervovat. Protože vás baví mě trápit. Ale tohle jsme si nedomluvili. Vždyť já z toho strachu můžu zešedivět. A co když se vám pak nebudu líbit? Hmm, to mi taky neřeknete.“
„Vy Italové jste tak užvanění, že si ani nevšimnete, že se vám pacient probral,“ ozval se hrabě.

Vstoupila do své kanceláře a zarazila se. Na jejím pečlivě zorganizovaném stole stála živá rostlina se zelenými listy zasazená v červeném květináči.
Nevěděla, co ji šokovalo více, zda barvy, jež v bíle-neutrálním světě působily zcela nepatřičně, nebo samotná přítomnost živého organismu.
Opatrně přistoupila blíž a jedním prstem pohladila zelený list.
V tu chvíli si všimla lístečku částečně zasunutého pod květináčem.
Určitě ji budeš milovat.
Věděla od koho rostlina je a také věděla, že i když by to bylo nejrozumnější se jí okamžitě zbavit, stejně to neudělá.
Měla nehmotné tělo, ale i tak cítila, jak se jí na čele tvoří vráska.

Jeho plán neměl v historii galaxie obdoby. Našel bezpočet idiotů ochotných nasazovat svou kůži ve válce, kterou tři roky vedl sám proti sobě, ale tohle v plánu rozhodně nebylo. Neměl v úmyslu obětovat i kůži vlastní.
Přesto k tomu došlo. Odražené blesky změnily tvář kdysi okouzlujícího senátora a posléze nejvyššího kancléře v hluboce zvrásněnou měsíční krajinu.
Ale zvykal si. Už sebou neškubal leknutím při náhodném zahlédnutí vlastního odrazu. Dobře si totiž uvědomoval, že ač nebyla plánovaná, byla to cena, kterou byl ochoten zaplatit. Ztráta tváře byla bohatě vynahrazena.
Jeho láska k moci byla silnější než cokoliv jiného kdy mohlo být.

Byly doby, kdy si myslel, že tolik bolesti je na jednoho muže příliš.
Byly chvíle, kdy za sebe nechával jednat ženy, kdy se sám postavil do role loutky, protože rozhodovat, či projevovat vlastní názor bylo příliš těžké.
Láskou k jedné to začalo, ale nakonec je vlastně miloval všechny.
Ani pět dospělých občas nestačilo na tu tlupu dorůstajících dětí.
Pohled na chyby, vracející se s úroky v další generaci, byl téměř k nesnesení.
Láska a starost je dovede ze země zaslíbené, do země prokleté.
Rodina přežije, ale živoří.
Zaslouží si jejich lásku aspoň natolik, aby vynesli jeho kosti zpět k naději?

„To je práce, to je práce, uhlídat je všechny, to je fakt kumšt! Jeden jde sem, druhý zase tam, ten pospíchá, ten se courá, mám jen dvě oči a z těch nesmím spustit ani jednoho, co kdyby se mi ztratili?
Šmankote, o čem přemýšlíš? Tohle fakt není dobrej člověk, tak co se s ním vybavuješ? Pojď pryč!
To je práce, to je práce, proč si prostě nedají říct? Ubylo by mi starostí.
Dělám, si starosti, protože je fakt miluju. Je to smečka nezvedená, ale moje.
Ještě že mám tak hustou srst, zakrývá mi vrásky,“ krabatí starostlivě čenich chundelatá černá pejska.

Svatava kolébá synáčka a tichounce zpívá.
Zpívá o své lásce k malému pacholíčkovi, píseň, kterou slýchávala z úst své maminky, když chovala Svatavina malého bratříčka.
Spinkej, děťátko, zavři očka svoje…
Neseš jeho jméno, synáčku, máš stejná modrá očka a černé řasy, jako míval on, vzpomíná mladá matka. I on býval tak maličký jako teď ty… jemně hladí synáčkovu holou hlavičku.
Brouká melodii beze slov a vzpomíná.
Jen osm let života bylo Jakoubkovi dopřáno… A Adámkovi jen šest...
Spinkej, srdce moje, tvá maminka tě chrání… tvůj tatínek se stará…
Teď už vím, sklání hlavu, co vepsalo rýhy do tváře staré chůvy.

Dívat se, jak spí, bylo útěšné a děsivé zároveň. Obočí měl - jako ostatně pořád - preventivně svraštělé, ale jinak byl jeho výraz uvolněný. Vypadal... uspokojeně. Skoro až moc, na někoho, kdo se tu měl svíjet v nepříjemném dojezdu po první aplikaci
räwë.
Aöhrlëmëgehrl tiše obrátil oči v sloup.
Jak jen mohli provést takovou pitomost!? Kdy se to tak zvrtlo?
Couvl o další krok. Ode dveří ho dělil sotva půlmetr, když profesor otevřel oči.
"Víš, že odejít bez rozloučení je tady na Zemi TAKY neslušné?"
"Nečekáš, že ti na to ještě skočím, že ne?"
"Doufám!"
Smích.
A podezřelý nedostatek morální kocoviny.
Fascinující.

Oni mě milují. Říkají, že právě ve mně je zakletý život. Že právě já jsem jejich budoucnost.
Neříkají to jen slovy. Vyčtu to z jejich očí, když na mně spočinou pohledem a sní o tom, co bude. Poznám to z jejich doteků. Dotýkají se mě opatrně, se zvláštní něhou, aby mi neublížili. Jsem jejich. A oni patří ke mně.
Navzájem si poskytujeme péči. Navzájem si projevujeme lásku. Jen občas láska bolí.
Železná radlice přetiná kořeny a převrací hlínu. Jednu vedle druhé do mne vyrývají vrásky.
Jsem jejich země a oni mě v potu tváře obdělávají, abych jim mohla darovat chléb.

„Naše rodina je na dně,“ řekl jí dědeček po pohřbu jejího otce. Byla plodem chvilkové vášně a vůbec ho neznala. Najednou se stala jedinou dědičkou rodu, který se topil v dluzích a kterému neprodejná rodinná sídla padala na hlavu. „Je to na tobě, Zaro.“

Bylo jí sedmnáct, když umřel i dědeček. V devatenácti se vdávala poprvé. Její nastávající vtipkoval, že to láska mu přinesla všechny vrásky. Před svatební nocí naštěstí usnul a už se nikdy neprobudil. Jeho majetek zaplašil nejzuřivější věřitele, ale nebylo to dost. Zara Zabini, atraktivní mladá vdova, s tím tehdy neměla nic společného. Tehdy ještě opravdu ne.

Linie života jsou jako mapy. Vrásky smíchu, vrásky lásky, vrásky ze vzteku, vrásky ze soustředění. Jsme tabule rasy, ale jinak než se říká.

Prababička se na zahnědlých fotografiích usmívá a kolem očí má vrásky jako z pohádky. Příběhy o ní říkají ale něco úplně jiného. Byla tvrdá a chladná. Lásku dala jediné ze všech šesti dcer.
Praděda je na fotkách vždycky zachmuřený, přísný a tak trochu daleko od objektivu. Vrásky má jako pavučinu kolem tajemně vřelých očí.

Kdo ví, proč se ti dva sešli a proč se nedovedli rozejít. Nejspíš protože se to nedělalo. Rodokmeny musí být takových příběhů plné.

Od doby, co byl Kandelábr odejit pro psychickou nezpůsobilost, hnán neutišitelným steskem po milovaném zaměstnání a spalován neuhasitelnou touhou být znovu součástí světa tramvají, křižoval Prahu v nenáviděné roli tuctového kaštana, během jízdy postával za kabinou řidiče, závistivě sledoval, jak někdejší kolegové mačkají tlačítka, která kdysi svými prsty mačkal on sám, a s doutnající nadějí čekal na příležitost, kdy bude moci tramvajákovi v nesnázích nabídnout svou radu či pomoc při odstraňování závady. (Občas neodolal a ilegálně drženou kličkou závadu uměle vytvořil.)
Minulý týden ho viděli, jak zasmušile obchází obratiště Spořilov a prstem zanechává cestičku v nánosu špíny na pankráckém 15téčku.

"Nevypadám v tom tlustě?" stojí žena před zrcadlem a ptá se na jednu z nejvíc nejzbytečnějších a nejvražednějších otázek v životě.
"Samozřejmě že ne," odpoví muž a vší silou se snaží udržet neutrální výraz ve tváři. V tuhle chvíli je podrobován většímu zkoumání, než lék na Parkinsona a rakovinu zároveň.
"No nevím. Za poslední dobu jsem strašně zestárla," nevěří žena tomu, co slyší. "Mám vrásky," vypne si čelo a tváře, "dvě brady," stáhne krk dolů "a padají, mi vlasy".
"Vlasy ti padají jak si je furt rveš z nervů se mnou, a vrásky jsou z lásky," zkusí to muž. Beznadějně.

V deset už na baru seděla jen ona a divný patron v tričku s ananasem, co vypadal, že po svých rozhodně neodejde.
„Ještě jednu na dobrou noc?“
„Díky, Carlo.“
Sklenice přistála na pultu. Obsah okamžitě zmizel v jejím zažívacím traktu.
„Skotská se exuje jen ve dvou případech. Buď je špatná, nebo má sloužit jako analgetikum. Protože je to Glenfiddich, tipuji druhou možnost.“
„Dobrý večer, doktore Lloyde. Zapíjím rozvod. Co sem přivádí vás?“
„Přišel jsem vyzvednout přítele. Rolph Scamander, onkolog z Royal Hospital. Rolphe, tohle je Susan Bonesová, naše vrchní pohotovostní sestra.“
A tak rozpité šminky brzy vystřídaly vrásky od smíchu.

„Vědí vaši rodiče, že…“ tázal se nejistě.
„Že jsem s vámi šla na procházku?“
„Spíš je to výlet než procházka. Vždyť už jsme v Záběhlicích. Nestihneme se vrátit do Prahy do tmy.“
Pokrčila rameny. „No a? Prosím vás, Pavle, jsem dospělá a už i zletilá, nemusím se nikomu zodpovídat.“
„Nechci, abyste kvůli mně měla potíže.“
„Děláte si zbytečné starosti,“ ujistila ho. „Nebo se bojíte, že kdyby naši věděli, že jsem s vámi, považovali by to za… hm, společensky nežádoucí?“ Přišlo jí to k smíchu. „Nebo že by vás to snad k něčemu zavazovalo?“
Zastavil se. „Já vás mám rád, Antonie.“